Rodinka středoškolačky Ari s nejkratší sukní a nejblonďatějšími copy na světě si žije jak v katalogu: i magnety na ledničce jsou retro (ale z poslední kolekce!), designové a trendy.

Oproti tomu rodina milovnice žiletek Oony se zasekla v undergroundu berlínských osmdesátek. Asi. Z nábytku permanentně potaženého igelitem se nedá poznat, jestli se zrovna nastěhovali, nebo se pakují

Chod bytu a rodiny kontroluje u Ari hypermatka s prachovkou v ruce a nalepeným úsměvem, u Oony nikdo. Její, řekněme, výchova na volnoběh se zvrtne poté, co se Oonin otec oběsí na stromě před dceřinou školou a novým tatínkem se má stát jeho vlastní bratr.

Pud, chtíč a instinkt

Leitmotivem snímku jsou tři slova: pudy, chtíč a instinkty. Podle nich se dívky zdánlivě neslučitelných povah neomylně vycítí ve stádě spolužaček. Je tohle podvědomé „volání krve“ něco, co ztrácíme s věkem?

„Dospívání je vždycky těžké. Ale pudy, chtíč a instinkty mají všichni lidi. Ve filmu zpívá frontman imaginární kapely Zvíře: ´My všechno vycítíme, nám nic nenacpeš.´ Je jedno, kolik vám je let - když se spolehnete na svoje instinkty, dozvíte se daleko víc o tom, co se kolem vás doopravdy děje,“ komentuje osmatřicetiletá režisérka.

Brzy vyjde najevo, že toho depresivní Oona a lízátková Ari mají společného víc než dost. Obě utíkají ze života tak, že se ničí, každá sobě vlastním způsobem: Ari sexem, Oona si rozškrabává předloktí do krve.

Ari si rodiče nevšímají kvůli simulovaným záchvatům jejího (taktéž zoufalého) bratra, Oonu ignorují z principu. Společné deprivace sbližují (film byl nominován na gay cenu Teddy Awards). Mohl to být pěkný vztah, nebýt Lucase, Oonina floutkovského strejdy, který představuje esenci zla. Jenomže lézt do cesty rozjetým lolitám se nevyplácí.

Je Lollipop Monster autobiografický? „Se spoluscenáristkou Luci van Org jsme byly ve stejné partě, dokonce jsme daly první pusu stejnému klukovi. V pubertě jsme se navzájem, naštěstí, ztratily z očí. Lollipop Monster vypráví, co by se asi stalo v opačném případě.“

Ostřílené herečky

Pro představitelky hlavních hrdinek, Jellu Haase a Sarah Horváth, bylo natáčení navzdory jejich mládí už několikátou filmovou zkušeností a obě byly nominovány na ceny či oceněny. Zaslouženě.

Lollipop Monster je autorčin celovečerní filmový debut, ovšem scénářů už napsala několik. Je rozdíl psát pro sebe a pro jiného režiséra? „Obrovský. Zrovna předělávám scénář, který jsem jiné režisérce ušila přímo na tělo. Teď, když jsem se rozhodla vyprávět ten film sama, si troufám naložit s příběhem i postavami radikálněji.“

Ziska Riemann je ale především kreslířka komiksů. Její jsou Ooniny kresby kostlivců na rozkvetlé louce mezi motýlky a další obrázky.

„Komiks není v zásadě nic jiného než storyboard. Vymyslíte si příběh, obsadíte ho, rozpohybujete. Jenomže kreslit komiks je hrozně samotářská záležitost. Sedíte za stolem, posloucháte muziku a sníte si. Na konci práce vám nikdo neuspořádá závěrečný mejdan. Na filmu mě baví permanentní výměna názorů, ze kterých se můžete dost naučit.“

Snímek uvedený v Berlíně

Bizarními průvodci filmem jsou vúdú plyšák a také zmiňovaná fantastická skupina Zvíře s frontmanem připomínajícím nejvíc ze všeho To Stephena Kinga na goth-rockovém tripu.

Člověk se až diví, že si ji autorka jen vymyslela. „Nechtěla jsem se opírat o žádnou existující subkulturu. Texty Zvířete jsme s Luci napsaly rovnou do scénáře a vyjadřují touhu obou dívek po opravdovosti a osvobození. Zhudebnil je Alexander Hacke.“

Snímek Lollipop Monster byl uveden na Berlinale, další konkrétní očekávání režisérka nemá. „Z pozvání do soutěže v Karlových Varech jsem nadšená a nevím, kam nás odrazí. Tenhle film měl od začátku svoje vlastní cíle, já je prostě následuju. Uvidíme kam.“