Své o tom ví Petr Bílý, který je nejen vášnivým sběratelem, ale také předsedou Clubu sběratelů hracích karet (CSHK). Ke svému koníčku se dostal už jako malý kluk.

„Našel jsem rodinné karty, zalíbily se mi, pak jsem si nějaké přivezl z NDR, protože tam měli jiné než my tady. Najednou už jich bylo víc, začal jsem loudit po kamarádech, aby mi nějaké přivezli,“ vzpomíná.

Tatínek mu říkal, že když už něco dělá, má to dělat pořádně. Začal se tedy o karty zajímat, studoval literaturu, více vnímal jejich grafické ztvárnění, zabýval se jejich historií, která je podle něj velmi bohatá.

Kdy přišly karty na svět

Nikdo neví, kdy se karty poprvé objevily. „Seriózní teorie nás zavádějí na východ do desátého století, možná na území Číny, pravděpodobně i Koreje. Karty však vypadaly úplně jinak. Byly dlouhé, něco jako domino. Původně se prý hrálo také s použitými bankovkami,“ vysvětluje Petr Bílý.

Josef Glanc udělal karty na téma Švihák: v parku, lovec žen, student, na bruslích atd.

Josef Glanc udělal karty na téma Švihák: v parku, lovec žen, student, na bruslích atd.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Karty, které jsou nám už blízké, tedy z papírového kartónu a s obrázky, se podle něj objevily asi ve 14. století v Evropě. Tenkrát se ještě malovaly ručně.

„První papírna byla ve Španělsku přibližně roku 1200 a s vynálezem knihtisku se rozjela také výroba karet,“ říká.

Dohledávají historické záznamy

Ač byly mezi hráči oblíbené, sváděly karty dlouho boj o své místo na slunci. Všemožně potlačit se je snažila církev, která je označovala za čertovy obrázky.

„Používala k tomu světské rameno, takže jedním z pramenů, ve kterých se dozvídáme o kartách z této doby, jsou různé městské zákazy, podle kterých se nesmí hrát. Třeba z roku 1377 ve Florencii či z roku 1378 v Basileji. V této souvislosti vedou čeští badatelé o kartářství dlouholetý spor s Německem a zbytkem Evropy o jeden dokument. Jedná se o zápis z křesťanského synodu, kde Arnošt z Pardubic, známý pražský arcibiskup za Karla IV., vydal zákaz přechovávat hráče karet ve svém obydlí. Problém je v tom, že se zákaz nedochoval v originále, ale v pozdějším opisu. Už právě nestor českých sběratelů Zdeněk Šťáhlavský to dohledával a s panem profesorem Rosenfeldem vedli velmi učenou disputaci o tom, kdy zápis vznikl,“ říká Petr Bílý.

Raritou je karetní hra Kladivo a Zvon z roku 1867. Hrála se po celém světě pod různými názvy, ve Francii například Bílý kůň.

Raritou je karetní hra Kladivo a Zvon z roku 1867. Hrála se po celém světě pod různými názvy, ve Francii například Bílý kůň.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Pokud by to byl rok 1356, jednalo by se o nejstarší zápis a my bychom se posunuli v žebříčku karetní historie na velmi čelné místo,“ vysvětluje.

Vášnivý sběratel Petr Bílý vlastní asi 3000 balíčků herních karet. Mezi nimi jsou skvosty, ale také běžné hry, které jednou také budou mít svou sběratelskou hodnotu. Před pěti lety s kolegy založili Club sběratelů hracích karet nejen kvůli výměně karet, ale také informací.

„Před dvěma lety se nám podařilo navázat velmi úzký kontakt s evropskými sběrateli, kteří se už 44 let sdružují pod hlavičkou International Playing Card Society. S nimi letos pořádáme mezinárodní kongres hracích karet v Praze.“ To považuje za věc zcela nevídanou.

„Zahraniční kolegové si ještě před pár lety mysleli, že jsme tady spadli z baobabu, a zjistili, že máme také pěkné sbírky a že už jsme o tom také ledacos napsali, udělali jsme pár výstav.“

Hra zvaná trappola

Za svůj nejvzácnější kousek považuje Petr Bílý kartu z roku 1590. Pyšný je také na křižáckou trappolu od Maxe Uffenheimera, velice atypickou s krásným kolkem, který se používal jen jeden rok.

Má také mariášové karty asi z roku 1840 a několik zajímavých trappolových her. Pod názvem trappola se pro nezasvěcené skrývá nejpopulárnější karetní hra v době národního obrození. S oblibou ji hráli Václav Kliment Klicpera, Jakub Arbes, Bedřich Smetana, Jan Neruda nebo Ignát Hermann.

Existují i karty netradičních tvarů. Tyto mají symbolizovat hrušky. Jsou z 30. let minulého století.

Existují i karty netradičních tvarů. Tyto mají symbolizovat hrušky. Jsou z 30. let minulého století.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Název zní krásně poeticky, navíc pravidla hry zveršoval Václav Kliment Klicpera, Neruda hru popisuje ve svých Figurkách, píše o ní Ignát Hermann a existuje i její specifický český obraz. Karty jsou buď atypické, nebo mají zaběhané vzory. Mezinárodně kodifikovaný je obraz tzv. pražské trappoly, která má místo mincí kytičky, a při bádání v Národním muzeu se našly nákresy této hry od malíře Františka Chalupy. Mají symboly jako tarotové karty – meče, pole a mince. Trappola u nás zaniká s koncem 2. světové války, ale dá se říci, že přežívá ve hře darda,“ říká Petr Bílý.

Popularita českých karet

Sám, ač se v kartách vyzná, hraje prý na hospodské úrovni mariáš. „Někteří zhýralci ho hrají o jednocenty, ale my ostatní jsme si schovali dvacetníky a stále hrajeme o ně, i když jsou neplatné. Píšeme to jako body na papír a podle nich se pak vyplácí výhra.“

Bílý připomněl, že i v kartách jsou však slepé uličky. „Ve třicátých letech se výrobci snažili prosadit karty z plastu. Vymysleli na to speciální hmotu. Tvrdili, jak jsou hygienické, omyvatelné. Jenže hráči jsou děsně konzervativní. A papír nelze trumfnout,“ dodal s úsměvem Bílý.