Ta tiskovka se od ostatních lišila tím, že na ní byl kromě novinářů i filmový štáb, který ji do chystaného snímku potají natáčel. Za sloupem vše nenápadně, ale bedlivě sledoval Marek Najbrt. Nyní se kruh uzavřel: Polski film je hotov, a světovou premiéru bude mít v hlavní soutěži letošního karlovarského festivalu. Jeho spoluscenárista a režisér Marek Najbrt přiznává, že když ve Varech loni natáčel, přesně v to doufal.

S karlovarským festivalem máte napohled dost úzký vztah: soutěžil tu váš první film Mistři, váš bratr Aleš je léta autorem jeho výtvarné podoby…

Myslíte, jestli mám protekci? Nemám. Brácha sice do festivalového týmu patří, ale já jsem se s uměleckým ředitelem Karlem Ochem dosud ani neznal. Prezentovat tam nové projekty je docela běžné, a pokud jde o soutěž, přáli jsme si v ní film mít, ale mohlo to ztroskotat, kdyby se jim nelíbil. Věděl jsem, že v tom případě ho rozhodně nevezmou. Dopadlo to dobře, a mám radost. Už proto, že ho uvidí mezinárodní publikum, a mě zajímají jeho reakce.

Český film, a jmenuje se Polski film - to musí mít důvod. Co to je za projekt?

Je to návrat k začátkům. Studoval jsem dokument, ale chtěl jsem dělat inscenované věci a brzy jsem zjistil, že mě baví to spojovat dohromady. Do té představy mi tedy krásně zapadla touha čtyř herců - Pavla Lišky, Tomáše Matonohy, Josefa Poláška a Marka Daniela natočit vlastní film. Známe se dlouho, točil jsem s nimi pro televizi jejich kabaret Komediograf, a tak jsem o tom řekl svým spolupracovníkům Benovi Tučkovi a Robertovi Geislerovi.

Nechtěli jsme natočit jen hříčku o tom, jak filmaři natáčejí film. Chtěli jsme se trochu dotknout i existenciální podstaty našich hrdinů, a myslím, že se nám to v některých případech povedlo

A napadlo nás spojit fabulovaný příběh s dokumentem. Přidal se náš producent Milan Kuchynka a všichni společně jsme začali připravovat film o tom, jak čtyři reálně existující herci chtějí natočit film. Polski film je tedy o pohybu na hranici mezi realitou a fikcí, výpověď o světě, který žijeme. Všechno do sebe zapadlo a před námi se otevřela velká tvůrčí svoboda.

Pořád nevím, kde se vzal ten název…

Samozřejmě v Polsku, ovšem ne hned. Od začátku jsme byli rozhodnuti točit za každou cenu, třeba na koleně a za nepatrné peníze, protože tohle téma to umožňuje. Pak přišla díky vítězství Protektora na festivalu v Krakově nabídka na koprodukci s Polskem. To nás potěšilo i pobavilo, protože jsme si okamžitě uvědomili, že všechny ty paradoxy, absurdity a někdy i křečovitosti, které koprodukce přinášejí, můžeme zakomponovat do děje.

Koprodukční peníze se totiž vždycky musejí utratit v dané zemi, takže třeba některá postava jede na výlet do Vídně, ačkoliv k tomu nemá žádný důvod. Nebo se z Krakova dělá Brno, což je přesně to, co jsme našim postavám předepsali - mají polské peníze, tak točí Brno v Krakově. Kromě toho nás k názvu inspirovalo i to, že v Polsku existuje ustálená, běžně používaná fráze „český film“ v podobném smyslu jako u nás španělská vesnice. Tedy pro něco, o čem nikdo nic neví.

Používá se to i v novinařině: když se napíše třeba „Jednání v Bruselu: český film“, všem je jasné, o co jde.

Zjistili jste, jak to vzniklo?

Ano. Nejdřív jsem si myslel, že to je něco trochu pejorativního, ale jak jsem se dozvěděl, má to dávnou a jednoduchou historii. Brzy po válce se v polských kinech hrála česká komedie Nikdo nic neví. Na plakátech tedy bylo napsáno: Nikdo nic neví - český film. A tak se vžilo, že když nikdo nic neví, je to český film.

Pořád pracujete ve trojici - nemáte už ponorku, vyhovuje vám to?

Je to fajn, naše přátelství je pro práci zásadní. Stýkáme se i soukromě, jezdíme na společné dovolené, někdy spolu trávíme víkendy. Od Mistrů k nám přibyl i producent Milan Kuchynka, který neuvažuje v první řadě o tom, jestli může na filmu vydělat, ale jestli má smysl. A to je víc tvůrčí než producentské hledisko. Víme o sobě všechno, v řadě věcí se štveme, naštěstí různými dílčími nesoulady jsme zoceleni, a pořád to funguje.

Tentokrát přibyli ještě ti čtyři herci, a zažili jsme společně pozoruhodné časy jak při psaní na soustředěních na Slapech nebo u Tomáše Matonohy na chalupě, tak při natáčení. Dozvěděli jsme se spoustu věcí, kluci dali svou identitu úplně všanc, a i když ne všechno z toho musí být ve filmu, poskytlo to dost materiálu pro psaní. Některé autentické věci jsme dokonce museli vyhodit, protože něco se může stát jen v životě, ve filmu by tomu nikdo nevěřil.

Je známo, že přátelství a pohoda při natáčení nemusejí být zárukou dobrého filmu - naopak můžou překážet v soustředění, disciplíně…

Já vím: legrace na place, smutek v kině. Ale ta legrace nepřehlušila práci, která byla dost intenzivní a poctivá. Byl jsem celé natáčení mimo domov, vůbec jsem se nevracel do Prahy, a točili jsme někdy i v dost drsných podmínkách, v neupraveném prostředí.

Někdo si možná bude myslet, že je to film složený ze sponzorských darů, což vůbec není pravda. Jen jsme ze záběrů neodstraňovali loga různých firem, protože to je někdy paradoxně dražší než je tam nechat. Ostatně ta praxe jejich odstraňování mi dnes už připadá směšná, vždyť je to všude kolem nás.

Polski film bude mít v příštích dnech premiéru na karlovarském filmovém festivalu, kde je zároveň zařazen do hlavní soutěže. Hrají v něm bývalí spolužáci z JAMU Tomáš Matonoha, Pavel Liška, Josef Polášek a Marek Daniel.

V Polském filmu hrají bývalí spolužáci z JAMU Tomáš Matonoha, Pavel Liška, Josef Polášek a Marek Daniel.

FOTO: Aerofilms

Chodí vaši spoluscenáristé i na natáčení?

Většinou se přijdou občas podívat, ale tentokrát jsme byli pořád všichni spolu. Dokumentární část točil Ben Tuček, to už bych sám nestíhal. A na natáčení byl i Robert Geisler, protože v dialozích se hodně improvizovalo, a improvizace musí mít přece jen řád a strukturu.

Budou se u filmu z filmařské kuchyně bavit diváci?

Doufám, i když my u každého filmu myslíme hlavně na téma, a na to, proč to chceme dělat. Samozřejmě netočíme pro sebe, ale pro diváky, nicméně v první řadě sledujeme, co tím chceme říct, a nekalkulujeme, jestli je to atraktivní nebo ne. Polski film má normální děj a vyvrcholení, fabulovaná část je klasicky klenutá, takže by to divákům nemělo dělat potíže. A dokumentární rovina je ve filmu proto, aby přinesla obraz reálných lidí.

Nechtěli jsme natočit jen hříčku o tom, jak filmaři natáčejí film. Chtěli jsme se trochu dotknout i existenciální podstaty našich hrdinů, a myslím, že se nám to v některých případech povedlo. Baví nás ta směsice pravdy a nepravdy, která je občas těžko rozeznatelná i pro nás samotné.

Jaké je další herecké obsazení?

Jan Budař hraje sám sebe. O něm už se všeobecně ví, že má režisérské ambice, a tak hraje režiséra. Jana Plodková nehraje samu sebe, nýbrž postavu produkční Plodákové. Z polské strany je tam mladá herecká naděje Katarzyna Zawadzka, Krzysztof Czeczot hraje polského producenta a Marcin Kobierski dramaturga - specialistu na český humor, zejména na Petra Zelenku.

Studoval jsem dokument, ale chtěl jsem dělat inscenované věci a brzy jsem zjistil, že mě baví to spojovat dohromady. Do té představy mi tedy krásně zapadla touha čtyř herců - Pavla Lišky, Tomáše Matonohy, Josefa Poláška a Marka Daniela natočit vlastní film

Předpokládám, že herce jste vybírali společně s vaší ženou, Kateřinou Oujezdskou, která je respektovanou castingovou režisérkou. Shodnete se snadno?

Ano, máme podobné uvažování. Obsazování filmu je subjektivní disciplína, naštěstí si rozumíme, takže to jde dobře.

Máte dvě děti - jak dobře jde při těchto profesích výchova a domácnost?

Staršímu je pět let, mladšímu pět měsíců, tak to víte… Kateřina je obdivuhodná, ani u jednoho mateřství nepřestala pracovat, protože ji to baví. Nebavilo by ji být jen matkou, byť je matkou velice ráda. Někdy je to trošku složitější, ale oba máme nárazovou práci, takže to zvládáme.

Například hned jak skončíme tenhle rozhovor, jdu převzít mladšího syna, protože ona musí na jednání… Nakonec je to možná lepší, než když mají oba rodiče pevnou pracovní dobu. Ostatně kdyby to nešlo, určitě by tolik nepracovala. Protože dělá casting hlavou a ne jen skrz databázi, je vyhledávaná, a uspokojuje ji to.

Kvůli tomuto projektu jste opustil natáčení seriálu Terapie, na jehož první řadě jste se scenáristicky i režijně podílel. Nebylo vám to líto?

Nedalo se nic dělat. Terapie je díky svému izraelskému duchovnímu otci hodně chytrá. HBO má výhodu, že nemusí hlídat na prvním místě sledovanost, a může si tedy dovolit vyrobit seriál, který není na první pohled divácky superatraktivní. A byla to zajímavá zkušenost: úplně jiná práce, v uzavřeném prostředí, s dvěma nejvýš třemi herci.

Ale když mi teď nabídli, abych dělal režijní supervizi druhé řady, musel jsem odmítnout, protože jsme se střihačem Pavlem Hrdličkou stříhali Polski film pět měsíců. Takže nakonec budu točit jen dva díly jako host.

Vraťme se ještě závěrem ke karlovarskému festivalu: jakou hraje ve filmu roli, a jaké bude festivalové uvedení Polského filmu?

Kromě již zmíněné tiskovky jsme byli na módní přehlídce festivalového hosta Johna Malkoviche. Tam jsme natočili reálnou scénu, kdy se s ním na pódiu objímal Pavel Liška - připadalo nám zajímavé ukázat setkání místní, české hvězdy se světovou. A také jsme na festival umístili Liškovu schůzku s jeho bývalou ženou Kristýnou Bokovou. Kristýně se do toho nejdřív nechtělo, protože má špatné zkušenosti s bulvárním tiskem, nakonec však souhlasila.

A samozřejmě: bulvární fotografové natáčení vyfotili, a vyšla z toho v novinách spekulace, že jsou zase spolu…I o takových věcech náš film je, a já se na jeho festivalové uvedení moc těším. Doprovodí ho koncert kapely Midi Lidi, která složila hudbu, a doufám, že si to všichni užijeme. A hned po Varech jde film do kin, takže nás čekají premiéry v Praze, v Brně, ale také například ve Valašském Meziříčí, kde jsme točili, a zbyla z toho přátelství.