V obou snímcích hraje hlavní a úplně odlišné role – bezdomovce a miliardáře. Ani jeden z nich nepracuje, oba jsou v zajetí omamných látek – a oba jsou dost nešťastní.

Richard Gere v pátek večer převzal Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. [celá zpráva]

Který film máte radši? Time Ouf of Mind, kde hrajete bezdomovce s lahví tvrdého alkoholu, nebo miliardáře Frannyho s koktejlem sedativ?

Obou těch filmů, které se tu uvádějí, si osobně nesmírně vážím. I lidí, se kterými jsem na nich pracoval. Mám rád obě postavy. Projekt Time Out of Mind jsem však vyvíjel dvanáct let, mám k němu tedy silnější vztah. Je nekompromisnější, dlouho jsem pro něj hledal režiséra, až jsem našel Orena Movermana. Setkal jsem se s ním při práci na dokumentu Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, byl spoluautorem scénáře.

Richard Gere při rozhovoru.

Richard Gere při rozhovoru

FOTO: Petr Horník, Právo

Time Out of Mind, což je vlastně zoufalý příběh bezdomovce, jsme se snažili o obtížnou věc: natočit dílo, které záměrně nemá spád. Minimální dialogy, absence děje, všechno bylo nové, experimentální. Jiný byl i jaksi předtelevizní střih. Kdyby byl film Time Out of Mind na olympiádě, byl by tam s přehledem prohlášen za nejtěžší disciplínu ze všech.

Producentka filmu Caroline Kaplan nám v tomto čísle Festivalového deníku prozrazuje, že vás při natáčení na newyorských ulicích vůbec nikdo nepoznával. Nesl jste to těžce?

Je to zvláštní pocit, když jste pro lidi neviditelný jen proto, že máte v ruce zmačkaný kelímek na drobáky. Přitom jsem to byl pořád já, jen unavený a v hnusném kabátě. Šaty dělají člověka, to je jasná věc, protože mě si fakt nikdo ani nevšiml.

Jak dlouho jste film točili?

Dvacet jedna dní v rozmezí čtyř pěti týdnů. Teď si vlastně vybavuju, že za celou tu dobu se našli jen dva lidé, kteří mě poznali – na hlavním newyorském nádraží Grand Central, žena a muž, Afroameričané. Ale nebylo to stylem: „Panebože, to je herec Richard Gere, co se mu ksakru stalo?“ Naopak, jen tak letmo zvedli ruku, jako by si se mnou chtěli plácnout, a tiše řekli: „Hej, Richi, jak se vede?“ Evidentně jim připadalo samozřejmé, že i filmová hvězda má špatný rok. Nebo špatný měsíc. Nebo den. Holt se mu něco nepovedlo a teď je tady na nádraží a sám, říkali si jistojistě. Dávno vím, že Afroameričané vidí svět mnohem otevřeněji a pravdivěji než zámožnější běloši. Ti se dívají jen před sebe.

Před pěti lety se tady na festivalu promítala krásná filmová elegie Terrence Malicka Nebeské dny z roku 1978, kde jste hrál svou první velkou roli – a hned s ohromným úspěchem. To asi taky nebyl snadný film…

Rozhodně ne. Ale byl krásný. Mám k němu hodně silný vztah, i k Terrymu Malickovi, zrovna před pár dny jsem se s ním viděl. Byl to můj první film, první zkušenost se znamenitým a mimořádným dílem, které ve výsledku oslovilo svět. Nebeské dny se dostaly na festival v Cannes, kde sklidily chválu, získaly tam ceny a mě přivedly k dalším projektům.

Prý jste procházel nekonečným množstvím castingů.

Nebeské dny stojí na výkonu tří protagonistů (Richarda Gerea, Brooke Adamsové a Sama Sheparda – pozn. aut.). Ale Terrence Malick pořád špekuloval, kteří tři se k sobě hodí. Zoufale se snažil najít tu správnou kombinaci.

Richard Gere před hotelem Thermal

Richard Gere před hotelem Thermal

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Nakonec jsem mu zavolal s tím, že další casting už nezvládnu: „Mně je to jedno – když mě nevybereš, v pohodě, ale už se rozmysli, nebo se z tebe všichni zblázníme! Herci šílí, ty z toho šílíš…“ A tak se rozhodl.

A bylo to tak krásné, že dalších dvacet let nic nenatočil.

To máte pravdu. Je to legrační chlap.

S kultovní komedií Pretty Woman to bylo podobné, ani tam nebyl začátek snadný. Máte ten film dnes, po pětadvaceti letech, konečně rád?

Měl jsem ho rád i tehdy, jen se mi na začátku zdálo, že v mé postavě nic není, že je to jen slupka. Zatímco Juliina figura procházela nádherným, plnokrevným vývojem, já jsem tam fungoval jako věšák na pánský oblek. Ale rozhodl jsem se do toho jít – začali jsme scénář přepisovat. Pracovali jsme s režisérem Garrym Marshallem, kterého mám moc rád, hodně usilovně.

Richard Gere s ceněným glóbem.

Richard Gere s ceněným glóbem.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Nevím, jestli se nám nakonec podařilo vytvořit z mé postavy víc než jen nudného chlápka v kvádru, ale dnes vím, že některé filmy z třicátých a čtyřicátých let taky fungují jen díky vzájemné sympatii konkrétních lidí na plátně. Kdybyste do téhož snímku obsadili jiné herce, nefungoval by. Tenhle režisér, tenhle film, Julia a já – něco v téhle kombinaci zahrálo přímo magicky. Uznejte, ona je v tom filmu kouzelná.

Bylo v tom víc než jen vzájemné sympatie?

Nehledejte žádné pikantnosti. Byli jsme na sebe prostě naladění, neuvěřitelně jsme si rozuměli. To se nepodaří pokaždé. I v našem druhém filmu, v Nevěstě na útěku, jsme fungovali dobře, ale neslyšeli jsme na sebe tolik. Vůbec nevím proč. Takové už jsou siločáry vesmíru.

I díky Pretty Woman už si dnes můžete mezi pracovními nabídkami vybírat. Máte nějaké dramaturgické síto? 

Mám dva kolegy, kteří za mě čtou scénáře. Informují mě o všech titulech, které prostudují, a přímo mně jich předají zhruba deset procent. Z těch si vybírám. Ale není to tak, že bych si mohl dělat, co chci – existují jiní herci, kteří jsou momentálně slavnější a oceňovanější než já.

Během posledního roku a půl jste natočil čtyři filmy za sebou. Co že se to tak sešlo?

Máte pravdu, to je unikum, které se mi nikdy předtím nepřihodilo. Netočil jsem je proto, že bych potřeboval peníze, ale proto, že se mi ty projekty líbily. Koneckonců na těch filmech nic nevydělávám, v tomhle druhu práce žádné peníze nejsou. Dělám prostě jen to, co mám rád.