Poslední záběr z Dědictví aneb Kurvahošigutntág, asi nejznámějšího filmu z letošní karlovarské sekce Bez cenzury, si pamatujeme všichni. Bohuš v podání Bolka Polívky se podívá do kamery a s vědomím, že právě zdědil deset milionů dolarů, prohlásí: „Tak, a teď si vás kúpim všecky!“

Dědictví je stále vnímáno hlavně jako komedie plná nezapomenutelných hlášek. S postupujícími lety jako by z něj však výrazněji trčel i určitý kritický osten. Oceňuje se, jak přesně a taky jak brzy po sametové revoluci dokázala režisérka Věra Chytilová na příběhu buranského zbohatlíka ukázat odvrácenou stranu nástupu českého kapitalismu, oné „nové doby, kdy host vyhazuje vrchního“.

Máme demokraciju, ne?

„Chytilové film poukazuje na zmatení základních pojmů transformace,“ říká historička Veronika Pehe z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, která se zabývá kulturními dějinami devadesátých let.

„Bohušova finanční svoboda se stane nástrojem terorizování druhých. Svému snaživému právníkovi neustále vyhrožuje, že ho vymění za někoho jiného, peníze na to přeci má. A tak nebohého Miroslava Donutila komanduje – sedni si, napij se, lehni si, pojď do vody, jen aby to završil rétorickou otázkou: Máme demokraciju, ne? Myslí tím ale především nadvládu peněz.“

Není divu, že už v době svého vzniku Dědictví rozčílilo ústřední osobnost porevoluční transformace Václava Klause. Ten se na premiéře s režisérkou pohádal, a Dědictví prý dokonce označil za společensky nebezpečný film.

Václav Klaus

Václav Klaus měl k filmu výhrady.

FOTO: Právo, ČTK

Ale nejde jen o prachem zanesenou minulost, třeba filmový kritik Kamil Fila se nebojí Dědictví vztáhnout i k prudké současnosti: „Ukazuje se jako stále více prorocké, ten zvláštní výraz v obličeji Polívkova vesnického burana. Když říká ono Tak, a teď si vás kúpim všecky! – to je celý Andrej Babiš, jen mu na hlavu nasadit rádiovku.“
Věra Chytilová zemřela v roce 2014, obraťme se proto na jejího tehdejšího asistenta režie, který je dnes sám významným režisérem, Bohdana Slámu. Sláma neměl na začátku k filmu důvěru.

„Úplně mě vytáčel Bohušův kostým, ta jeho oranžová čepička!“ říká. „Vesnici jsem jako prostředí důvěrně znal a přišlo mi, že se tu to buranství ukazuje hodně levným, a především lživým způsobem.“ Časem však vzal Sláma Dědictví na milost: „Došlo mi, jak přesně dokázalo vykreslit dezorientaci lidí v tom obrovském přílivu možností, který byl pro začátek devadesátých let typický. A dnes už mám ten film rád. Poznal jsem, že se v něm princip pravdy, který Chytilová vyznávala, dostává ke slovu i přes formu lidové komedie. O to větší úctu mám k jejímu talentu a intuici.“

Lepší je být bohatý

Když jsem před pár lety dělal sérii rozhovorů se současnými českými režiséry a režisérkami, ptal jsem se jich záměrně právě na devadesátá léta. A specificky na to, jestli si vzpomenou na nějaký tehdejší film skutečně kritický k té době. Jmenovali vesměs jen Dědictví. A zároveň sami přiznávali, že měli v porevoluční euforii dost dlouho klapky na očích, že nedokázali nahlédnout, co se kolem přesně děje.

Za všechny ocitujme třeba Jana Prušinovského, který naposledy režíroval Most!, komediální seriál o skupince vesměs nešťastných lidí z okraje dnešní společnosti: „Ještě mi není čtyřicet a opravdu nemohu cítit odpovědnost za to, co jsme si mezi sebe nakladli na začátku devadesátých let. Na druhou stranu je možná kontraproduktivní, že nám ta porevoluční euforie prodloužila pubertu a my leccos nechtěli vnímat. Všichni jsme studovali do pětatřiceti, rodiny zakládáme ve čtyřiceti a otevíráme oči asi příliš pozdě.“

Jisté je, že kromě Dědictví je tu minimálně ještě jeden film, jehož tvůrce oči otevřené měl. Mám na mysli snímek z roku 1992 Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný od režiséra Juraje Jakubiska. Ten ho natočil jako černou komedii o dvojici žen (hrají je Deana Jakubisková-Horváthová a Dagmar Havlová), které se pokoušejí podnikat, ale nakonec skončí u zločinu, prostituce a málem ztratí i vzájemné přátelství.

Režisér Juraj Jakubisko

Režisér Juraj Jakubisko

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jakubiskův poetický jazyk se tu kombinuje s obecnými úvahami nad štěstím a svobodou i poměrně tvrdou kritikou nových poměrů. Na jednoho z vůdců „něžné“ revoluce, který má tvrdě namířeno do politiky, tu praskne spolupráce s estébáky, bývalí komunisté se zase vrací k moci na vlně probouzejícího se slovenského nacionalismu.

Ukazuje se, že některé snímky z kraje devadesátých let byly přece jen kritičtější než dobová média, opoziční politici i české filmy natočené v následujících minimálně dvou desetiletích.

