Hlavní obsah
Umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och Foto: Milan Maliíček, Právo

Politika dnes do filmů nemůže nepronikat, říká umělecký ředitel MFF KV Karel Och

Minulé úterý představil tým karlovarského festivalu první část programu své filmové přehlídky. O Křišťálový glóbus tentokrát nebude soutěžit žádný český režisér. Zároveň se ale budeme moci těšit třeba na nový dokument Heleny Třeštíkové o Miloši Formanovi. Nejen o tom jsme si povídali s uměleckým ředitelem festivalu Karlem Ochem.

Umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och Foto: Milan Maliíček, Právo
Politika dnes do filmů nemůže nepronikat, říká umělecký ředitel MFF KV Karel Och

Proč se letos do hlavní soutěže nedostal český film?

Je pravda, že v hlavní soutěžní sekci letošního festivalu chybí český režisér. Nabídka byla chudší než v předchozích letech a několik kandidátů bohužel našimi přísnými kritérii neprošlo.

Které kandidáty jste zvažovali? Mezi novináři se mluvilo například o Národní třídě.

To je druh interní informace, kterou festivaly obvykle nezveřejňují, ani my v tomto ohledu nejsme výjimkou

Neztratí absencí českého filmu hlavní soutěž přitažlivost pro domácí diváky?

Spolu s kolegy jsme udělali vše proto, aby se tak nestalo. Soutěžní výběr je letos kromobyčejně geograficky i žánrově rozmanitý, autory filmů jsou režiséři mezinárodního renomé, v některých z nich se objevují atraktivní herecké osobnosti. Navíc Česká republika je v hlavní soutěži zastoupená coby koprodukční země slovensko-českého dramatu Budiž světlo od Marko Škopa.

Slovák Škop už kdysi ve Varech bodoval v Divácké ceně Práva, to ale bylo s dokumentem…

Marko je karlovarskému publiku důvěrně známý, představili jsme hned několik jeho dokumentů a jeden z nich, Osadné, dokonce v dokumentární soutěži zvítězil.

Marko Škop

Foto: ČTK

Jeho druhý celovečerní hraný film vypráví o čtyřicátníku Milanovi, který se do své vesnice vrací na Vánoce z Německa, kde pracuje. Doma na něj nečeká jen sváteční atmosféra, ale i šokující zjištění, že jeho syn je členem mládežnické polovojenské skupiny, zřejmě zapletené do tragické události, která otřásla místní komunitou.

Marko skvěle kombinuje rovinu soukromou a politickou, konkrétně sleduje nárůst xenofobních nálad. Předpokládáme, že o jeho film bude velký zájem i v zahraničí.

Doba se obecně politizuje, o umění to asi platí taky. Je to znát i na snímcích z programu letošního karlovarského festivalu?

Stejně jako v předchozích letech platí i letos, že se v první řadě snažíme vybrat film se silným příběhem podaný sugestivní, neotřelou a občas i novátorskou formou. Politikum ovšem zejména dnes do filmů nemůže nepronikat, v našem výběru se objevují témata jako inkluze, LGBT a podobně. Ovšem neplatí, že bychom po nich primárně šli.

Cítíte naopak u jiných áčkových filmových festivalů, že se tak děje? Nejčastěji se v tomto směru mluví o Berlinale.

Berlinale má skutečně dlouhodobě pověst festivalu, kde je na politicky žhavá témata kladen větší důraz. Tak tomu aspoň bylo dosud, uvidíme, co se stane příští rok pod vedením nového uměleckého ředitele. Ten přišel z festivalu v Locarnu, kde se o politických tématech v takové míře nediskutovalo.

V Cannes se pro změnu hodně probírala festivalová politika na podporu ženských filmařek. Ani to ve vašem výběru nehraje roli?

Považujeme za skvělé, že se otevřeně hovoří o podpoře ženských filmařek. V rámci této diskuse je ovšem neprávem kladen zásadní důraz a vyvíjen tlak na festivaly, které jsou až finální částí celého řetězce. Chci tím říct, že by ke změnám mělo dojít na všech stupních příprav filmu, což by se pak odrazilo i ve větším zastoupení režisérek mezi snímky přihlášenými na festival.

Eliška Křenková ve filmu Tiché doteky

Foto: KVIFF

Pro nás vždy bylo a bude primární hledisko kvality bez ohledu na pohlaví tvůrce. To ovšem neznamená, že ženské filmařky nepodporujeme, naopak. Činili jsme tak mnohem dříve, než se tato diskuse rozproudila, například prostřednictvím specializovaných programů: v roce 2009 jsme se zaměřili na režisérky ruské, v roce 2016 na mexické. Navíc v loňském výběru soutěže Na východ od Západu byla hned polovina filmů natočená ženami, což dokazuje citlivost programového oddělení vůči rovnoprávnému zastoupení obou pohlaví.

Tento fakt jsme si ovšem uvědomili až po uzavření výběru, nikdy bychom jej nestavěli nad námi proklamovaný požadavek obsahových a formálních kvalit.

Můžete představit i jiné filmy a režiséry, případně tedy režisérky z letošní hlavní soutěže?

Jeden z nejtalentovanějších německých režisérů Jan-Ole Gerster, držitel Evropské filmové ceny za nejlepší debut roku 2012, představí svou psychologickou studii Lara. Jonás Trueba ze Španělska, který patří k neméně uznávaným režisérům mladé generace, zase ve Varech uvede výtečně zkomponovaný konverzační kus Srpnová madona.

Američanka Martha Stephensová přiveze mezinárodní premiéru filmu Ke hvězdám, který sklidil letos na Sundance velký úspěch. V hlavní roli dramatu z Oklahomy šedesátých let se objevuje Kara Haywardová, která už u nás kdysi doprovázela film Wese Andersona Až vyjde měsíc.

