Tato zařízení, nazývaná dai pai dong v kantonštině, jíž se v bývalé britské kolonii hovoří, nejsou v megapoli se sedmi milióny obyvatel nijak početná, ačkoli jich tu po druhé světové válce bylo jako hub po dešti. V tomto přístavu finančního kapitalismu, proslaveném vysokými klimatizovanými mrakodrapy, jsou dai pai dong vzácnou příležitostí, jak se najíst na čerstvém vzduchu, a mnoha lidem připomínají ztracené časy.

Tyto maličké restaurace jsou ve skutečnosti stánky na ulici nebo na chodníku. Kuchaři zde připravují krmě před očima všech. Ve dne v noci tu hosté jedí u skládacích stolků na plastových židličkách.

„V dai pai dong se cítím dobře. Neplatí tu žádná omezení. Můžu tady vyprávět o svém dětství a přitom pokuřovat. Nevidím žádný důvod k tomu, abych chodil do řetězců rychlého občerstvení. Mladí se tam na vás dívají jako na vykopávku,“ říká jednašedesátiletý Lau Yat Keung ve stánku zakrytém plachtou v lidové čtvrti Sham Shui Po.

Peněženku nezruinují 

Stánky, které odolávají času, nabízejí klientům jisté hodnoty kantonské kuchyně: kouřící nudlové polévky, čaje s tučným mlékem a chléb ztrácející se pod vrstvou arašídového másla. Jsou to prostá jídla, která nezruinují vaši peněženku: talíř s dršťkami nebo pečená husa stojí v přepočtu asi 120 korun, nudle s masem a vejci necelých 70 korun.

Avšak časy slávy dai pai dong jsou ty tam. Po druhé světové válce počet pouličních restaurací rostl zároveň s tím, jak se v Hongkongu usazovali Číňané z kontinentu. Britům však dělaly starosti hygienické podmínky a také to, že restaurace bránily provozu v ulicích. Britské úřady přestaly v 70. letech minulého století vydávat nová povolení a ta dosavadní doplnily četnými podmínkami.

Majitelé licencí, kteří souhlasili s tím, že se dobrovolně vzdají povolení k provozu dai pai dong, byli odměňováni. A výsledek? Dnes je tu jen 24 restaurací dai pai dong. Úřady tvrdí, že jde o přirozený vývoj. Chong Yuk Sik, autor publikace o těchto stáncích, však obviňuje hongkongskou vládu, že nechává tyto restaurace upadat záměrně. Úřady si tedy pospíšily s kroky k zachování těchto stánků: zlepšily vodovodní síť a zásobování elektřinou a plynem, ulice byly znovu vyasfaltovány.

Nejsou optimističtí 

Přes to všechno je budoucnost dai pai dong nejistá. „Budoucnost nevzbuzuje optimismus,“ říká Tsang Yau Lin, jejíž rodinné fotografie vypovídají o rodinném podniku, který založil její otec v 50. letech ve čtvrti Sham Shui Po.

„Do dvou nebo tří let budou budovy ve Sham Shui Po srovnány se zemí a dai pai dong budou některým stavebním firmám překážet. Myslím, že se budou muset přemístit jinam,“ zdůrazňuje.

Bývalá britská kolonie má tisíce restaurací – od těch obyčejných až po luxusní: michelinskou hvězdu má 64 zařízení a působí tu nejlepší šéfkuchaři světa. Avšak pro mnohé obyvatele Hongkongu jsou pouliční stánky se svými kbelíky s živými škeblemi, připravenými k putování do hrnce, a svými neony součástí dědictví, které je třeba zachovat.

„Myslím, že si musíme vážit místní kultury, jinak budeme jako všechna ostatní města. Jak to udělat, aby Hongkong zůstal jedinečný? Soudím, že dai pai dong jsou jednou z odpovědí,“ říká Chong Yuk Sik.