„Jsem zvyklý spíše pracovat a moc nemluvit,“ vítá nás s úsměvem Vladimír Oppl, který tvoří střídavě ve svém pražském bytě a na šumavské chatě nedaleko Vimperka. Kromě jiného navrhl řád Tomáše Garrigua Masaryka a vysochal žulového lva na pražském Vítkově. Na nedostatek práce si nemůže stěžovat ani teď, přesto si udělal čas a vyprávěl nám svůj životní příběh. Cesta ke slavným mincím a medailím podle něj začala už v základní škole v Ústí nad Labem. Oppl tam měl štěstí na učitele výtvarné výchovy. „Dodnes na Antonína Matějku rád vzpomínám, v hodinách pořádal soutěže a hodnotili jsme, co se komu povedlo,“ vypráví. A ještě jedna osobnost ho ovlivnila.

„Děda sbíral brouky, motýly, houby a minerály. Vystavoval je v krabičce tak, aby byli vidět ve třech rozměrech. A já chtěl také tvořit v prostoru.“ Obojí se spojilo v jedno a Vladimír se vydal studovat keramiku na Střední uměleckoprůmyslovou školu v jihočeské Bechyni. Následně se vypravil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde se zdokonalil v sochařství. Zde také začal opět soutěžit, ovšem tentokrát už ve skutečných výtvarných kláních.

Zabodoval s Fučíkem

„Stát se tehdy chystal vydat pamětní minci k 75. výročí narození Julia Fučíka,“ vzpomíná na rok 1978. Do soutěže se přihlásil – a vyhrál. Ještě jako student porazil medailéry z celého tehdejšího Československa. A že to byla prestižní záležitost. Aby dohlédl na výrobu mince ve slovenské Kremnici, letecky ho přepravili do města Sliač a odtud ho do kremnické mincovny odvezli luxusním vozem Tatra 603.

Není divu, že tvorbu mincí a medailí už neopustil. „Dokončil jsem školu a dále zde pokračoval jako odborný asistent. Zároveň jsem se mohl dál věnovat vlastní tvorbě,“ popisuje s tím, že mince a medaile vytvářel dál.

Další zlom nastal po změně režimu v roce 1989, ale také v roce 1993, kdy vznikl samostatný český stát. A pokaždé samozřejmě musejí vzniknout nové mince, řády a vyznamenání, na jejichž podobu se vypisují výtvarné soutěže. A u těch většinou nechybí ani Vladimír Oppl.

Svatý Jiří na dvacetikoruně

„Tehdy jsem měl plno energie,“ vzpomíná medailér na začátek devadesátých let, kdy přestal učit na vysoké škole a naplno se postavil na volnou nohu. „Každou soutěž jsem obeslal několika návrhy,“ dodává.

Tak například česká dvacetikoruna. „Soutěž jsem vyhrál s motivem, kde je socha svatého Václava na koni z Václavského náměstí. Ale měl jsem více návrhů.“ Dnes jsme tak klidně mohli nosit po kapsách místo svatého Václava třeba svatého Jiří. „Jedním z motivů byla socha sv. Jiří, která je na Pražském hradě. Dalším byla například svatováclavská koruna.“ Odborná porota si však zvolila verzi, kterou dnes zná každý.

Mince Aloise Rašína, Karla Engliše a Viléma Pospíšila

FOTO: ČNB

Vedle toho uspěl i Opplův návrh na padesátihalíř a na řád Tomáše Garrigua Masaryka. S ním se pojí další zajímavost. „První soutěž na Řád T. G. M. se vypisovala ještě pro Československou federativní republiku, o té jsem ale nevěděl. Zúčastnil jsem se až té další, pro samostatnou Českou republiku – a tu už jsem vyhrál.“

Na řádech pro ČSFR a ČR tak najdeme jiné Masaryky, každého od jiného medailéra. Liší se nejen podobou, ale i směrem pohledu. Zatímco československý Masaryk hledí doleva, ten český od Vladimíra Oppla doprava.

V devadesátých letech si Oppl užil i „velké“ sochařiny. Vyhrál totiž soutěž na vysochání žulového lva pro památník na Vítkově. Tam byl původně státní znak od Otakara Španiela, v roce 1962 ho však nahradil státní znak nový, lev s pěticípou hvězdou, od Jiřího Prádlera. A ten zase musel Vítkov opustit po listopadové revoluci.

Lva si rozdělili napůl

„Jenže původní lev byl zničen, a tak se musela vytvořit jeho kopie.“ Práce bylo tolik, že se o ni Vladimír Oppl podělil se sochařem Martinem Ceplechou.

„Já jsem dělal horní část lva, Martin nohy. Každý jsme pracovali na jiném místě a obě části jsme spojili až na Vítkově.“ Naštěstí k sobě pasovaly. Tohoto lva najdete na podstavci Žižkovy jezdecké sochy od roku 1997 dodnes. Tím hlavním však byly pro Oppla vždy motivy mincí a medailí, jež vydává buď přímo Česká národní banka, nebo soukromé firmy. „Když jsem počítal sádrové modely, dostal jsem přes tři tisíce,“ říká. „Jen Karla IV. jsem zachytil pětašedesátkrát, Masaryků bylo do deseti,“ počítá nahlas.

Nejkrásnější mince světa

Každý den tvoří dlouhé hodiny. Nejdříve modeluje na talíři ze silonu a následně práci odlévá do sádry. Do ní pak dále vyrývá a modeluje portréty a dějinné události. Hotové modely se pak i za pomoci počítače přenesou na razidlo, které už je zvěčňuje do kovu.

Na plochu o průměru méně než dvacet centimetrů dokáže Oppl vměstnat často hned několik motivů. Třeba jeho mince na téma Karel IV. z roku 1999 od České národní banky. Na jedné straně najdete portrét Karla IV., pečetě Karlovy univerzity i Nového Města pražského, a dokonce i pražský groš.

Video

Zlatá mince v hodnotě 100 milionů korun je hotová. Je druhá největší na světě. Zdroj: Novinky.cz

„Snažil jsem se vytvořit kompozici,“ vysvětluje Oppl. Tuto jeho práci ocenil i odborný časopis World Coin News, jenž ji označil za nejkrásnější zlatou minci roku 1999. „Její cena samozřejmě vyletěla. Slyšel jsem, že už se prodává i za sto padesát tisíc korun, ale to pro mě není důležité,“ dodává její autor.

Vladimír Oppl měl obzvlášť napilno loni, kdy pro Českou národní banku tvořil obří minci s hodnotou 100 milionů korun. Ta vznikla ke stému výročí vzniku československé měny. S průměrem přes půl metru a vahou 130 kilogramů se jedná o druhou největší zlatou minci na světě, větší najdete jen v Austrálii.

Vladimír Oppl se stomilionovou mincí.

Vladimír Oppl se stomilionovou mincí.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Medailér na ní pracoval tři měsíce a je třeba přiznat, že si s ní vyhrál. „Na této minci najdete třeba kolek Československé republiky z roku 1919 nebo korunu z první republiky,“ popisuje svoje dílo.

Tentokrát výjimečně pracoval s obřím sádrovým modelem a zavzpomínal přitom i na středoškolskou keramiku. „Tam jsme vyřezávali ouška k hrnkům, tady to byly lipové listy,“ srovnává s úsměvem.

Stálo se ve frontách

Zároveň ho Česká národní banka oslovila jako autora českých dvacetikorun, aby na ty výroční zvěčnil jednak Masaryka, Beneše a Štefánika a dále tři osobnosti spojené se světem finančnictví: prvního ministra financí Aloise Rašína, jeho pokračovatele Karla Engliše a prvního guvernéra Národní banky československé Viléma Pospíšila. Právě na tyto mince se loni a letos stály před pobočkami ČNB dlouhé fronty.

O práci nemá nouzi ani letos. Na čem právě dělá, říct nemůže, ale některé plány přece jen poodhalil. „Rád bych vytvořil katalog všech svých prací. Ale pořád to tlačím před sebou a moc se mi do toho nechce.“ To si raději sedne za stůl a vytvoří další pěknou minci či medaili.

Může se vám hodit na Seznamu: