Letos se těším na režiséra zahajovacího filmu Crazy Heart Scotta Coopera. Film je příběhem stárnoucího countryového písničkáře, který už víc chlastá, než zpívá, a kterého hraje úžasně Jeff Bridges (dostal za to Oscara, Zlatý glóbus a kdoví co ještě). Scott přijel do Varů také už ve čtvrtek a chci se ho zeptat mimo jiné na to, jestli má podle něj stará dobrá country hudba publiku pořád co říct nebo už jsou zajímavé jen příběhy lidí kolem ní.

Ještě bez novinářské akreditace tedy procházím Thermalem, kde dělníci dokončují poslední stavby a stánkaři u hlavního kina se chystají na blížící nápor hladových. Ujistím se, že většina věcí a lidí včetně nafukovacího kina, vrchního v oblíbené restauraci a holubů na balkonovém parapetu (loni mi v nestřežené chvíli vystavěli v pokoji pod psacím stolem hnízdo a milostivá snesla vejce) je na svém místě, což působí příjemně uklidňujícím dojmem.

Dají se ovšem zažít i šoky. Pamatuji na ten strašný rok, kdy jsem do Prahy rozesílala poplašnou textovou zprávu, že za barem u tiskového střediska, který je pevným bodem festivalového vesmíru, už nebude stát Láďa. Znal všechny naše návyky, při příjezdu jsme mu ukazovali fotky psů a dětí (případně i živou ratolest), hroutili jsme se mu na pult, když se nedařilo a on sám nejlíp věděl, kdy uvařit patnáctou kávu a kdy podat třináctý pramen.

Letos jsem zažila šok opačného znaménka, když jsem poprvé vyjela v Thermalu zbrusu novým výtahem, což ocení jen ten, kdo se roky hrkal do desátého a vyšších pater a čekal, kdy se ta stará herka urve.

Jen Kateřina Farná má i v tom vedru na židli připravenou šálu.

Jen Kateřina Farná má i v tom vedru na židli připravenou šálu.

FOTO: Věra Míšková, Právo

Na svém místě, v kamrlíku, kam ústí klimatizace a nepřetržitě chrlí studený vítr, jsem opět našla redakci Novinek, takže už teď cítím s Kateřinou, která jezdi do Varů vybavena šálou, tlustými ponožkami a kulichem - a stejně se vrací domů v lepším případě s rýmou, v horším se zápalem plic. Hned vedle, v redakci festivalového deníku, se zase šéfredaktorka Veronika marně snažila vyřešit přesně opačný problém - klimatizaci zcela nefunkční, což je v místnosti, kde pracují na tři desítky lidí problém nevydýchatelný. Thermal zkrátka - jak známo - potřebuje opravit nejen výtahy...

Za redakcí Deníčku mám svou hlavní partnerku, tiskovou mluvčí festivalu Uljanu. S Uljanou se tady i jinde zdravíme dvěma způsoby. Varianta širokého čááááááááááu značí, že je pro tuto chvíli „všechno pořádku, brambory v řádku“. Když ale od kterékoliv z nás zazní v telefonu nebo ve dveřích populární věta amerických kosmonautů Houstone, máme problém, ví ta druhá, že budeme řešit. Na tomto místě musím slavnostně a místopřísežně prohlásit, že neznám případ, aby Uljana nevyřešila...

Úsměv Uljany Donátové je ještě svěží - novináři se teprve začínají sjíždět.

Úsměv Uljany Donátové je ještě svěží - novináři se teprve začínají sjíždět.

FOTO: Věra Míšková, Právo

Z tradiční společné úvodní večeře (viz uklidňující pocit, že věci jsou na svém místě) jsem odcházela s podezřením, že zatímco já jdu spát, moje dost dlouho klidná parodontóza se probouzí k životu. Do slunečného ráno jsem pak vstávala už s jistotou, že mezi čtyřkou a pětkou vpravo nahoře je váček. Festival může začít.

Začíná samozřejmě spekulacemi, hojně živenými zejména tiskovinami bulvárního druhu, kteří hosté ještě přijedou - jakoby ti ohlášení nestačili nebo o nich nebylo co psát. Třeba je to proto, že se ještě nezačalo pořádně promítat - ostatně i nad programem už se hojně spekuluje a předpovídá. Třeba že jedním z diváckých hitů bude kontroverzní satira o islámských teroristech Čtyři lvi, což je evidentně spekulace mnohem podloženější než ta o příjezdu Leonarda DiCapria.

Já osobně si jdu pro začátek vyzvednout lístek na sázku na jistotu: Červené střevíčky, digitálně restaurovaná kopie filmu Michaela Powella a Emerica Pressburgera z roku 1948 (Velký sál, sobota 14,00). Přijede ho uvést bývalá Powellova žena a legendární střihačka Thelma Schoonmakerová, která léta spolupracuje s Martinem Scorsesem a má z toho Oscary za Zuřícího býka, Skrytou identitu a Letce. Právě oni dva dali k restaurování Červených střevíčků hlavní podnět a počítám, že nemívají špatné nápady.

Blog Věry Míškové najdete každý den po dobu festivalu na našich stránkách.
Prvního festivalového běžce si můžete přečíst zde.