Posunutá startovní čára

Za prorocký se jistě dá označit i další titul z karlovarské sekce Bez cenzury – Čas sluhů Ireny Pavláskové. Ten vznikal dokonce ještě před revolucí, v kinech měl premiéru 1. listopadu 1989. Přesto zde na ruinách pozdního socialismu už vidíme záblesky nové doby. Mimochodem k tomu někteří historici jako například Pavel Kolář už dnes taky dospěli, že devadesátky na normalizaci v mnohém navázaly, že ten střih mezi oběma režimy nebyl tak ostrý, jak si často chceme myslet.

Ivana Chýlková v Času sluhů

Ivana Chýlková v Času sluhů

FOTO: KVIFF

V příběhu Dany (Ivana Chýlková), jejíž manžel dělá stejně jako tehdy náš dnešní premiér v Podniku zahraničního obchodu, sledujeme přerod uťápnuté studentky medicíny v manipulativní femme fatale, která si je vědoma svého postavení, nehodlá o něj přijít a umí si ho užít. Legenda říká, že tehdejší barrandovský potentát snímek schválil jen proto, že měl podobnou ženu doma…

Právě lidé jako Danin manžel měli po revoluci o dost dopředu posunutou startovní čáru v závodě o úspěch – a nakonec snadno předstihli (a nezřídka i obrali) Bohuše a jemu podobné rychlozbohatlíky.

Kouř se stal kultem

Historička Veronika Pehe zdůrazňuje, že filmy z karlovarské sekce měly vesměs tu výhodu, že vznikaly v době, kdy už se nemusely přizpůsobovat ideologickému diktátu minulého režimu, zároveň ale jejich tvůrci mohli jako jedni z posledních těžit z podmínek zanikajícího dotovaného státního filmového průmyslu.Důsledkem byla často rozvolněná, svobodná forma, ale i tvrdá kritika právě pohřbeného komunismu.

Kouř, jeden z filmů, které stále žijí.

Kouř, jeden z filmů, které stále žijí.

FOTO: KVIFF

Příkladem je i Kouř režiséra Tomáše Vorla, v němž mladý inženýr nastupuje do továrny, aby vypracoval projekt, který má městečku zahalenému do kouře odlehčit od emisí (natáčelo se ve vítkovických železárnách). Naráží však na nepropustnost zdejší byrokracie.

„Až budu svým vnukům vysvětlovat, jak to tady za komunistů vypadalo, pustím jim právě Kouř,“ říká Jan Gogola starší, který nejenže dělal filmu dramaturga, ale taky na začátku přemluvil Vorla, aby ze svého krátkého studentského filmu ING. udělal celovečerák.

„Nic tu dobu nevystihuje lépe než tento groteskně křečovitý škleb a naprosto otevřený výsměch bolševické moci. My starší jsme se pokoušeli bojovat přes jinotaje a metafory a občasné odvážné věty, tihle mladí kluci už vše říkali naplno.“
Přesto tento kritický náhled na byrokracii a neschopnost cokoliv změnit nijak nezestárl. Zůstává nadčasový třeba i proto, že ve filmu vůbec nezazní slova jako komunismus nebo socialismus.

Ale kultovním se Kouř, který v době premiéry v únoru 1991 příliš neuspěl ani u diváků, ani u kritiky, stal přece jen především díky vtipným písničkám a taky tanečním kreacím Šimona Cabana. Scéna z filmu, v níž zazní píseň Je to fajn, má k dnešku na YouTube pět a půl milionu zhlédnutí.

Přímočařeji a trochu levně se pak o obžalobu normalizace pokouší Renčovo Requiem pro panenku. Psychologický thriller přecházející až k hororu se volně inspiroval skutečnou událostí z roku 1984, kdy ústav sociální péče, kde panoval tvrdý režim, zapálila jedna z chovanek (hraje ji začínající Aňa Geislerová).

Respektive se Renč docela věrně inspiroval dobovou reportáží známého investigativního novináře Josefa Klímy. Jenže ten se v ní nechal svést verzí jedné z vychovatelek ústavu. Klíma se poté zpětně za svou zavádějící reportáž, která neúměrně obhajovala právě čtrnáctiletou žhářku Mariku, a naopak byla nespravedlivá k vychovatelkám, omluvil. To už byl ale film dávno na světě.

Němcův film vznikl včas

Sedmičku snímků natočených „bez cenzury“ doplňují ještě dva: táborová komedie Pějme píseň dohola, a především postmoderní jízda Jana Němce V žáru královské lásky.

Bylo to tehdy pro mě naprosté zjevení. Absolutní podmanivá anarchie,“ říká o Němcově snímku z roku 1990 umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och, jehož tým dával sekci dohromady. Och na tomto filmu oceňuje hlavně „imponující svobodu uměleckého tvoření a Němcovu snahu prosadit si vlastní vizi nekompromisním způsobem“.

Režisér Jan Němec

Režisér Jan Němec

FOTO: Petr Horník, Právo

Adaptace románu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha je zdánlivě zcela nadčasová. Režisér tu nechá Bolka Polívku roztrhat lvy a Viléma Čoka mazlit se s mrtvolou své ženy v podání Ivany Chýlkové. Přesto film v jednom ohledu z doby svého vzniku vytěžil maximum. Jak připomíná historička Veronika Pehe, je otázka, zda by takhle svobodomyslný, artový a hodně nedivácký snímek o pár let později, už v čistě volnotržním prostředí, vůbec vznikl.