Dokument pojednává o sedmatřicetiletém prostějovském neonacistovi, který nesnáší pavouky, cikány, uprchlíky, práci a někdy i mámu, se kterou bydlí v malém panelákovém bytě. Nikdy nevytáhl paty z Prostějova, nikdy neuhodil člověka, má smůlu na ženské a na Facebook postuje svérázná videa.

Jak jste Dalibora objevil?

Poprvé jsem ho zahlédl v roce 2014 v jednom videu, kde se oháněl vystřelovacím obuškem, který se mu pořád zasekával. Jmenovalo se to Daliborkův obušek a bylo to úplně trhlý. Myslel jsem si na chvilku, že si z nácků dělá legraci. Když jsem se ale proklikal trochu dál, rozprostřely se přede mnou stovky videí, celý Daliborkův život – jak naoko vraždí mámu, jak s kolegou v lakovně tančí valčík, jak se polévá kečupem v koupelně, jak se převléká za senilní babku, jak bloumá hřbitovem, jak se stylizuje do kandidáta na prezidenta, který slibuje obnovit trest smrti… Během pár hodin se mi rozkryl celý jeho prapodivný svět.

Z dokumentu Svět podle Daliborka

Hlavní „hrdina” Klusákova nového dokumentu Svět podle Daliborka

FOTO: KVIFF

On ale s natáčením nesouhlasil jen tak…

Požádal jsem ho o schůzku a on mi řekl: „Nejezdím mimo Prostějov, musíte přijet vy.“ Já na to, že s tím nemám problém, a on na to odepsal: „Vy budete policajt, schůzku ruším!“ A zablokoval si mě. Takže jsem z jednoho videa vykousl jeho fotografii a s ní jsme se ještě s kolegyní novinářkou Hankou Čápovou vydali do Prostějova. Tam nás barmani a hospodští posílali od čerta k ďáblu, a když už jsme skoro chtěli odjet, vykřikl jsem v nějaké zaplivané čtyřce: „Jeho otec se jmenoval Adolf a byl řeckořímský zápasník!“ – To jsem věděl z jednoho videa. A vztyčil se postarší nabušenec, asi sedmdesátiletý zabiják, a řekl: „S tím jsem zápasil. Adolf byl fajn.“

Trochu nás nasměroval, ale stejně jsme ještě pokračovali přes několik dalších štací, až jsme s Hankou v osm večer konečně stáli před nízkým žlutým panelákem. Zazvonil jsem na zvonek se jménem Daliborovy mámy – a nic se nestalo. Po večeři jsme se vrátili, postavili se před panelák a já zařval: „Dalibore!!!“ A Dalibor vyšel na balkon a říká: „Policajt, ten by tu takhle neřval.“ – A byla ruka v rukávě.

Video

Trailer k filmu Svět podle Daliborka

Když jsme se pak líp seznámili, říkal mi, že zatímco jsme s Hankou večeřeli, on v horečnatém stresu mazal z počítače háknkrajce a portréty Hitlera, jak se mazlí se svým vlčákem…

Díky čemu jste ho pro natáčení získal?

Vyšel před dům a hodinu tvrdošíjně odolával, že prý před kameru nikdy nevleze. Málem jsme se sebrali a vypadli. Ale pak mu říkám: „Vždyť vy jste přece amatérskej filmař. A teď uvidíte opravdový natáčení, všechny ty objektivy, kamery, mikroporty, drony…“ Nepřišlo mi to jako lest, samotného mě to taky baví. Ptal se, co mě na něm tak zajímá. Říkám: „Radikální, extrémní světonázor ve spojení s tím, že máte umělecký ambice. Vaše videa mají snovou povahu, občas hororovou, stejně tak vaše skinheadství.“ A on na to: „A byla by za to nějaká koruna?“

Vy platíte lidem, které točíte?

Není to pravidlem, ale pro Dalibora to hrálo zásadní roli, je to chudý region s mizerně placenou prací. Čtrnáct dní nato jsem za ním dorazil do Prostějova a prokecali jsme celé odpoledne. Uprostřed hovoru pak přišel jeden jeho kamarád s tím, že chce podepsat DVD Českého snu, a Dalibor nás tak pozoroval, a když jsem ten disk podepsal, povídá: „Teď by se měl podepsat on tobě…“ To mě zaujalo. Nácek rovnostář.

Jak těžké je v momentě, kdy z Daliborových úst uslyšíte větu typu, „pavóci se mně hnusijó, oni jsou stejně odporný jak cigáni“, udržet nervy na uzdě? Nebo neopovrhovat svým „hrdinou“?

Opovržení by mi zamlžovalo hledí. Dalibor cikány nesnáší a často se ohání tím, že přece není sám. Jak vzpomíná na koncertě Ortelu, Romové mu jako třináctiletému sebrali cigára a od té doby v sobě pěstuje tu zášť… Přijde mi cenné nakouknout do hlavy i neonacistovi. My z Daliborka nic nedolovali nějakou polemickou metodou, prostě jsme mu umožnili, aby se volně vyjádřil tak, jak mu jeho extrémně pravicový zobák narost, a především jsme se snažili dopátrat, kde se to v něm bere.

Z dokumentu Svět podle Daliborka

Z dokumentu Svět podle Daliborka

FOTO: KVIFF

Ačkoli otevřeně mluvíte o tom, že cílem vašeho dokumentu je demytizovat české náckovství, a i když jste se na Daliborka na výletě v Osvětimi pěkně rozkatil, prý je s výsledkem snímku spokojený.

On své postoje neustále mění, což mi připomíná pracovníky nejmenované reklamní agentury z doby, kdy jsme dodělali Český sen, dokument o falešném hypermarketu. Po první projekci byli naprosto nadšení, a do měsíce všude rozhlašovali, že je to odpornej, zrádnej film, co zneužil jejich důvěry. Dalibor teď prochází podobnou proměnou. V první chvíli ho bavilo, že je na velkém plátně, ovšem teď zásadně mění a denacifikuje svůj život. Pokoj si nechal vymalovat nazeleno, sundal všechny ty německé vlajky a z Facebooku smazal stovku svých nazi kamarádů.

Nakolik jsou Daliborek a spol. odrazem společnosti? Setkal jste se při některém z vašich natáčení s podobnými lidmi, co žijí ve skanzenu osmdesátých let, pokud jde o design interiéru i mentalitu?

Díky natáčení jsem měl možnost proniknout do různých příbytků třeba v Moravskoslezském kraji a věřte, že se takhle opravdu leckde žije. Spousta lidí zatuhla v mentální i interiérové normalizaci. Daliborek je odrazem společnosti v tom, že málokdo z jeho bezprostředního okolí se jeho názorům postaví. Dokonce jsem zděšeně zaznamenal, že je občas vnímán jako novodobý disident. Ve filmu jsou scény, kdy mu lidé, do kterých bych to nikdy neřekl, přitakávají. Pobaveně se culí, když Dalibor vedle nich vykřikuje, že je škoda, že dodávek s udušenými imigranty nebylo víc.

Co kdyby Dalibor nebyl s vaším snímkem spokojený?

Nedal bych mu prostor, aby mohl do filmu zasahovat. Jedině v případě, že by bylo jasné, že to negativně ovlivnilo jeho osobní život… Přes mrtvoly bych nešel. Ale karty byly jasně rozdané – hned na začátku jsem mu jasně řekl, na jaké straně barikády stojíme. On totiž kromě toho, že velebí Hitlera, také nostalgicky vzpomíná na bolševika a vypráví, jak se měl za totality krásně.

Dokumentarista Vít Klusák

Dokumentarista Vít Klusák

FOTO: KVIFF

Tak jsem mu hned na začátku řekl, že moje máma (novinářka, spisovatelka a překladatelka z ruštiny Jana Klusáková; pozn. red.) z politických důvodů v roce 1975 seděla v ruzyňské věznici, jejím obhájcem byl Otakar Motejl. A pradědeček Marianny Stránské, která se podílela na výtvarné stránce filmu, byl jako sokol zavřený v Osvětimi, pustili ho na nějakou mikroamnestii na Hitlerovy narozeniny.

Dalibor věděl, že ve štábu jsou minimálně dva lidé, na jejichž rodinách a životech se dějinné okolnosti, které on adoruje, krutě podepsaly. Nemohl čekat, že budeme s ním – žádnou habaďůru o tom, jak je nám jeho fašounství sympatické, jsme na něj skutečně nehráli.