Zvládl návrat z ulice a ve vlastní posteli teď brečí štěstím

„Když jsem byl v pubertě, všechno jsem věděl nejlíp a byl jsem trochu rebel. V 19 letech jsem tak opustil rodinu v Sandbachu a vydal se objevovat Londýn,” začíná svoje povídání Palfreyman.

Bohužel, ta trocha peněz, kterou si s sebou do metropole přivezl, se během chvíle rozplynula a od té doby se Palfreyman prakticky ocitl na ulici. „Roky jsem bojoval s mentálním zdravím. Trpěl jsem depresemi, spával jsem většinou v okolí Westminsteru, kde se shlukují lidé bez domova,” říká.

Když už si našel práci jako stavební dělník, musel po čase skončit, protože nebyl schopný dodržovat osobní hygienu. „Začínal jsem pracovat v osm a končil v pět. Prádelny otevírají až okolo desáté a zavírají také v pět,” popisuje složitosti života na ulici.

Na ulici se setkal i s nepříjemným přístupem společnosti. „Několikrát na mě opilci močili, jednou si nějaká partička myslela, že bude zábava zapálit mi spacák,” prozrazuje.

Mnoho lidí na ulici inklinuje k užívání alkoholu a drog. To však není Palfreymanův případ. „Nikdy jsem nebral drogy. Občas jsem si musel dát doušek alkoholu, abych v zimě usnul, ale nikdy jsem moc nepil. Život je jeden velký stereotyp. Pendloval jsem mezi denními centry a vývařovnami pro lidi bez domova. Okolo sebe jsem měl také kamarády, se kterými jsme se dokázali o všechno podělit,” říká.

A jak se ze začarovaného kruhu podařilo muži vystoupit? „Jednou jsem byl v kostele na kávu a zabít čas. Vedle se konala výstava fotografií a byla tam tehdy umělkyně Jenny Natuschová. Vyprávěl jsem jí svůj příběh a přišli jsme na nápad, že bych mohl začít fotit místa, kde jsem za ty roky přespával,” vysvětluje původ fotografií, které později na výstavě slavily úspěch.

„Od té doby se můj život změnil, začal jsem se cítit jako rovncenný člen společnosti. Nyní mám dvě práce. V jednom kostele pracuji jako dozor a ve druhém jako recepční,” říká spokojeně.

Nyní si po desítkách let na ulici může užívat pohodlí postele s matrací a vlastního bydlení. „Nemám doma moc věcí, ale baví mě restaurovat staré předměty. Teď třeba vyrábím ze starého kytarového pouzdra konferenční stolek. Konečně se cítím v bezpečí. Když jsem se nastěhoval, v noci mi po tváři tekly slzy štěstí. Je to neuvěřitelný pocit,” dodal.