Objekt Velkého bratra zvenčí zdaleka nepůsobí jako honosný dům. Je to jen zcela nenápadná stavba, kterých by se v Barrandovských ateliérech našlo hned několik. "V budově s modrými okny jsou prostory v domě Velkého bratra. Za zídkou se nachází zahrada," vysvětluje můj průvodce Robert Mitka, který v Big Brother zajišťuje technické zázemí. Spolu se vydáváme na pochůzku dovnitř. Hned u vchodu si mě pečlivě zaevidují a ostužkují návštěvnickou visačkou. 

V místnosti režie je živo. Z desítek obrazovek se linou nejrůznější záběry ze života, který se odehrává jen kousek opodál. Z těch nejzajímavějších se pak sestavují jednotlivé příběhy. Dva režiséři se přitom zaměřují na dvě dějové linie, z nichž se pak rodí sestřihy. Záznam dění přepisují dva "popisovači", kteří zaznamenávají, co komu v domě vypadne z úst. Všichni působí jako dobře sehraný tým a společně komentují aktivity soutěžících.

Vedle je zvuková režie, kde se míchá zvuk, a stanoviště samotného Velkého bratra, který k soutěžícím striktním hlasem promlouvá a diriguje je. Každý den vzniká maximální záznam všeho, co se v domě šustne. Záběry se pečlivě ukládají v archivu, nahrávky se pak dávají do příslušných boxů.

Aktuální situaci ve vile také zaznamenávají v redakci, odkud putují příběhy na internet. Redaktoři mají z režie k dispozici dva hlavní příběhy včetně popisků, z nichž sestavují své články. Internetovou redakci zajišťují čtyři zaměstnanci, dva střihači a šéfredaktor od osmi hodin do půlnoci. S příběhy uchazečů o pohádkovou výhru se sžívají. Redaktorka, která zrovna sleduje volbu královny krásy, přiznala, že si svou práci občas bere i domů. "Když přijdu, hned zapínám počítač, abych si přečetla, co po mě napsali kolegové a co se v domě událo," svěřuje se ochotně.

Zívačka na zahradě

Z technického zázemí stoupáme po schodech přímo do srdce Velkého bratra. Lépe řečeno do temného a tichého koridoru, který obepíná celý prostor, v němž se soutěžící mohou pohybovat. Mám je jako na dlani. Pánové na zahradě zrovna volí královnu krásy, dámy se před nimi jedna po druhé natřásají. Do rolí porotců mají ale chlapci daleko - svým rozvaleným posedem a neelegantním slovníkem spíše připomínají bandu nevycválaných holobrádků než gentlemanské odborníky na ženskou krásu.

Opouštím zahradu, porota ani uchazečky o titul nevypadají přesvědčivě a scény jsou nudné. Kameraman se musí uzívat. Zamířím do jedné z ložnic, která mimochodem ze sebe vyzařuje dost stísňující dojem. Tam mě čeká menší šok. Nejdřív přejdu kolem prvního okna, pak kolem druhého, až pak mi dochází, že mě zrak nešálí - v místnosti je nepředstavitelný nepořádek. Neustlané postele mě ani nepřekvapují, stejně se v nich všichni válejí v průběhu celého dne. Spíš mi vadí haldy oblečení, které se válejí naprosto všude, jen snad ve skříni ne. Do nebe volající binec pak umocňují nejrůznější předměty ledabyle odložené tam, kde zrovna majiteli upadly z ruky.

To horší mě ale teprve čeká. Ocitám se v kuchyni, která by pro jednoho uživatele byla akorát, pro dvanáct lidí je ale fakt malá. Když všichni zasednou k prosklenému jídelnímu stolu, minimálně do sebe musejí narážet lokty. To by mě zrovna u jídla dost štvalo. Nejpikantnější podívanou shledávám ve dřezu. Obyvatelé se v domě Velkého bratra chovají jako čuňátka. Mytí nádobí není jejich koníček. Hrnec, v němž hnědá směs zbytků jídla skoro hnije, už nemá ani cenu umývat, je lepší ho asi rovnou vyhodit. Jinak je ale změť všeho možného tak trochu po celé kuchyni - mezi nedopitými sklenicemi se válejí lahve od alkoholu, utěrky, náčiní nebo třeba kusy oblečení.

Ne odlišný pohled se naskytne v koupelně. V koutě sprchy jsou poházené sprchové gely nejrůznějších kvalitních značek. Zrcadla, jimiž nahlížím do soukromí obyvatel, jsou v obležení toho, čím se dívky zkrášlují - leží tu kartáče, hřebeny, žiletky, šminky, štětečky, laky, prostě co vás napadne. No, mohlo by to být horší. Jde se dál. Při pohledu do druhé ložničky se už tolik nedivím, jen se mi potvrzuje, že jsou všichni obyvatelé asi stejně "pořádkumilovní". Těžko pochopit, proč v takovém svinčíku chtějí bydlet. Možná v tom bude ta výhra.

Střet s maminou Šárkou

Z dumání mě vytrhne Šárka. Jako jediná je v domě, ostatní pořád sehrávají kameramanům divadélko na zahradě. Nic netušíc si jde pro cosi do ložnice, já ji spatřím, když lelkuju za zrcadlem v koupelně a podivuji se, jak malé a jediné umyvadlo soutěžící mají. Zalije mě pocit studu a v tu ránu si připadám jak chlípný vrah, který si vyhlíží bezbrannou oběť. Co když mě viděla? Nesmysl, nemá šanci, uklidňuju se v duchu. Ale co když přeci jen? No a co, s tím holka musí počítat, zahánim neodbytné myšlenky.

Šárka se z ložnice vrací přes koupelnu zpět na zahradu. Najednou se ale zastaví přímo přede mnou, tedy před zrcadlem. Zkoprním. Setkat se tváří tvář s neznámým člověkem, který neví, že ho sleduju, je pro mě nově objevenou zkušeností. Velmi nepříjemnou. Ani se nehnu a čekám, jak se Šárka zachová. Třeba mě opravdu spatřila a bude si stěžovat.

Ona se ale jen zadívá se na svůj odraz a pečlivě zhodnotí svůj vzhled. Vše je v pořádku. Mimoděk si poupraví plavky a krokem modelky odkráčí ven za ostatními. Až vypadne a já se s ní setkám, určitě jí o našem prvním setkání poreferuji.