Kneifel nabádá, aby lidé mladé pravicové extremisty neodepisovali a případně jim nechali otevřenou cestu zpět do společnosti. Nikdo si nemůže být jist, že nesklouzne k extremismu, říká Kneifel a dodává, že to závisí vždy na situaci, okolí a rozpoložení člověka.

U rodičů se zrovna moc dobře necítil. Matka měla roztroušenou sklerózu, otec byl skoro nevidomý. Když přišli o práci, scházely pro Johannese a jeho dva sourozence peníze. Styděl se za bezmocnost rodičů, rozčilovala ho. Křičel, urážel, ponižoval. Teprve mnohem později mu došlo, že se snažili stát při něm, chodili na soudní stání.

„To nebyla samozřejmost, oni trpěli," připouští. Rodina se ale rozpadla. Kneifel musel nakrátko do psychiatrické léčebny pro mládež, ve 13 letech měl první kontakt s pravicovými radikály a o rok později už k nim patřil. „Dávají člověku pocit, že je u nich vítán, připadal jsem si tam, jako bych měl nový domov," vzpomíná. Tehdy začal ale hodně pít a rvát se.

V 17 letech zabil

„Násilí je v těchto kruzích normálním prostředkem k tomu, jak něco změnit," říká. „Myslel jsem si tehdy, že bez násilí to nejde," dodává. A tak mu nepřišlo nic divného na tom, že v srpnu 1999, když mu bylo 17 let, s kamarádem zbil jednoho čtyřiačtyřicetiletého odpůrce neonacistů. Do muže, který ležel na zemi, v jednom kuse kopal.

„Odpovídal našemu obrazu nepřítele," vysvětluje. Muž na následky zranění zemřel a Kneifel byl za smrtelné ublížení na zdraví odsouzen k pětiletému trestu ve věznici pro mladistvé.

„Třeba by bylo všechno jinak, kdyby se tenkrát vyskytl někdo – třeba učitel –, kdo dokáže nadchnout pro demokracii a hodnoty republiky," přemýšlí mladý muž. Ale nikdo takový pro něj nebyl. Když nyní stojí před školáky, snaží se jim dodat odvahu, aby využívali možností, jaké demokracie nabízí, a aby se angažovali.

Přerod v nápravném zařízení

Kneifelův přerod začal v nápravném zařízení v dolnosaském Hamelnu. Vyučil se obráběčem, chodil na mše, stýkal se s migranty, muslimy – tedy svými dřívějšími nepřáteli – a ke svému překvapení s nimi dobře vycházel. „To oni mi jako první dali druhou šanci," vypráví.

Intenzivně se zabýval náboženstvím, hovořil s vězeňskými duchovními a prožíval pocity, které dříve neznal. Po propuštění navázal kontakty s náboženskou komunitou, dodělal si maturitu a vystudoval seminář svobodných evangelických sborů v Elstalu nedaleko Berlína. V současnosti bydlí v saském městě Zwickau (Cvikov), z jehož okolí pochází jeho bývalá žena. Je kazatelem na volné noze, sbor v nedalekém Wilkau-Hasslau by ho rád měl jako stálého faráře.

„Vyprávěl nám o své minulosti, členové sboru o všem vědí," říká zástupce místního vedení církevního společenství. „Stal se z něj jiný člověk," dodává.