Článek
Protagonisty filmu jsou šestnáctiletí kamarádi Boris a Hugo, kteří si pořídí zbraň a založí video kanál s živým vysíláním, kde ohlásí, že v následující hodině spáchají sebevraždu.
Jak dlouho jste měl námět v hlavě? Jde o reakci na aktuální dění na internetu?
Rok před tím, než jsem začal psát scénář, jsem si v novinách přečetl článek, ve kterém bylo napsáno, že v Rusku pár, holka a kluk postli fotku na Instagramu, u níž oznámili, že se zabijí. Moje první otázka byla, co se mezi nimi stalo potom, co tu fotku sdíleli.
Podle čeho jste volil charaktery Borise a Huga? Dvou znuděných puberťáků.
Charaktery jsou vymyšlené. Jde o kamarádský vztah dvou puberťáků, ve kterém Hugo adoruje Borise. To znamená, že Boris určuje hranice vztahu, které překračuje a posouvá, zatímco Hugo ho naivně sleduje.
Když Hugovi dojde, že hra začíná být skutečná, tak se lekne. Lekne se ale pozdě, do „live streamu“ je namočený natolik, že už nemůže couvnout zpátky.
Ve fázi psaní scénáře k filmu jsem se vyhýbal tomu, že bych do filmu zapojil sociální rozměr. Nešlo mi o sociální drama. Šlo mi o drama na sociálních sítích. Snažil jsem se co nejvíc zamlčet „důvod“ jejich činnosti. Nešlo mi o otázku „proč“, ale „jestli“.
Tím nejde jenom o hru mezi Hugem a Borisem, ale i o hru s divákem. Jako diváci naivně sledujeme příběh o dvou znuděných puberťácích, kteří na začátku filmu řeknou, jak ta hra skončí. Příběh sledujeme, protože věříme, že tomu tak nebude. Naivní víra, která je v každém z nás, film žene dopředu.
Český zástupcem v Prvním podání je snímek Hra.
Na obrazovce se objevila opravdu pestrá směsice komentářů. Od hecování, proseb, ať to kluci nedělají, přes nabídky pedofilů po sarkastické zprávy. To jste vymýšlel, nebo jste čerpal z internetových streamů?
Ve filmu se objeví kolem 650 komentářů. Ty jsme vymýšleli spolu s kamarádem a kameramanem tohoto filmu Kryštofem Melkou. Dál je animoval Filip Blažek.
Nejzásadnější na té práci bylo to, že jsme museli vytvořit různé charaktery, které komentují děj. Nechtěli jsme moralizovat. Šlo nám o to napodobit komentáře na internetu, které často nemají hranice v tom, o čem se může mluvit, a jakým způsobem.
Komentáře tvoří novou dramaturgickou vrstvu, se kterou jsem počítal od začátku, ale nepředpokládal jsem, že nám zabere tolik času. Celá postprodukce trvala skoro půl roku.
Neměli rodiče těch dvou herců problém s tématem?
Na to jsme dávali pozor. Viděli jsme přibližně 140 kluků, mezi kterými jsme vybírali. Jak se výběr zúžil na poslední kolo, začali jsme se scházet s rodiči. Nikdo s tím neměl problém.
Myslím si, že je to především tím, že chápeme násilí jako něco každodenního. Zároveň je většina násilí vzdálená natolik, že si myslíme, že se nás netýká, pozorujeme ho skrz noviny, slyšíme ho za zavřenými dveřmi nebo v případě filmu sledujeme přes live stream.
Tento rok točím svůj bakalářský film, který je také o intimitě. Ta je pro rodiče nebo herce problematičtější.