Proč jste zvolil téma třicátníka, který žije s rodiči?

Je to velmi populární téma ve filmu i v televizi. Fenomén, který je běžný nejen v Americe, ale v jakékoliv sekulární konzumní demokratické společnosti. V japonštině pro to mají slovo otaku.

Čím víc člověk lpí na mládí, tím vic se vlastně blíží smrti

V mém filmu je moment, kde se rodiče dívají na sitkom Seinfeld a v něm je sitkomová verze mojí postavy, která je ovšem ve filmu tragická. V takových těch apatowských filmech je to pojato populárně, tohle je méně sentimentální, jde o alternativní přístup k tématu, o postavu, která žije, jako by už byla mrtvá a na konci najde život ve smrti. Hrozně lpí na mládí a snech z mládí a trpí tím, že to nejde vrátit.

Je to i portrét jisté patologie sběratelství, protože můžete vlastnit sbírku, ale od jistého momentu už sbírka vlastní vás.

Je v tom nějaká metafora západní společnosti?

Nevím, nechám to na vás, možná jste více akademik než já. Samozřejmě infantilizace člověka existuje, i starší muži si hrají s videohrami a to je odvádí od toho, aby se snažili něco změnit v reálném životě.

A taky je v tom poučení, že čím víc člověk lpí na mládí, tím vic se vlastně blíží smrti. Funguje to na různých rovinách.

S herečkou Miou Farrow jste pracoval poprvé?

Poprvé. Netušil jsem, že to vůbec bude možné. Ona je vytížena svou prací v Súdánu a řekla mi, že už skončila s hraním, ale její syn Ronan obdivuje moje filmy a povídá jí: "Maminko, tenhle film musíš udělat."

Takže jsem měl obrovské štěstí. Točit s ní je potěšení, je tak chytrá a zábavná, skvělý profesionál.

Celý rozhovor bude uveden v příloze Café deníku Právo.