Po letech se do soutěže vrací i Velká Británie prostřednictvím snímku Monzun, kterým ostrovní režisér kambodžského původu Hong Khaou navazuje na svůj úspěšný snímek Chvění.

Kdo bude českou kinematografii reprezentovat v sekcích Na východ od Západu a mezi dokumenty?

České barvy v soutěži Na východ od Západu bude hájit Michal Hogenauer s debutem Tiché doteky, který je zejména po formální stránce snímkem evropské úrovně. V hlavní roli září vynikající Eliška Křenková.

Mezi dokumenty bude po osmi letech znovu soutěžit Martin Mareček, tentokrát s půvabnou dokumentární road movie Dálava. Jejími hlavními protagonisty jsou otec Vít a syn Gríša, kteří se vydávají autem do Ruska, kde žijí chlapcova matka a sestra. Velmi komplexní, dojemný i humorný pohled na vztah otce a syna „na cestě“ je skvěle zrežírován a podle mého názoru patří k tomu nejlepšímu, co letos v České republice vzniklo.

Mimo soutěž budete uvádět třeba nové dokumenty Heleny Třeštíkové a Olgy Sommerové.

Ano, představíme filmy těchto dvou význačných českých dokumentaristek o dvou klíčových postavách nejen české kultury druhé poloviny 20. století. Helena Třeštíková natočila snímek Forman vs. Forman a Olga Sommerové film Jiří Suchý – Lehce s životem se prát.

Helena Třeštíková ve Varech uvede dokument o Formanovi

Foto: Milan Malíček, Právo

Překvapí nás, nebo máme čekat klasicky důstojné shrnutí obou životů a uměleckých kariér?

Oba dokumenty mě velmi zasáhly. I proto, že jejich režisérky dokázaly za pomoci svých střihačů vměstnat košaté tvůrčí i osobní životy obou portrétovaných do klasické metráže, jak nejlépe mohly. Po zhlédnutí si jeden uvědomí úžasnou poetičnost typicky českého pohledu na život, bohatost jazyka a zároveň, zejména u Formana, schopnost toto komunikovat zahraničnímu publiku. Mimořádný zážitek!

Své nové počiny uvedou ve Varech i dva režiséři úzce spjatí s festivalem coby autoři festivalových znělek.

Ivan Zachariáš natočil v produkci HBO Europe šestidílné špionážní drama nazvané Bez vědomí. Stejně jako v případě Pustiny před třemi lety uvedeme v Karlových Varech v předpremiéře první dva díly.

V americké produkci pak natočil svůj hraný debut Martin Krejčí, jmenuje se Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera a vypráví o třináctiletém klukovi, který trpí nemocí, kdy jeho tělo včetně tváře pokrývá hustá srst. Jde o suverénně zrežírovaný debut na archetypální téma hledání vlastní identity navzdory nepřízni osudu. Objeví se v něm například John Turturro.

Martin Krejčí je po delší době český režisér, který točí v Americe. Vede jeho umělecká cesta spíš směrem k hollywoodského mainstreamu po Formanově vzoru, nebo spíš k nezávislé produkci jako třeba ta Ivana Passera?

Srovnávat je tady velice komplikované, nejen americký filmový průmysl se od časů tamních debutů Formana a Passera značně proměnil. Mladý režisér se dnes v zámoří musí potýkat s mnohem většími nároky na komerční úspěch filmu. Martin skvěle ovládá řemeslo a s citlivostí člověka, který si je vědomý svých českých kořenů a zároveň i nelehkosti jejich přenesení do amerického filmového prostředí, vytvořil univerzálně sdělný příběh, který komunikuje se snímky jako Sloní muž nebo Nabarvené ptáče.

Jednou ze sekcí bude letos i ta nazvaná Bez cenzury, která připomíná sedm československých filmů z přelomu osmdesátých a devadesátých let, tedy i z doby vašeho dospívání. Poznamenal vás některý z těch filmů výrazně?

Jsem nesmírně zvědavý nejen na to, jak na ty snímky zareaguje generace našich diváků, kteří v době jejich vzniku ještě nebyli na světě, ale taky jak se k nim po letech postaví mí vrstevníci. Přece jen se toho za třicet let odehrálo poměrně dost a i paměť dostává pod tíhou informací pořádně zabrat.

Bolek Polívka a Miroslav Donutil ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág (1992)

Foto: KVIFF

Já osobně nikdy nezapomenu na zážitek z Němcova filmu V žáru královské lásky, což bylo pro mě naprosté zjevení. Absolutní podmanivá anarchie. Ten film ve mně pracuje nepřetržitě, s každým dalším snímkem Jana Němce jsem se k němu vracel a viděl jej trochu jinak, nově. Ovšem to, co v něm pro mě vždy bylo intenzivně přítomné, je ta imponující svoboda uměleckého tvoření, snaha prosadit si vlastní vizi nekompromisním způsobem. Doufám, že podobně zasáhne třeba i mladé české tvůrce.

Mě zaujalo i Jakubiskovo Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný, film, který je stejně jako Chytilové Dědictví poměrně kritický k nastupujícímu kapitalismu, což na začátku devadesátých let muselo působit dost výjimečně.

Většina filmů v této sekci přichází s výraznou stylizací, až jakýmsi ironickým šklebem. Třeba Dědictví přežilo zejména kvůli kultovním hláškám, ale kdo dá tomu snímku další šanci, možná si kromě humorné roviny všimne i jeho symptomatičnosti pro dobu náhle nabyté svobody.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků