Co jste dělal před tím, než jste uspěl ve výběrovém řízení na „práci snů”? Proč jste chtěl tuto práci získat?

Už během studia jsem se věnoval tvorbě dokumentárních filmů. Většina z nich se týkala především ochrany přírody a ohrožených druhů zvířat. Díky tomu jsem se dostal do zemí, jako je Mongolsko, Kamerun nebo východní Afrika. Můžu tedy říct, že natáčení spojené s cestováním je mojí vášní, a proto jsem se přihlásil do výběrového řízení. Navíc tu byla ta možnost pracovat s moderní 360stupňovou technologií. A vyšlo to, vzali mě.

Popište svůj běžný den na cestách, ať čtenář pochopí, co vlastně děláte.

Ráno vstanu, posnídám, vezmu kameru, foťák a stativ a vyrazím do města. Většinou mám v ten den připravený okruh míst, která chci natočit. Na památkách se zbytečně nezdržuji, jedině tehdy, pokud musím vystát řadu na vstupenku. Večer se vracím na hotel a začíná mi maraton upravování fotek, zálohování materiálu z kamery a příprav na další den. Usínám vyčerpaný.

Chrámový komplex Ankgor Wat je jedním z míst, která Michal Gálik již navštívil.

Chrámový komplex Ankgor Wat je jedním z míst, která Michal Gálik již navštívil.

Kde jste se setkal na cestě zatím s největšími komplikacemi?

Často se mi stává, že mě nechtějí k památkám pustit s kamerou. Není se čemu divit, díky svým šesti čočkám vypadá totiž jako kostka z budoucnosti. Stalo se mi to třeba u Tádž Mahalu. I přes vyjednávání s ochrankou a pak i s armádou mě do komplexu s kamerou nepustili. Člověka to zamrzí, když přijde o takto unikátní záběry. Většinou se to dá ale nějak vyřešit, přejít třeba na druhou stranu řeky a udělat záběry tam.

V Evropě je zase běžné, že nepouští lidi na památky se stativem. Proto mám připravený monopod, který vypadá trochu jako selfie tyč. Záběry s ním pak natáčím z ruky.

Kde se vám líbilo nejvíce a proč?

Nejvíce mě uchvátila Kambodža. Osobně jsou mi totiž bližší rozvojové a chudší země než západní svět. Kambodža má úžasné historické bohatství v podobě krásného chrámového komplexu Angkor Wat. Fascinovali mě i její obyvatelé, kteří jsou i přes těžkou nedávnou historii velmi usměvaví a otevření.

Umíte si představit, že byste tuto práci dělal déle než jeden rok?

„Myslím, že jeden rok je na takovou práci tak akorát. Sice to tak nevypadá, ale jde o dost vyčerpávající práci. Jsem však za tuto zkušenost vděčný, neskutečně mě to baví, ale už sám na sobě cítím, že je třeba si trochu vydechnout. Chci si cestování víc vychutnat.

Propašovat kameru na některá místa není vůbec jednoduché, někam se s ní nedostane vůbec.

Propašovat kameru na některá místa není vůbec jednoduché, někam se s ní nedostane vůbec.

V čem podle vás člověka cestování obohacuje?

Libí se mi citát, že život je jako kniha a kdo necestuje, přečetl jen jednu stránku. Cestování pro mě není jen o poznávání nových míst, ale hlavně o poznávání lidí, jejich hodnotových žebříčků a objevování něčeho, jako je jejich lidská přirozenost. Člověk, který cestuje, má neposkvrněný obraz světa a neruší ho média. Citlivěji si proto uvědomuje skutečné problémy. Často, když se vrátím po delší době z cest domů, tak mám úplně nové mentální nastavení a pozitivnější přemýšlení.

Je nějaké místo, kam by se vám vysloveně nechtělo?

Díky studiu zoologie jsem zaměřený hlavně na přírodu. Nejméně mě proto lákají světové metropole, ale i ty je dobré vidět a zažít. Skvěle v nich funguje právě aplikace, kterou pomáhám plnit svými záběry. Člověk si v ní jednoduše naplánuje itinerář a nemusí nad tím moc přemýšlet.

Nakolik je tato práce vskutku prací snů a nakolik je stejná jako každá jiná?

V jisté rovině tato práce je prací snů. Člověk neustále něco nového poznává a objevuje, nestojí na jednom místě a není zaseknutý ve stereotypu. To je základ každé dobré práce. Stále je to však práce, na kterou je člověk sám a potřebuje se na ni soustředit. Takže je těžké ji přirovnávat ke svobodnému cestování...