Řeč čísel je neúprosná. Když už se vydáte zdolat nejvyšší vrchol masivu, Annapurnu I, je přibližně třetinová šance, že se zpátky nevrátíte živí. O nebezpečnosti hory svědčí i srovnání s nejvyšším vrcholem světa - zatímco na Mount Everest vylezlo už zhruba pět tisíc lidí, na desátou Annapurnu necelé dvě stovky.

Jedním ze šťastlivců, kteří se podívali na vrchol 8091 metrů vysoké hory, a zároveň se domů dostali živí, je Brit Rupert Jones-Warner. Sedmadvacetiletý horolezec zdolal Annapurnu letos v dubnu a popisuje, čím si musí člověk při cestě projít.

Vůči mojí rodině to není fér.Rupert Jones-Warner

„Původně jsem nechtěl podstupovat to obrovské riziko,” přiznává mladý muž. „Oproti Everestu je tu jeden velký problém, a to riziko lavin. Není to o vaší připravenosti, zkušenostech... je to o štěstí,” vysvětluje. Jeho slova potvrzuje událost z října 2014, kdy po lavině v oblasti zemřelo nejméně 43 lidí. Byli mezi nimi i dva Slováci.

Obávaná zóna smrti

Tragédie se nevyhnula ani expedici, jejíž členem byl i Jones-Warner. „Při sestupu zahynul jeden člen expedice, zasáhlo to pochopitelně celý tým,” popisuje smrt 49letého horolezce z Malajsie. S notným nadhledem však pokračuje: „Každý tam jde s tím, že ví, že může zemřít. Prostě jenom doufáte, že se to nestane zrovna vám.”

Největší problémy podle Jonese-Warnera přicházejí v takzvané „zóně smrti”, tedy ve výškách těsně pod vrcholem, okolo osmi tisíc metrů, kde množství kyslíku klesá na třetinu. „Bez kyslíku začnete v podstatě šílet, mozek nefunguje správně, nejde normálně přemýšlet. Dá se říct, že pomalu umíráte,” líčí horolezec těžko představitelné situace.

Na Everestu se krade

Jones-Warner se také pokusil o takzvaný double na Everestu, tedy zdolání hory z tibetské i nepálské strany během jednoho týdne. Zatímco první pokus zhatilo zemětřesení, při druhém mu po úspěšném zdolání hory z nepálské strany někdo v základním kempu ukradl lahve s kyslíkovou směsí. Expedice vyšla v přepočtu na 1,8 milionu korun.

Po zdolání Everestu přišla nabídka právě na Annapurnu a strach byl fuč. „Věděl jsem, že jestli se to někdy má povést, bude to tenhle rok,” vyzdvihuje fyzickou připravenost a sílu týmu.

Den D 

Den D, 23. dubna. Výprava na samotný vrchol ale začala už v devět hodin večer předchozího dne. „Plánovali jsme být nahoře v osm ráno,” říká. Vysoký sníh však horolezcům komplikuje cestu a je jasné, že časová osa nebude dodržena. Přesto ve tři hodiny odpoledne skutečně stanula expedice na vrcholu obávané hory.

Pokud byste čekali, že na vrcholu horolezci oslavují, jste daleko od pravdy. „Je to hrozné, chcete se co nejrychleji a ve zdraví dostat dolů. Na vrcholu jsme byli asi dvě minuty, začínal jsem mít omrzliny,” popisuje.

To nejhorší však přichází. Sestup dolů je nejnebezpečnější částí cesty. Vyčerpaná těla, nedostatek vody a jídla, usínání ve stoje, mozek na plné obrátky. Jedna chyba a se životem se loučíte. Jones-Warner má štěstí. Do základního tábora se vrátil živý.

„Je to sobecké,” otevřeně přiznává. „Vůči mojí rodině to není fér, moje matka například nevěděla o expedici na Annapurnu až do posledního dne před zahájením. Jakmile si našla nějaké informace na internetu, zhrozila se. Moje přítelkyně musí, chudák, hrozně trpět. Přemýšlel jsem, že bych to ukončil, ale pochlapil jsem se,” dodává s jasným plánem. Příští stanice: K2.

Může se vám hodit na Seznamu: