Islandský aquavit nese podobně jako ostatní destiláty tohoto typu, tolik oblíbené ve Skandinávii, velmi jasné stopy kmínu. Ti, kdo jej ochutnali však popisují také velmi přímočarou a poměrně ostrou příchuť lékořice.

Skutečností zůstává, že to nikdy nebyl nějaký vybraný destilát na pomalé upíjení pro gurmány. Jeho panáky se na pohanském zimním festivalu Þorrablót vždy pily na jeden zátah a s jedním jediným účelem. Lidé se snažili „spláchnout” silné aroma místní pochoutky zvané hákarl, tedy tlejícího žraloka. Ano, jde o ten pokrm, který Američan Anthony Bourdain označil za nejhorší věc, kterou kdy strčil do svých úst.

Nápoj s lebkou na etiketě

Značna brennivínu Egill Skallagrímsson, která je nyní nejčastěji k vidění v barech, byla uvedena na trh v roce 1935 poté, co na Islandu skončila dvacetiletá prohibice. Vláda zkusila Islanďany odradit od konzumace brennivínu tak, že nařídila označení těchto lahví černou etiketou s lebkou, která vynesla tomuto destilátu onu proslulou přezdívku „černá smrt”. Tato etiketa navíc zůstala skoro stejná víceméně dodnes. Pouze tedy lebku nahradila mapa Islandu.

Brennivín dorazil do britských či amerických barů zhruba před dvěma lety a barmani si od samého počátku pochvalovali experimentování s unikátním destilátem. Postupně jej zařazují do svých koktejlů a využívají právě jeho lékořicového aroma.

Se sirupy i místními plody

V islandském Rejkjavíku kombinují brennivín v klubu B5 s malinovým likérem Chambord a limetkou. V podniku Slippbarinn jej míchají s plody místní šichy černé, což je rostlina podobná vřesovci. Skandinávský bar Aska v Brooklynu pak kombinuje brennivín s ginem, vermutem, baltským jantarovým sirupem a mořskou solí.

Brennivín je nyní tolik v módě, že značka Egill Skallagrímsson již začala prodávat i limitované edice brennivínu stařeného v sudech po sherry či bourbonu. Zdá se, že se tento islandský počin dočká tedy výrazně větší světové obliby než onen tlející žralok...