Bylo vzrušující pracovat s DiCapriem a Scorsesem najednou, říká Patricia Clarksonová

Patří jí za desítky menších rolí, které se za poslední dekádu změnily v role hlavní: má za pasem mimo jiné Dogville Larse von Triera, Vicky Cristinu Barcelonu Woodyho Allena či Scorseseho Prokletý ostrov.

Volal mi můj agent a řekl mi: „Martin Scorsese ti nabízí roli s Leonardem DiCapriem.“ A já si řekla: Panebože! I když to byla jedna scéna – v jeskyni a já tam hrála šílenou ženu –, stačilo mi to. Bylo vzrušující pracovat s DiCapriem a Scorsesem najednou. Myslím, že každý herec, ať už z kterékoli generace, touží pracovat právě s Martinem Scorsesem. Byl to splněný sen. Byla jsem tehdy v pyžamu a dala jsem se doma do takového radostného tanečku, říkám mu dodnes Martyho tanec. Byla to malá role, ale velký krok v mé kariéře.

Mám tenhle film moc ráda, proto jsem si taky přála, aby se promítal v Karlových Varech. Vznikl na základě nádherné, zásadní eseje v časopise The New Yorker, kterou napsala Katha Pollitt, nesmírně inteligentní žena, newyorská spisovatelka, básnířka a slavná sloupkařka časopisu Nation.

Mám ráda všechno, co napíše, ale tahle esej se mi líbila obzvlášť: je to příběh ženy, která měla zdánlivě všechno: velký dům, krásnou dospělou dceru, muže, výbornou práci. Ale právě kvůli svému zaměstnání knižní editorky zapomněla občas zvednout oči od obrazovky laptopu. Zapomněla, že kromě života cizích autorů, které čte na stránkách, existuje i její vlastní život a život její rodiny, o který by se měla náležitě starat. Metafora toho, že je konečně třeba se v životě „naučit řídit“, a fakt, že se jí k tomu náhodou naskytne tenhle úžasný muž, kterého hraje sir Ben Kingsley, mě úplně dostaly.

Přesně tak. I pro tu mou postavu je to šok. Moje hrdinka úplně ztratila svůj vnitřní rytmus, svoje ženství. Jenže rodinné hodnoty jsou tomuhle muži s turbanem nade vše, a navíc se mi líbí, že je v tom příběhu skutečně jen proto, aby ji naučil řídit: nic víc, nic míň. A ona tím, že se naučí ovládat automobil, najde svůj vnitřní klid a duševní sílu, kterou kdysi ztratila – nebo možná ani nevěděla, že ji má. On jí dá sílu začít znovu žít. Zdá se mi to jako krásná metafora pro ženy středního věku.

I pro muže.

Ano, je to velmi univerzální příběh, který prožívá mnoho lidí po celém světě. Je hodně intimní.

To se mi taky zdá zásadní, protože v New Yorku žiju a je to strašně uspěchané, hlučné město, kde ale existují i lidé podobného typu, které nikdo a nic nerozhází, kteří mají svůj vlastní, bohatý svět. Jen je v tom hluku někdy neslyšíme.

Je to velmi kritický film, nic té mé postavě neodpouští. A to je taky velká zásluha režisérky Isabel Coixet, se kterou jsem už natočila tři filmy – vedle Řidičského průkazu ještě Umírající zvíře a taky Florencino knihkupectví. Je to vynikající vizionářka, jedna z nejlepších režisérek, se kterými jsem kdy měla možnost pracovat, mám ji strašně ráda. Sama je matkou, která se naučila řídit až dlouho po čtyřicítce, takže to bylo velmi osobní téma pro nás obě.

Ano, poprvé když jsem se viděla s Benem Kingsleym, jsem byla nahá a předstírala jsem, že spolu souložíme. Ale to nic nemění na našem dobrém vztahu a na tom, že se na tu roli indického učitele autoškoly a zároveň taxikáře hodil dokonale. Měli jsme hodně společných natáčecích dní: on nevtipkuje, ničím se nezdržuje, celkem ho nezajímá, co jste snídali nebo jestli jste se včera večer špatně vyspali, je naprosto profesionální a bere herectví opravdu hodně vážně – takový by měl být vynikající herec.

Přišla jsem do světa nezávislého filmu v době, kdy se mu nesmírně dařilo, v roce 1998. Potom nezávislá kinematografie zažila trošku sešup – a teď jsou tyhle filmy zase na výsluní, za což jsem ráda: je to srdce a krev naší branže. Velké filmy jsou super, sama jsem v nich hrála, miluju ten luxus mít vlastní herecký karavan, ale zároveň mám upřímnou radost, že nezávislý film zažívá další boom. Otevírá totiž hodně prostoru pro herce všech generací - a to je důležité.