Hlavní obsah

Legendární český výrobek nepatentovali, jeho tradice však pokračuje

Právo, Kateřina Severová

Hliníkové ešusy známe asi všichni. Jsou synonymem letních táborů, trampských výprav i vojenské služby. Více než 70 let je vyrábějí v malé obci Telnice vzdálené zhruba 20 kilometrů od Ústí nad Labem. V minulosti výrobní linku ročně opustilo kolem dvou set tisíc ešusů. Dnes je to sice jen desetina, zato míří do všech koutů světa.

Foto: Milan Malíček, Právo

V továrně se ešusy vyrábějí od roku 1948.

Článek

„Klasický hliníkový ešus, jak jej známe dnes, je český vynález. Jenže nikoho nenapadlo jej patentovat nebo si udělat průmyslový vzor. Teď tak jeho kopie najdete po celém světě,“ tvrdí majitel telnické továrny, třiašedesátiletý Josef Alb, když nám v jednom skladu ukazuje bedny jídelních sad tohoto populárního kempinkového nádobí.

„Jsou zabalené a připravené k odeslání,“ vysvětluje s tím, že výrobní sezona ešusů začíná už na podzim. Nádobí totiž musí být již během jara na pultech obchodů. V té době se totiž rozjíždí kempinková sezona. Ešusy z Telnice míří nejen do tuzemských prodejen s outdoorovým vybavením, ale i do zahraničí, kam podle Josefa Alba míří pětaosmdesát procent výrobků.

Ešus se vylepšil

Ročně se v Telnici vyrobí kolem dvaceti tisíc ešusů. Dělají se nejen z klasického hliníku, ale také z nerezu nebo teflonu. „Ešusy jsme posílali do Francie, Skandinávie, Polska nebo do Jižní Koreje,“ zmiňuje některé země majitel menší rodinné firmy Alb forming, která je jednou ze tří evropských firem, jež se specializují na kempinkové nádobí.

Vedle českého výrobce je ještě jeden ve Španělsku a rovněž ve Švédsku. „Loni jsme vyráběli ešusy také pro českou a slovenskou armádu,“ říká majitel továrny, v níž se ešusy vyrábějí již od roku 1948. „Tenkrát ale měly trochu jiný tvar. Vyráběly se ze železného plechu a byly pocínované,“ upřesňuje.

Foto: Milan Malíček, Právo

Josef Alb ve své továrně vyrábí nejen ešusy, ale také další kempinkové vybavení, např. speciální nádoby, které slouží jako vařič.

Historie fabriky, kde dodnes kempinkové jídelní soupravy vznikají, je ale mnohem delší. Poprvé se její brány otevřely už v roce 1900, tehdy se v ní vyráběla průmyslová keramika jako porcelánové zásuvky či vypínače. Nádobí tu začali dělat až o pětadvacet let později, kdy továrnu převzala společnost Reichelmann.

Esschale čili jídelní miska

V té době zaměstnávala stovky lidí a produkovala kovové nádobí pro vojáky. „Během války se tady vyráběly rovněž přídavné nádrže do letadel,“ doplňuje Alb s tím, že po skončení druhé světové války se továrna dostala do rukou státu a během let tu postupně sídlilo několik podniků, mezi nimi například Meva Roudnice či Sfinx.

„Před rokem 1989 opustilo výrobní linku každoročně kolem dvou set tisíc ešusů,“ poznamenává Alb k historii nádobí, jehož název vlastně vznikl počeštěním německého slova esschale – jídelní miska. Používali je totiž nejen kempaři, trampové, ale rovněž již zmiňovaní vojáci, policisté a vězeňská služba.

„Velké množství šlo také do skladu takzvané civilní obrany,“ vykládá šéf továrny. Podle jeho slov se ale ešusy z hliníku v Telnici začaly vyrábět až v šedesátých letech a současný tvar dostala miska vlastně až o dvacet let později.

„Přišel s tím jako se zlepšovacím návrhem jeden ze zaměstnanců továrny. Do té doby se dělaly rozměrnější ešusy s oušky po stranách, jelikož vojáci je nosili pověšené za opaskem. Jenže později si je začali vkládat do brašny společně s polní lahví, takže ouška už nebyla potřeba a bylo nutné, aby byly skladnější,“ vysvětluje Alb současnou podobu populárního výrobku.

Od prkna k nádobí

V devadesátých letech se továrna dostala do problémů. Josef Alb ji i s dluhy koupil v privatizaci v roce 1993. Přitom o výrobě nádobí tehdy nic nevěděl. „Byl jsem konstruktér, u prkna jsem rýsoval a konstruoval nástroje. Chtěl jsem je prodávat, a jelikož továrna měla velice dobrou nástrojárnu, rozhodl jsem se ji koupit. Jenže nakonec vše dopadlo jinak,“ krčí rameny.

Vzhledem k tomu, že sám často podnikal výšlapy do skal, alespoň v tomto měl ke kempinkovému nádobí blízko. Rozjezd Josef Alb zvládl dobře i díky původním zaměstnancům, kteří ve fabrice zůstali.

„Žádné plány či postup výroby jsem nikde nedohledal, takže jsem se musel spolehnout na ně,“ podotýká muž, který během dalších let postupně nabídku rozšiřoval. Přibylo nejen různé kempinkové, ale i kuchyňské nádobí a také technické výlisky. Dodával nejen do obchodů se sportovním vybavením či armádě, ale také do celého světa humanitárním organizacím, jako je Červený kříž či UNICEF.

„Když bylo například zemětřesení v Turecku, hladomor v Etiopii nebo tsunami v Asii, tak tam všude jsme posílali naše sady nádobí, které obvykle obsahovaly hrnec, nerezové misky, kuchyňský nůž a příbor,“ vzpomíná Josef Alb na dobu, která už skončila. Kvůli náročné logistice s podobnými zakázkami před několika lety skončili.

„Vezměte si, že musíte mít na skladě tisíce takových sad, a když vám zavolají, tak vy musíte během několika málo dnů vše zabalit do příslušných krabic a sehnat dopravu na dohodnuté místo. To byly nervy,“ zdůrazňuje.

Momentálně se proto zaměřují hlavně na obchody s outdoorovým zbožím. „Ešusy u nás stále patří k nejpoužívanějšímu kempinkovému nádobí,“ dodává nakonec Josef Alb, i díky němuž legendární české ešusy žijí dál.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám