Hlavní obsah
Zdeněk Mahler Foto: Petr Hloušek, Právo

Zdeněk Mahler: Masaryk byl kovboj a rváč

V sobotu zemřel ve věku 89 let Zdeněk Mahler – spisovatel, dramatik, filmový a televizní scenárista, mj. filmů Svatba jako řemen, Nebeští jezdci, Božská Ema. Jako vzpomínku na něj vám nabízíme salonní rozhovor ze září 1997, který vznikl při příležitosti uvedení Mahlerova třídílného dokumentu Ano, Masaryk.

Zdeněk Mahler Foto: Petr Hloušek, Právo
Zdeněk Mahler: Masaryk byl kovboj a rváč

V televizi budete říkat Ano, Masaryk. On snad někdo říká Ne?!

Když dovolíte, začnu trochu zeširoka. Masaryk je v živém povědomí díky tomu, že Karel Čapek s ním po devět roků vedl rozmluvy a pak z toho sepsal Hovory s TGM. Ty Hovory jsou samozřejmě limitované časem a rozsahem, protože k Čapkovi, když dal dohromady kapitolku, nejen Masaryk, ale i rodina přičiňovali svoje poznámky, takže to procházelo značnou ediční péčí. Tahle péče měla někdy i charakter cenzorních zásahů, takže se tam spousta věcí neobjevila. Já mám pocit, že Masaryk si Karla Čapka vlastně zjednal, i když v noblesní rovině, k tomu, aby Čapek sepsal jakési kompendium, na které Masaryk už neměl čas. A vybral si autora, který mu byl v jistém smyslu – hlavně morální ražbou – nejblíž. Hovory s TGM lze chápat jako cílevědomý model, ke kterému Masaryk Čapka vedl.

Ale došlo i k tomu, čeho si okamžitě všiml Šalda: že se sešly dvě rozlišně strukturované osobnosti. Že přece jenom Masaryk je někdo jiný než Čapek, a že tedy Čapek se nejen na některé věci neptá, a mohl se na ně ptát, ale některé věci dokonce interpretuje k obrazu svému.

Dneska už nejsme omezováni tehdejšími ohledy – naopak. V dějinách se vyskytují postavy, se kterými se každá generace musí vyrovnat po svém, třeba Hus nebo Havlíček. A to se podle mne vztahuje i na Masaryka. Masarykovy texty podléhají různočtení a masarykovské interpretace jsou někdy doslova protichůdné. Zde vzniká začasté ono Ne.

Kdo ho říká?

To byla a je celá škála hlasů. Když se mluví o tom, jak se Masaryk vlomil do českého veřejného života, uvádějí se dva hlavní konflikty. Jeden je spojený s padělky Rukopisů, druhý s hilsneriádou. Ale to podstatné k vaší otázce je skryto jinde. O tom se úporně dodneška mlčí. On totiž podstoupil ještě třetí fantastický souboj. Tomáš Masaryk byl z venkovské rodiny, maminka byla velice pobožná a jednou z osobností, které ho duchovně formovaly, byl kromě ní čejkovický kaplan František Satora. A už na tom Satorovi si mladičký Masaryk uvědomoval spoustu rozporů. To se pak studiem antické filosofie a filosofie 19. století – a ve Vídni byl pod vlivem profesora Brentana, který vystoupil z církve po vyhlášení neomylnosti papeže – prohloubilo, takže Masaryk z katolické církve vystoupil. Zkusil to na chvíli u protestantů, ale i odtud odešel. Dospěl k přesvědčení, že se všechno má vyvíjet, tedy i náboženství. A bylo mu, zdá se, jasné, že institucionalizace víry vede k vyprazdňování, k ritualizaci – měl zřejmě pocit, že přichází nová éra, to, čemu se dneska nóbl říká nové paradigma. On je hledal. Samozřejmě se postavil za Husa, protože on byl jeden z prvních, kteří proklamovali svobodu svědomí a myšlení. To Masaryka ve smyslu morálním i poznávacím nesmírně fascinovalo.

Jenže to bylo v době, kdy arcibiskup Schwarzenberg prohlásil, že husiti byli banda lupičů a žhářů. Tak Masaryk vstoupil do sporu. Navrhl, aby se postavil Husův pomník, dal peníze na to, aby se začaly vydávat Husovy spisy. A do toho přišlo v roce 1892 výročí Komenského. Rakouská vláda zakázala oslavy tohoto českobratrského biskupa i na školách. Masaryk proto uspořádal řadu přednášek, čímž rozpory ještě eskaloval. Do Vídně na něho šla série udání, takže Masaryk, který byl jmenován mimořádným profesorem na dobu tří let, musel čtrnáct let čekat, než se stal profesorem řádným. Mezitím se odehrála soudní pře, kdy ho žalovalo za urážku kněžského stavu 308 katechetů k exemplárnímu odsouzení a k náhradě soudních výloh – třistaosmkrát. Protože řízení vyhrál, zažalovali ho znovu – za rušení náboženství. Tenhle proces už osobně sledoval císař a šlo o to, zbavit Masaryka profesury a vyloučit ho ze všech rakouskouherských univerzit. Když tuto bitvu vyhrál, vítaly ho davy – poprvé.

Do té doby byste o Masarykovi mohli sestavit tlustou knihu z nadávek. Od Čechů. Tady se to zlomilo. Spory s církví samozřejmě pokračovaly – pro katolickou komunitu se stal nepřítelem navěky. Vyřídili si to s ním posmrtně v publicistice, která vyhřezla po Mnichovu.

Publicistika druhé republiky, pánové, to byl hnůj! Existuje o ní například studie Jana Rataje. Divili byste se, kdo všecko je pod revizemi českých dějin a pod útoky proti Masarykovi podepsán! Formulace: Mnichov je trest boží!, Bůh si v Hitlerovi našel výkonnou sílu. Nebo: Zhřešili jsme tímto státem, všechna moc nepochází od lidu, ale od Boha. Tehdy měl být Masaryk definitivně zahrabán – kácení jeho pomníků začíná svržením busty na filosofické fakultě! Pochopitelně ještě před 15. březnem 1939.

Zdeněk Mahler

Foto: Milan Malíček, Právo

Ty věci samozřejmě doznívají dodneška. Vemte si jen knihu o Češích v moderních dějinách – autor, respektive autoři se podepsali jako Podiven. A podívejte se na to, jak je tam interpretován Masaryk. Někdy velice podnětně, často však bez znalosti konkrétních fakt, v ohromném posunu, ve smyslu té mnichovanské revize. Byly režimy, které Masaryka kácely. Pro nás je nejpříznačnější lhostejnost.

Vždyť skoro každé město má Masarykovo náměstí, ulici, často pomník…

To je hezké, ale já vám mohu tu lhostejnost dokázat triviálními fakty. Jediný majetek, který si Masaryk nechal, na kterém mu na rozdíl od peněz nesmírně záleželo, byla jeho knihovna. Za svého života založil nadaci, jíž odkázal tuto knihovnu veřejnosti. K tomu ustavil ještě fond. Skutečnost je dodnes taková, že Masarykův ústav sídlí v krcálkách v Jilské ulici, archív TGM je na Invalidovně, v místnůstkách, kam za Josefa II. zřejmě odkládali košťata, a Masarykova knihovna hnije dodneška v balících v Podmoklech v klášterním suterénu.

A k tomu lze přidat skandál s Masarykovým pomníkem v Praze, tu magistrátní šaškárnu, když tahali maketu od Emauz přes Klárov až na Prašný most. Vždyť je přece evidentní, že bez Masaryka by tenhle stát nebyl. V areálu Hradu jeho pomník postavit asi nelze, ale rampa u Salmovského paláce na Hradčanském náměstí, to je přece ideální místo! Páni radní se však rozhodli, že ho postaví buď v dolíku na Klárově nebo ve Sněmovní ulici, kde se o něj budou otírat poslanecká auta. Vždyť je to všechno trapné a ostudné. A to je taky ono Ne.

Jak vznikla ta levandulová tatíčkovská legenda?

Mezi vojáky. Našich zajatců na Rusi bylo asi 200 000. Masarykovi se podařilo vybudovat z nich sedmdesátitisícovou legii. Teď nad tím někteří historici ohrnujou nos, ale to byl zázrak. Zaprvé to byli chlapci. Zadruhé už prošli zákopy a poznali, co to je za hrůzu. Zatřetí jim nikdo nemohl zaručit, že vyhrají. To rozhodnutí mohlo znamenat, že už se nikdy nebudou smět vrátit domů. A do toho přišla Říjnová revoluce. Bolševický separátní mír s Německem znamenal, že se přestalo ve světovém střetu počítat s Ruskem, že se sesypala východní fronta, a přímo v textu brest-litevské dohody bylo, že na ruském území nesmí být ozbrojené jednotky nepřátelské Německu a Rakousku. To znamená legie. Triumf náboru desítek tisíc vojáků se proměnil v břemeno a Masaryk musel zkoumat, jak vojska přesunout na západní frontu. Přes Rumunsko to nešlo, tam byl absolutní rozvrat, Murmansk – tam křižovaly německé ponorky a severní přístavy zamrzaly. Z úvah vyplynula jediná, ta nejhorší možnost: absolvovat cestu kolem světa. Masaryk si sedl a začal počítat. A vyšlo mu, že bude potřebovat pro přesun 262 vlaků, a pak bude potřebovat, dostanou-li se na ten východ, lodě, ale ani lodě nebyly.

Lidi kolem něho vzpomínali, že když všecko spočítal, zvedl se a plakal. Ten sedmašedesátiletý chlap, který si to vzal všechno na bedra. Už vojáci mu říkali tatíčku, ne až ta děťátka, co pak recitovala říkanky, ale tihle kluci, vojáci, kteří na něm byli závislí a věřili mu.

Tohle jsou skutečnosti, které mně osobně velice imponují – je z nich patrné, jak draze Masaryk za to pozdější a vůbec ne jisté vítězství platil. Když se vrátil, v Dolním Dvořišti překročil hranice čerstvě vzniklé republiky, předložili mu domácí funkcionáři mimo jiné takový návrh ústavy, že první věta, kterou Masaryk pronesl na území Československa – při četbě tohoto návrhu – byla: Tož takhle ne!

Divme se, že se záhy vytvořila ta vyhrocená, nejen katolická, ale i národně demokratická, kramářovská opozice. Už v roce 1920 se objevil v Národních listech článek: Buď proklet, Kyrasa M.! Tedy Masaryk.

Proč o Masaryka nestojí dnešní vládci? Nevadí jim nejvíc jeho sociální orientace, jeho snaha ji řešit? Není tohle jeden z hlavních důvodů jejich laskavého nezájmu?

Je to možné. Masaryk přece říká, že sociální otázka není jenom otázka dělnická, ale je to i otázka kapitalistů, tyto dvě složky se navzájem potřebují, a jestli nenajdou kooperační modus, tak to povede ke katastrofě. A říká též větu, která se může mnoha lidem dneska příčit: Já jsem vždycky s dělnictvem, velmi často se socialismem a zřídkakdy s marxismem. To není apodiktický výrok, který by nepřipouštěl námitky.

Masaryk si odnesl klíčové životní zkušenosti ze dvou krajních prostředí, která modelovala jeho osobnost, jeho nazírání. Dokonale poznal hrůzu sociálních křivd a bídy a věděl, v čem je to mrzačící, ale současně si v salonech vytvořil i distanci k hodnotovému světu bohatých. Nikdy pak nešel za penězi. Hodnoty viděl v něčem jiném, především ve vzdělání. Není snad nutné vést spor o tom, že problematika tohoto světa je čím dál zahuštěnější, komplikovanější – žádný z elementárních problémů, které určují posledních dvě stě let lidské existence, nebyl vyřešen. Včetně otázky sociální. Nedávno jsem si četl etologa Konrada Lorenze. Toho asi nikdo nemůže podezřívat z nějaké politické deklinace. A on dovozuje, že sobectví už není moderní. V souvislosti s érou moderních dogmat, které tu teď zavládly a které mají své monomany a své hlasatele, to zní takřka podvratně. Ale co naplat, svoboda neznamená přechod z klece do džungle.

Měl Masaryk nějaký vliv na českou politiku po nástupu Hitlera k moci?

To je věc, která je pro Masaryka už nepřekročitelná. Každý z nás má historicky daný jakýsi nahrávací rejstřík a je s určitou dobou a jejím hodnotovým rozpětím definován. Masaryk je jako člověk liberálnědemokratický, pro kterého platí argument, nenásilí, náhle konfrontován s něčím, co je hodnotově úplně odlišné. A on k tomu přistupuje setrvačně ještě se svým starým instrumentářem. A tak najednou zjišťujete, že sám sebe chlácholí. Nastoupilo něco, co už je takříkajíc od ďábla, co už je řádově jiné – teď už nebude platit argument, teď bude platit rána pěstí. Sledoval ty děje nesmírně intenzívně, například hned po prvním vydání Mein Kampfu napsal obšírnou, odmítavou, varovnou recenzi do Prager Presse. Tušil, o co jde, jenomže řešení už bylo nad jeho síly. Upínal se k naději, že k válce nedojde, sám si to sugeroval a hledal pro to argumenty.

Nicméně, když Masaryk po nástupu Hitlera jede 28. října 1933 na koni v čele své armády, on kmet, třiaosmdesátiletý, tak je to jeho poslední veliká politická, protihitlerovská demonstrace. Generalita se pochopitelně obávala, aby nedošlo k vážné nehodě. Kůň, který Masaryka nesl, mohl třeba uklouznout v tramvajovém kolejišti, ale Masaryk si tuto formu přehlídky vymohl. Vojenské kutálky mu hrály do kroku Jede mladík na svém koni, jede do boje…

Masaryk na vojenské přehlídce v roce 1933

Foto: ČTK

A ještě jedna epizoda. V rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem, který přijel za Masarykem poté, co dělal rozhovor s Mussolinim – a Masaryk věděl, že si přijíždí napravit reputaci –, se Masaryk na Ludwiga v jedné chvíli utrhne a pronese tu slavnou větu: Mě osobně kdyby někdo napadl, já bych ho snad utloukl cihlou – kdybych ji měl ze zdi vyrvat!

Jako politik zřejmě Masaryk moc laskavý tatíček nebyl, spíše nekompromisní pragmatik. Je to tak?

Masaryk jako prezident budoval „Bílý dům“, obrazně, ale i fakticky v Lánech. Věděl předem, že se odboj, víceméně jednotný, začne okamžitě rozpadat do stranických a partikulárních zájmů, že vyplavou šíbři, a předem se přichystal na ten marasmus, na pověstný Kocourkov. Roli prezidenta chápal s mimořádnou náročností, věděl o tom, jakou morální autoritu představuje a využíval toho – třebaže by se raději zavřel ve své knihovně a pouze si studoval.

Masaryka charakterizuje trend k samosprávě, k občanské společnosti, ale současně vědomí nivelizace mozků volebních uren. Cítil potřebu elit, pochopitelně elit, které mají zpětné vazby, které jsou na etické výši a zároveň pod kontrolou. On byl opravdu platonský filosof na trůnu – nikdy nezneužil svého výsadního postavení. Byl to bytostný demokrat, ale také génius, který se musel, bohužel, pohybovat celý život mezi pitomci. Rád mlčel a naslouchal, jenže kolem něho žvanila úslužná kamarila, takže se občas utrhl: Mlčte, člověče!

Jak byste Masaryka charakterizoval?

Jednou jsem použil opovážlivý příměr: byl to kovboj. Vidíte to třeba i na Drtikolových fotografiích: ležérní, ale elegantní postoj, ruce v kapsách. Osamělý rváč. Pravda, ze začátku trochu až exhibiční, ale jen zamlada.

Masaryk vstoupil do českého veřejného života, když bořil mýty Rukopisů. Šedesát let po své smrti je mýtem on sám. Bylo by mu to milé?

Jestli dovolíte, já odpovím Masarykem. Jakkoli vstoupil do Rukopisů jako mýtoborce, současně pronesl větu: Legenda je pro mě rovněž historie. Věděl, že legenda nevzniká zbůhdarma, že má často velice úpornou motivaci, mnohdy napomáhá tam, kde nestačí realita. V ohrožení nepočetného národního kolektivu bylo často nutné pomáhat si legendou. Pokud to pochopitelně nepřekročilo čáru lži, podvodu. Což se v případě Rukopisů stalo, a proto Masaryk považoval za nutné proti tomu vystoupit.

Ostatně Masaryk sám vytváří legendy také. Hned tím, že řekne, že smyslem českých dějin je humanismus. To je pochopitelně mýtus. Matadory humanity jsme sotva kdy byli. V situacích, které se vyjadřují slovy Říká si to o ránu, bychom dotyčným někdy strašně rádi dali přes hubu, ale zpravidla na to nestačíme. A tak nám nezbývá než manifestovat humanismus jako velice praktickou metodu slabých a nepočetných. Masaryk to ovšem povyšuje do jiné roviny – nepřistoupit na úroveň protivníka, nesnížit se k ní, nedělat si z nouze morální ctnost.

Je-li český humanismus mýtem, tak na tom sto let starém Schwarzenbergově výroku o husitské bandě něco je…

Řekněte mi, proč historici, včetně Pekaře, zamlčují, že sem táhlo šest křížových výprav, a někdy to byla až stotisícová armáda. A ta armáda si nevezla proviant, za ní zůstávala spálená zem. A papežský legát řekl, že kdo si umyje ruce v krvi kacíře, umývá svoji duši od hříchu. Kronikáři psali, že hlavy se koulely jako hlávky zelí – tím mysleli české hlavy. Ten exemplární trest za vzpouru, za odvahu ke svobodě poznání – přeměnili českou zem v klasickou kolonii, s cizí dynastií, s cizí ideologií, s rezidencí za hranicemi země, s cizím jazykem. Obrození potom, to je úporná dekolonizace.

Už jednou jste narazil na Podivena. Ptáme se: Nevadí mu Masaryk-dekolonizátor nejvíc?

Paradoxní je, že tihle historici se odvolávají na Václava Černého a jeho formulaci o čecháčcích. Ale: copak Češi neměli právo domoci se svobody, státní, úplné a nepodmíněné? Tihle historici, novodobí čecháčkové, nás neustále přiřazují někam do té podmíněnosti. A Masaryk jim dodnes strhává jejich noční čepici z hlavy.

Co udělal Masaryk s vámi?

Měl jsem se dostat na úroveň tématu, což bylo v Masarykově případě nesmírně obtížné, ba nedosažitelné. Být s to pojednat to téma na patřičné úrovni mi bralo dech. Televizní diváci nechť posoudí, zda jsem aspoň částečně uspěl.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků