„Dřív jsem dělal normální práci, řemeslo,“ posadí se Zdeněk Šmíd v zázemí stadionu na gauč, což je vzácná chvíle, protože jako kustod je většinu dne na nohou. Prázdná šatna, v níž namísto trenérů křičí jen muzika z rádia, jasně značí, že hráči se právě prohánějí po ledě při dopoledním tréninku. Se Zdeňkem Šmídem a dalšími kolegy z realizačního týmu, který je jen o něco méně početný než hokejová družina reprezentantů, jsme se setkali ještě během přípravného kempu před šampionátem.

„První dny, když se národní tým sejde, si pomalu nestačím dojít na záchod, najíst se, napít. Najednou utečou třeba tři hodiny, jako když lusknete prsty,“ povídá čtyřicetiletý Plzeňan, který je v dobrém slova smyslu takovou děvečkou pro všechno. Coby kustod nebo hospodář, jak sám sebe také označuje, chystá a spravuje hráčům výstroj, brousí brusle, pere oblečení nebo připravuje občerstvení do kabiny.

Co ale myslí tou normální prací, kterou dělal dřív? „Řezníka,“ stručně odpoví. Pravda, síla je na něm jasně patrná, což se hodí nejen při tahání beden s vybavením, ale i při uvolnění ztuhlých svalů. Slovo masér sice není odvozeno od masa, Zdeněk Šmíd však příznačně zastává i tuhle funkci. „Maso jako maso,“ směje se a říká, že takový souběh funkcí nebývá u kustodů výjimečný. „Mám na to masérský kurz.“ Hráčům přitom neuvolní jen unavené svalstvo, ale i hlavu plnou zážitků z ledu. „Na mistrovství světa jedou dva fyzioterapeuti, za nimiž hráči jdou, když je něco bolí. Kustody vyhledávají spíš po tréninku nebo po zápase, aby se uvolnili. U masáže si popovídáme, navodíme dobrou atmosféru. Večer se kolikrát sejdeme u nás na pokoji a pustíme třeba nějaký český film.“

Jaký chcete žlábek?

„My kustodi jsme takové vrby,“ mluví Zdeněk Šmíd za sebe i své tři kolegy, kteří ho na mistrovství světa posílili. Ne proto, aby měli hráči dostatek zpovědníků, ale aby bylo v kabině víc rukou a nohou. Už kvůli množství věcí je to nezbytné. „Odhaduju, že na šampionát vezeme více než 1,5 tuny materiálu včetně beden s vybavením, výživovými doplňky, dále brusku, sušáky, hokejky,“ vyjmenovává.

Broušení bruslí, které má také v popisu, se jeví jako nejcitlivější a nejdůležitější součást jeho práce. Každý hráč totiž vyžaduje specifickou hloubku žlábku, tedy prostoru mezi hranami nože, na němž závisí stabilita a obratnost. „Někdy se to mění za pochodu podle stavu ledu. V hale může být teplo, led měkčí, tak chtějí menší žlábky, aby se tolik nebořili. Každopádně kustod by měl umět brusle nabrousit,“ podotýká Zdeněk Šmíd, jenž u hokeje začínal v roce 2004 v Plzni.

Tomáš Král, kdysi jednatel tamního klubu a současný prezident Českého svazu ledního hokeje, mu pak po šesti letech nabídl práci u reprezentace. Bylo to bohužel až po zatím posledním zlatém šampionátu v Německu roku 2010, takže na triumf stejně jako téměř všichni současní reprezentanti doposud čeká.

Oldřich Kopecký vypomohl kolegům kustodům v přípravě na šampionát.

Oldřich Kopecký vypomohl kolegům kustodům v přípravě na šampionát.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Zdeněk Šmíd přiznává, že několik dní tehdy nabídku do „repre“ zvažoval. Už během angažmá v Plzni si vyzkoušel práci u výběru hráčů do dvaceti let, přesto měl obavy. „Šlo o to převzít roli po kustodech, na které byli hráči do té doby zvyklí. Nevěděl jsem, jak mě a Petra Ondráčka, který mimo to pracuje v Kometě Brno, vezmou. Ale šli jsme do toho a bylo to nakonec úplně v pohodě,“ vzpomíná.

Samozřejmou součástí jeho práce je také praní. „Na některých stadionech je přímo v objektu prádelna, která nám vypere, ale pokud jsou někde pračky, zvládneme to sami. Beru jako výhodu, že jsem se to naučil. Málo chlapů asi doma pere, mně to ale problém nedělá.“

U masáže si popovídáme, navodíme dobrou atmosféru. Večer se kolikrát sejdeme u nás na pokoji a pustíme třeba nějaký český film. Zdeněk Šmíd, kustod Zdeněk Šmíd, kustod

Rok co rok se v něm před začátkem šampionátu mísí natěšenost na vrchol sezony se zdravou nervozitou. „Mám obavu, aby všechno bylo nachystané a nikde jsem nic nezapomněl. Šampionát je sice dlouhý, ale únava rychle vyprchá, když je dobrá parta,“ říká muž, jenž je na mistrovství světa podle svých slov hráčům k dispozici 24 hodin denně. „Nejhorší je, když všichni najednou něco potřebují, to má pak člověk hlavu v pejru. Kdyby aspoň chodili postupně, třeba po deseti minutách,“ směje se.

Jediná žena mezi muži

„Zrovna včera se mi to stalo. Když jdu jako poslední v řadě za trenéry, třeba i na ubytování, vždycky mě stopnou: A kam jdete vy? Jednou mě dokonce trenér musel přijít zachránit a vysvětlit: To je kondiční trenérka, ta může jít s námi,“ s úsměvem popisuje obvyklé nesnáze jediné ženy v ryze mužském kolektivu Hana Bubníková. „Myslím, že lidi u hokeje už mě za ty roky vesměs znají. V hotelech ale ne…“

Její příjmení zní sportovním fanouškům povědomě. Otec Vlastimil byl vynikajícím hokejovým i fotbalovým reprezentantem, matka Hana, rozená Machatová, byla moderní gymnastka. To samo o sobě je dobrým vkladem pro povolání kondiční trenérky a důvodem k respektu ze strany hokejistů. „Jsou to dospělí chlapi, takže nejde o to, aby mě poslouchali na slovo, ale aby pochopili, jak a proč s nimi cvičím, z jakého důvodu je konkrétní cvik zařazený,“ vykládá vsedě na nafukovacím míči v posilovně, kde měla před chvílí na povel dvacítku hokejistů. „Odpoledne je na programu balanční cvičení zaměřené na hluboký stabilizační systém, proto nafukuju míče,“ vysvětluje. Náplň tréninků je v její kompetenci, ovšem hlavní slovo má stejně kouč Miloš Říha, s nímž konzultuje i to, co budou hráči posléze pilovat na ledě.

U reprezentace působí teprve rok, ovšem její „hokejová“ kariéra je pestrá. Několik let připravovala hráče brněnské Komety, zkušenosti s národním týmem získávala u mládežnických výběrů. Působila také u ženské reprezentace, ale upřímně přiznává, že na mužský hokej se prostě kouká líp. K tomu navíc učí budoucí kondiční trenéry coby pedagožka na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra v Praze.

Běhání s asistentem trenéra

„Tady v posilovně hodně využívám osy, to znamená všechny vzpěračské cviky, nadhozy, dřepy. Do mobilizačních cviků ráda zahrnuju prvky z power jógy. A co se týče čistě balance, tak nafukovací míč, na něm se dá dělat všechno,“ nechává alespoň trochu nahlédnout do svých plánů.

Každý reprezentant je zvyklý na kondičního trenéra ze svého domovského klubu. Hana Bubníková se ale neobává, že by hráči byli po příjezdu na sraz z jejích metod zaskočeni. Ostatně řadu kolegů z domácí hokejové soutěže zná. „S hráči komunikuju, abych měla přehled o tom, co se svými ‚kondičáky‘ v klubech dělají.“ Jinak vypadá příprava v den zápasu, kdy už není namístě hokejisty přetěžovat. „Kluci už si všechno dělají sami, jak jsou zvyklí, do toho bych jim nemluvila. Mají svůj systém, svoje rozcvičky. Přemýšlím jen nad programem pro hráče, kteří do zápasu ten den nenastoupí.“

S kondiční trenérkou Hanou Bubníkovou to v posilovně asi žádná legrace nebude…

S kondiční trenérkou Hanou Bubníkovou to v posilovně asi žádná legrace nebude…

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Také pro ni je šampionát v Bratislavě a Košicích vrcholem, vždyť národní tým doprovází průběžně celý rok od prvního srazu. I v nabitém programu si ale hledá chvíli, aby se sama udržovala v kondici. „Dneska odpoledne si jdeme s asistentem trenéra Robertem Reichlem zaběhat. Je to takový rituál, ačkoli on běhá každý den. Já se snažím třikrát nebo čtyřikrát do týdne, abych taky měla nějaký pohyb,“ říká usměvavá blondýnka.

V národním týmu se setkávají hráči, kteří ještě před několika týdny mezi sebou válčili v domácích extraligových klubech či v NHL, ovšem na mistrovství světa jde rivalita stranou. To platí i pro členy realizačního týmu, neboť řada z nich je zaměstnaná v klubech. Dobře si rozumějí například oba lékaři, přestože Tomáš Vyskočil v sezoně vypomáhá slávistům, zatímco Dušan Singer je dlouholetou neodmyslitelnou součástí Sparty. Také u kustodů se práce pro hokejisty Plzně či brněnskou Kometu stává na srazu prezentace nanejvýš námětem pro vzájemné popichování.

Fyzioterapeut od sousedů

Radovana Sakaláše, jednoho z fyzioterapeutů, „půjčili“ národnímu týmu královéhradečtí hokejisté. Co je ale zajímavější, pochází z dějiště letošního mistrovství, tedy ze Slovenska, což napovídá jeho lehký přízvuk. On sám svému původu velkou váhu nepřikládá a nad poznámkami o „rozpolcenosti“ se jen pousměje. „Žiju už čtrnáct let v Praze,“ objasňuje sedmatřicetiletý vystudovaný fyzioterapeut.

Provozuje vlastní praxi, z níž si občas odskočí k hokeji. „S hradeckým klubem spolupracuju externě, párkrát do měsíce tam zajedu, střídám se s kolegou,“ říká a zmíní jednu perličku – v hradeckých řadách působí útočník Roman Kukumberg, s nímž se v juniorských letech potkával v Trenčíně. Tehdy se ještě proháněl po ledě, hokejku však odložil a jeho pracovním nástrojem jsou vlastní ruce.

Fyzioterapeut Radovan Sakaláš se snaží ulevit hráčům, jak to jen jde. Do jeho rukou se svěřil i útočník David Tomášek (na snímku).

Fyzioterapeut Radovan Sakaláš se snaží ulevit hráčům, jak to jen jde. Do jeho rukou se svěřil i útočník David Tomášek (na snímku).

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Dneska byla v plánu prevence bolesti zad. Někteří kluci z ruské KHL nemají ve svých klubech po většinu času stálého fyzioterapeuta, takže se na sraz reprezentace docela těší, protože vědí, že tady dostanou potřebný servis.“

Podílím se nejen na léčbě, ale také na prevenci zranění, proto je dobré s těmi kluky pracovat každý den. Radovan Sakaláš, fyzioterapeut

Na rozdíl od kustoda nemusí být fyzioterapeut na place nutně každý den, pokud se nehrají ostré zápasy, ale podle Radovana Sakaláše je to přinejmenším doporučené. „Podílím se nejen na léčbě, ale také na prevenci zranění, proto je dobré s těmi kluky pracovat každý den.“

I hokejisti jsou jenom lidi

Na jeho lehátko v zázemí stadionu se logicky vejde jen jeden člověk, takže platí, že kdo dřív přijde, ten dřív lehne. „Možná mezi hráči existuje nějaká hierarchie a starší mají přednost, ale já neřeším, kdo je kdo,“ pokrčí rameny a dodá, že si s hráči tyká, což platí i pro ostatní členy realizačního týmu.

I hokejisti jsou podle jeho slov jenom lidi, takže je bolí stejné partie jako zbytek populace, ovšem příčiny obtíží jsou vzhledem k jejich zátěži dost rozdílné. Najdou se vůbec nějaké styčné body mezi jeho klienty z praxe a profesionálními sportovci? „U hokeje jako u každého sportu jsou typické vzorce zranění nebo oblastí těla, které bývají ke zranění náchylnější. Záda je bolí taky, ale zase z trochu jiného pohledu než lidi z kanceláře. U hokejistů hodně řeším problémy s kyčlemi, třísly, kvůli nárazům taky s rameny.“

Občas se stane, že některému hráči doporučí nejít na led a raději si zranění v klidu doléčit. To se lépe dodržuje uprostřed sezony než na jejím konci, kdy vrcholí boje v play-off či na mistrovství světa. „Tam už často kluci hrají se zraněním a my se snažíme, aby vůbec mohli nastoupit.“ Zatímco po zápase se najde čas na zevrubné vyšetření, mezi třetinami se fyzioterapeuti někdy musí pokusit o zázrak, aby mohl „zmlácený“ hráč znovu vyjet na led.

„Když vidím, že se dá něco povolit, utlumit, tak do toho jdu, ale léčba musí být trochu radikálnější,“ říká Radovan Sakaláš a ještě dodá, že slovo léčba je při čtvrthodinové přestávce možná trochu nadnesené. „Spíš je to takový rychloservis. Po tréninku nebo po zápase si s nimi můžu ‚pohrát‘ víc.“

K „nároďáku“ nastoupil před čtyřmi lety, takže na pomyslnou medaili z mistrovství světa zatím čeká. Reprezentanti by ji realizačnímu týmu udělili za neúnavnou péči jistě hned, ale nedá se nic dělat, cenné kovy musí nejdřív vybojovat na ledě…

Realizační tým hokejové reprezentace

Generální manažer: Petr Nedvěd

Hlavní trenér: Miloš Říha

Asistenti trenéra: Robert Reichel, Karel Mlejnek

Trenér brankářů: Zdeněk Orct

Manažer: Jan Černý

Videokouč: Denis Havel

Kondiční trenérka: Hana Bubníková

Lékaři: Tomáš Vyskočil, Dušan Singer

Fyzioterapeuti: Michal Truc, Radovan Sakaláš, Pavel Kolář

Kustodi: Zdeněk Šmíd, Petr Ondráček, Filip Ondráček, Petr Šulan

Media manažer: Zdeněk Zikmund

Více o mistrovství v hokeji na Sport.cz