Hlavní obsah
Jaromír Bosák Foto: Petr Hloušek, Právo

Jaromír Bosák: Jsem relativně plachej

O tom, že oblíbený sporťák Jaromír Bosák (54) strčí svým rozhledem do kapsy většinu ostatních komentátorů, se ví už dlouho. A jako by chtěl potvrdit to, co si o něm myslí statisíce fanoušků – k fotbalovým a golfovým přenosům si přibral novou disciplínu, vlastní talk show.

Jaromír Bosák Foto: Petr Hloušek, Právo
Jaromír Bosák: Jsem relativně plachej

Do jeho starého křesla s červeným přehozem, takzvaného ušáku, podle něhož pořad také nazval, se každý týden usazují různorodí hosté. Počínaje hercem Petrem Čtvrtníčkem přes kardiochirurga Jana Pirka až po snowboardistku Evu Samkovou. Všech se má na co ptát a všichni k němu do ministudia v centru Prahy chodí evidentně rádi. „Akorát Petr Čtvrtníček se nejdřív vyděsil, když jsem mu řekl, ať přijde do Bartolomějské (někdejší hlavní sídlo StB). Zarazil se:,Ty vole, tam jsem vypovídal,‘“ usmívá se Jaromír Bosák.

Ušák vyrábíte úplně sám a prý zastáváte i práci maskérky.

Svou paní jsem poprosil o tělový pudr, aby se pleť tolik neleskla. Hosty pokaždé vybídnu, aby se napatlali, a pokud vidím, že si nevědí rady, tak se toho chopím sám. Jinak jsem ale typ, který se tomu vždycky brání. Někteří kolegové z televize vydrží v maskérně i 40 minut, ale já se jenom nechám poprášit a utíkám pryč.

Talk show, kterou jste nejdřív každý týden dával na kanál YouTube a teď ji vysílá Seznam, jste si přidělal dost práce, ne?

Mám rád žánr rozhovoru a rád se o lidech, kteří mě zajímají, dozvídám něco víc. Zatím jsem pořád nadšený, i když finančně je to dost náročné. Musel jsem si nakoupit kamery a světla a technické vybavení pořád vylepšuju. Aspoň že dneska už stříhám rychleji než na začátku… Nejdřív jsem měl strach z dnešní klipovité doby, kdy všechno musí být pokud možno hrozně rychlé a krátké. Jenže se ukazuje, že to tak být nemusí. Ustálil jsem se na 22 minutách, a to, že lidi dokoukají až do konce, je pro mě nejlepší vysvědčení.

Za téměř rok a čtvrt pozval do svého Ušáku lidi různého ražení. Mezi jinými přišel i herec Petr Čtvrtníček.

Foto: Repro foto, Právo

Talk show je dneska všude spousta, ale já jsem nechtěl dělat takovou, kde jde hlavně o to, aby se lidi smáli. Abych se dvacet minut točil na jedné věci, která je vtipná? Co s tím? Chci se něco dozvědět a předat to divákům.

Na křeslo, které je ústřední rekvizitou, máte hodně vzpomínek…

Vnímal jsem ho od doby, kam sahá moje paměť. Měli jsme ho v bytě v pokoji rodičů a už jako čtyřletý jsem si na něm hrával. Dělal jsem, že jedu na motorce, asi zrovna byly nějaké závody v televizi. To křeslo pod lampou stojící v rohu pokoje jsem považoval za nejintimnější součást bytu. Připravil jsem si knížky, čtyři jablka, litr šťávy a schoulil se do něho. Tak jsem byl schopen klidně pět hodin v kuse číst. To byly krásné chvíle.

Protože svět byl čistší a voňavější, jak jste před časem prohlásil? Co jste tím myslel?

Byl jsem malý a nečekal jsem od světa žádnou levárnu ani to, že bych se musel o něco prát. Svým kamarádům, kteří mají děti, dneska říkám, aby je nerozmazlovali, ale připravili na to, že svět je nespravedlivý a krutý. Spousta z nich o mně kvůli tomu mluví jako o strýčku Herodovi.

Vás doma rozmazlovali?

Už jako malý jsem si do ničeho nenechal kecat. Dětství nevnímám jako dobu, do které bych se chtěl vracet, ale ve světě knížek, kam jsem nikoho moc nepouštěl, jsem byl ohromně spokojený. V době, kdy v televizi běžely dva programy, byly pro mě příběhy, které jsem si často sám domýšlel, nezastupitelné.

Prý jste vyrostl na Rychlých šípech?

Táta byl skautský vedoucí a doma mám pořád kytaru s lilií a s nápisem Junák, na kterou se hrávalo na schůzkách. Stát se plnohodnotným skautem už jsem sice nestihl, ale jako vlče jsem chodil do dívčího oddílu, který vedl táta. Přelouskal jsem všechny foglarovky, které jsme doma měli.

Jana Šibíka se mu podařilo zvěčnit během svatby, kterou známý fotograf dokumentoval.

Foto: Jaromír Bosák

Naplňoval jste i jejich odkaz?

To víte, že jo, ale bylo to těžký. Zatímco Rychlé šípy v životě neřekly vole, pro nás jako normální kluky to bylo běžné slovo. Je paradoxní, a stává se to asi většině z nás, že jak člověk stárne, stále více sympatizuje s lidmi jako Dlouhé bidlo. Dokonalosti a mravní čistoty bylo totiž v klubu Rychlých šípů až příliš. Ostatní to muselo trochu štvát, takže jim občas dali po čuni, což je v tomhle věku úplně normální.

Zároveň by se ale spousta zásad dodržovat mohla. V rámci možností nepřekračovat určité hranice, neubližovat druhým, programově nelhat a nekrást, zkrátka chovat se jako slušný člověk, což není vůbec málo. Problém je, že jakmile někdo o sobě začne prohlašovat, že je slušný člověk, většinou to je naopak.

Na Twitteru často zveřejňujete historické fotky Prahy. I to je součást „čistší a voňavější“ doby?

Líbí se mi svět, který už je trošku zapomenutý. Když vidím, jak ulice, kterými chodím, vypadaly před 150 lety, tak je to nesmírně zajímavé srovnání.

V poslední době sám hodně fotíte.

Chytlo mě to, když jsem k padesátinám dostal dobrý foťák. Ale netroufl bych si říct, že fotím. Prostě si dělám obrázky. Vezmu aparát a chci si něco uchovat na dobu, až budu mít Alzheimera. Největší vyznamenání pro mě bylo, když mi kamarád Honza Šibík jednu fotku pochválil. Fotil na svatbě, kde jsem byl za svědka, a já ho cvakl, když stál před radnicí a svolával všechny, kdo v tu chvíli byli na Staromáku.

Ostýchám se o sobě tvrdit, že jsem fotograf, protože na to nejsem teoreticky dost připravený. Navíc vyznávám něco, co by u fotografů asi narazilo, že by se fotka neměla upravovat: Buď jsem to trefil, nebo netrefil. Vylepšovat něco Photoshopem? Proč? Vždyť realita taková nebyla! Profesionál potřebuje dobré fotky, a tak si s tím musí pohrát, ale to není můj případ. Pokud mi záběr nevyhovuje, vymažu ho a jdu dál.

S Evou Krejčířovou se v roce 2008 dostali do 6. kola televizní soutěže StarDance.

Foto: Petr Horník, Právo

Podle toho, co zveřejňujete na sociálních sítích, si na svých cestách vybíráte hlavně momentky z všedního života. Nehnal už vás někdo?

V Nice mi chtěl v jednu v noci nějaký pasák namluvit, že jsem měl v úmyslu fotit jeho svěřenkyně a musím mu prý dát 500 eur. Ve chvíli, kdy zpoza rohu přicházeli další dva frajeři, jsem si řekl: A hele, tady bude veselo. Měl jsem ale kliku, že zrovna kolem jeli policajti, takže chlapi zmizeli a já jsem mohl odejít. Jinak bych asi přišel o foťák a dostal přes tlamu.

Všimla jsem si, že osoby ženského pohlaví zvěčňujete rád.

Fakt si myslím, že nic hezčího než pěknou holku příroda nevymyslela. Dělá mi radost, když si ji můžu vyfotit a ona se na mě ještě usměje. Nikdy to ale nedělám tak, že bych přišel na vzdálenost půl metru a pořídil velký detail, protože se ostýchám.

To vám asi nedělá radost, když vás na ulici oslovují lidi, že by se s vámi chtěli vyfotit?

Pokud slušně požádají, tak jim vyhovím, ale když přes půlku Karlova mostu řvou: „Pojď sem, uděláme fotku,“ tak mají smůlu. Kolikrát si říkám, proč mobily nemají jenom dvě funkce – telefonování a posílání esemesek. Určitě by se mnohým ulevilo, kdyby tam nebyl foťák. Vždyť některými místy ani nemůžete projít, jak všichni stojí a pořizují fotky. Místo aby koukali, kudy jdou, mají oči zabořené do displeje. Přitom je docela hezké podívat se nahoru na střechu nebo na nějaký reliéf. Ale nic s tím nenadělám. Je to trend a můžu se jenom snažit, abych do toho nespadl taky.

Fakt si myslím, že nic hezčího než pěknou holku příroda nevymyslela

Je fakt, že snímky nebo informace ze soukromí na síť nedáváte, a přesto vás sleduje téměř 270 tisíc lidí.

I když to tak nevypadá, jsem introvert a nemám potřebu sdílet svůj život s celým světem. Vždyť ani pořádně nevím, jak to funguje s mobilními daty. A když nemám co napsat, tak třeba 14 dní nic nezveřejním. Měl bych se snad fotit někde u fontány nebo v posteli, jak se mi nechce vstávat? Na tohle jsem relativně plachej.

Za téměř rok a čtvrt pozval do svého Ušáku lidi různého ražení. Mezi jinými přišla i snowboardistka Eva Samková

Foto: Repro foto, Právo

Asi na tom něco bude. Když jste si šel letos poprvé zahrát golf, taky jste vyfotil jenom hřiště.

Po půlroční pauze jsem se na to hrozně těšil, ale po pěti minutách jsem začal smrkat, protože jsem alergik, a postupně ztratil asi čtyři míčky. Přesto mě to baví. Rekreační golf je velmi zdravý sport, při kterém nachodíte osm kilometrů v přírodě a v mém případě i s 15 kilogramy na zádech. Když jdete po hodně kopcovitém hřišti, tak je to velmi slušný fyzický výkon. Koukáte do zeleného, takže se odreagujete, a pokud při hře moc nekazíte, tak stres odplouvá.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků