A mimochodem, skupina hercových fanoušků na Twitteru se nazývá Ponožky Michaela Shannona. Netušili jsme proč, než nám ukázal, co má zrovna na sobě – jeho ponožky zdobila reprodukce Munchova obrazu Výkřik.

Aha, tak teď už tomu rozumíme. Ale proč zrovna ponožky?

Jak byste mohli zrovna těmhle odolat? Řekněte mi jediný důvod, proč je nenosit. Prostě jsem už byl unavený z takových těch klasických bílých a řekl si, že stačilo.

Tady na festivalu se prodávají speciální s motivem fotoaparátu, které jsou inspirované letošním vizuálem.

Ty chci! Kde je můžu sehnat?

My vám je seženeme. Jakou máte velikost?

Nohy mám obrovské, koukněte. Jak se dostat k mému srdci? Stačí mi dát divné ponožky!

Michael Shannon

Michael Shannon v Karlových Varech

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Tak platí. Tady ve Varech uvádíte film Známá neznámá. Co je pro vás jeho hlavní poselství?

Ten snímek řeší, jestli máme mít jen jednu identitu po celý život, nebo jestli je v pohodě si vlastní identitu změnit. Lidi se často cítí uvězněni sami v sobě, nejsou spokojení s tím, kdo jsou. Což není nic, k čemu bych se nedokázal vztáhnout. Myslím, že hodně z nás chce ze svého života v určitém bodě uniknout.

Vy jste se někdy ocitl v podobné situaci? Kdy jste chtěl radikálně změnit svůj život podobně jako hrdinka Známé neznámé v podání oscarové herečky Rachel Weisz?

U mě to asi nikdy neproběhlo v takhle extrémní podobě. Ale o tom je vyprávění příběhů – abyste zvýraznili svou myšlenku, vždycky trochu přeháníte. Je to jako pohádka, taková moderní městská pohádka. I já jsem zažíval momenty, kdy jsem chtěl někam utéct, ale nebylo to nikdy na dlouho. Nikdy mě to úplně nevysílilo, přišly a zase odešly a život plynul dál.

Samozřejmě jsem herec a pro herce je tenhle film obzvlášť zajímavý, protože my se tím tak trochu živíme, že ve filmech či na divadle vytváříme nové osobnosti, střídáme identity. Kultivujeme tím svou mysl, ale taky trochu odkládáme vlastní život.

Rachel Weisz v dramatu Známá neznámá

Rachel Weisz v dramatu Známá neznámá

FOTO: KVIFF

Jak moc s vámi ty postavy jakožto s hercem zůstávají? Třeba když jste čtyři roky hrál Nelsona Van Aldena v televizním seriálu Impérium – Mafie v Atlantic City?

Mnohem víc bývám propojený s těmi divadelními. Když Impérium – Mafie v Atlantic City skončilo, už jsem na to moc nemyslel. Televizní věci totiž nepatří hercům. V televizi jsou to scenáristi, kdo diktuje příběh i to, co se stane jednotlivým hrdinům. A já s tím, kam mou postavu vedou, nemusím souhlasit, ale stejně ji musím hrát. Takže není moc prostor vytvořit si k ní hlubší vztah.

Je něco, co by měl říct nebo udělat režisér, abyste vzal roli v jeho filmu?

Snažím se spolupracovat s lidmi, kteří dělají osobní filmy z osobních důvodů. Jako třeba Jeff Nichols, s nímž jsem točil už několikrát, třeba Take Shelter. Když si spolu sedneme a on mluví o některém svém projektu, vždycky je vidět, že v něm hluboce rezonuje. Tohle respektuju. Víte, je to velký risk, vzít něco, co je pro vás osobní, a vydat se s tím do arény zvané šoubyznys, což je jedna z nejbezohlednějších oblastí vůbec. A když má někdo odvahu do toho přes to všechno jít, získá si mou pozornost.

Jste taky muzikant. Je něco, co vám hudba dává a herectví ne?

Muzikantem jsem byl mnohem dřív než hercem. Herectví nebylo zrovna mým dětským snem, prostě se to tak stalo. Dnes ráno, když jsem se připravoval na rozhovory, jsem si třeba zpíval The Bewlay Brothers od Davida Bowieho, poslední písničku z alba Hunky Dory. Dělal jsem si takový malý soundtrack Karlových Varů a toho, co tu zažívám. Takhle moje mysl funguje, hudbu mám v hlavě pořád.

Prý si píšete i texty.

Je to pro mě celkem těžký. Musíte mít co říct, ale zase to nemůžete říct naplno, aby to nevyznělo nudně. Pracujete s vlastním podvědomím. Občas dám dohromady text, aniž bych věděl, o čem je – význam mi dojde až se zpožděním. Na festivalu se tu hrál Modrý samet, že? David Lynch taky pracuje s podvědomím. Ani nevím, jestli by dokázal někomu vysvětlit své filmy, i když to po něm určitě řada lidí chce.

Vy jste napsal i písničku Obama, věnovanou americkému prezidentovi.

Je hlavně o tom, jak je to asi těžké, být prezidentem Spojených států. Nějak Obamu neobhajuje, i když já s ním žádný problém nemám. Z těch kandidátů, co byli k dispozici, byl dobrá volba. Na politiku moc nejsem. Ale myslím, že prakticky nikdo není pro post prezidenta ten pravý. Určitě nikdo z těch, co kandidují letos.

Ale co vlastně prezident zmůže? I kdyby to byl Albert Einstein, stejně by nic nedokázal změnit, když jsou lidi kolem něj hloupí a zkorumpovaní.