Hlavní obsah
Marika Bretová Foto: Profimedia.cz

Z obětí se stali viníci. Rozhovor s Marikou Bretovou z časopisu Charlie Hebdo

Kreslíř Stéphane Charbonnier, řečený Charb, zahynul spolu s jedenácti dalšími osobami při atentátu na pařížskou redakci Charlie Hebdo v lednu 2015. Krátce před smrtí dopsal knihu Slovo k podvodníkům islamofobie a nahrávačům rasismu. V červnu 2019 byla v pražském Doxu uvedena stá repríza stejnojmenné hry performera Géralda Dumonta. Přítomna byla i Marika Bretová, členka redakce Charlie Hebdo, kolegyně zavražděných redaktorů.

Marika Bretová Foto: Profimedia.cz
Z obětí se stali viníci. Rozhovor s Marikou Bretovou z časopisu Charlie Hebdo

Co se pro redakci Charlie Hebdo změnilo po lednu 2015?

Dodnes se neobejdeme bez ozbrojené ochranky. Výhrůžky nemizí. Adresa redakce zůstává tajná, vstup do ní je zabezpečený pancéřovanými dveřmi, opancéřovaná jsou i okna.

A není nebezpečné uvádět hru založenou na Charbově knize?

Některá představení byla na poslední chvíli zrušena. Ale ne kvůli teroristům. Třeba na univerzitách v Paříži a v Lille měli obavy z ohrožení veřejného pořádku. Proti hře demonstrovali studenti, kteří ji označovali za islamofobní. Je zvláštní, že studenti mohou požadovat zákaz takové hry pouhých padesát let po studentských bouřích v květnu 1968. Nicméně tady v Praze se uvádí stá repríza. A Charbova kniha mezitím vyšla anglicky, německy, portugalsky, nizozemsky… byť já bych moc stála ještě o jeden překlad: do arabštiny.

Ta kniha má zvláštní historii. Charb ji dopsal těsně…

…před teroristickým útokem na naši redakci. Stéphane Charbonnier byl šéfredaktorem Charlie Hebdo, novinářem a kreslířem, pro svůj časopis pracoval dvacet tři let. Charlie Hebdo vždy bránil ty nejslabší, nejutlačovanější, ty, kteří mají nejvíc problémů. Stavěl se na jejich stranu. Nechtěl jen přihlížet vzrůstajícím nerovnostem mezi bohatými a chudými. Jenže během posledních deseti let začal být z různých stran napadán. Ačkoli náš tým tvořili úžasní redaktoři, kteří milovali život, lidi a veřejnou debatu, najednou byli za rasisty. Prý se snažili očerňovat ty, kdo praktikují islám, jen aby zvýšili náklad časopisu a vydělali víc peněz. To obvinění bylo nesmyslné a Charbova kniha vysvětluje proč. Není možné spojovat Le Penovou a Charlie Hebdo, to prostě nefunguje. O tom ta kniha je.

Proč bylo třeba se bránit jinak než humorem a karikaturami?

Protože lidé, kteří si Charlie Hebdo nikdy nekoupili, si začali říkat: Ano, oni možná opravdu nemají rádi Araby, možná opravdu mají něco proti islámu. Francouzský deník Le Monde srovnal po 7. lednu 2015 titulní strany Charlie Hebdo za deset let. Jsme týdeník. A jenom sedm titulních stran za tu dobu bylo věnováno islámu. Takže je jasné, jaká manipulace tady probíhala. Jedna věc je kritizovat náboženství – islám, judaismus nebo křesťanství – a jiná kritizovat lidi, kteří ho praktikují. Kritizovat dogma neznamená kritizovat lidi. Náš časopis jednotlivce vždy respektoval a respektuje.

Jaký je ale vztah mezi respektem a humorem? A jaká je mezi nimi hranice?

Myslím, že pokud člověk čte Charlie Hebdo, porozumí tomu. Například co se islámu týká, vyšla u nás velmi slavná kresba od Cabua, kde vidíme Mohameda s hlavou v dlaních a u toho stojí: Je to těžké, když vás milují blbci. Rozlišujeme tady mezi lidmi praktikujícími islám a blbci. Takže je třeba umět číst, porozumět jádru sdělení.

Stéphane „Charb“ Charbonnier

Foto: Michel Euler, ČTK/AP

Za útoky ze 7. ledna stál islamistický politický projekt. Naši političtí představitelé ale začali obviňovat Charlie Hebdo, že si je zavinil sám. Jenže potom přišel 13. listopad, útok na Bataclan, na stadion Stade de France, na lidi večeřící v restauracích – a tam už přece o žádnou kresbu Mohameda nešlo. Charlie Hebdo se snažil popsat to, že tady vznikl určitý politický projekt spojený s islámem. My jsme si ten projekt nevymysleli, naopak jsme se ho snažili oslabit.

Co se dělo bezprostředně po 7. lednu?

Byli jsme na tom psychicky hrozně, ale dohodli jsme se, že musíme stůj co stůj připravit další číslo. Vložili jsme do toho všechen zbytek energie. Následovaly pohřby našich přátel. Jeden den se odehrály tři najednou. Potom jsme se na pár týdnů rozešli…

Charbova kniha měla vyjít v únoru, ale to nešlo. Radili jsme se s jeho rodiči, protože teď už to bylo na nich. Znala jsem je víc než dvacet let. S vydáváním časopisů ani knih neměli nikdy nic společného. Nakonec ale došli k tomu, že můžete zabít lidi, ale ne jejich myšlenky, a odvážně svolili, aby kniha vyšla. Jenže to už krátké období hájení skončilo, někdy po velké demonstraci solidarity 11. ledna se média začala obracet proti nám.

Proč?

Přišlo se s tím, že má Charb odpovědnost za smrt lidí ze svého týmu. Z oběti se stal viník. Tohle se psalo o člověku, který měl své spolupracovníky nesmírně rád… A tehdy mě oslovil komik a režisér Gérald Dumont, že s tím musíme něco udělat.

Jeho hra se pokouší mluvit hlavně k mladým lidem, protože ti teď vstřebávají chaos současného světa se vším, co k němu patří, a snadno můžou dojít k tomu, že je tady svoboda slova, a tedy že nemáme žádný problém. Jenže problém tu očividně je, když to skončí kulkou ze samopalu. Gérald mě požádal, jestli bych s ním nejezdila po gymnáziích, kde on zahraje své představení a já budu s mladými mluvit.

Bylo to těžké, udělat z knihy divadlo určené pro školy?

Vůbec ne, ten text je překvapivě didaktický. Přitom Charb byl satirik, s ohromnou chutí praktikoval humor všude – ve své práci i v každodenním životě. Gérald je jako režisér přesvědčený, že divadlo je totéž jako satirický časopis. Podáváme proto věci s humorem, promítáme i Charbovy obrázky, které v knize nejsou. Vysvětlujeme, jak to se svobodou slova vlastně je. Mysleli jsme, že se politici pro tu hru nadchnou, ale kdepak…

Jak představení ve školách probíhají?

Výtečně. Studenti jsou zvídaví. Ale taky mají strach z budoucnosti, vidí svět, který se mění, a ne k lepšímu. Charlie Hebdo nečtou, naši práci poznávají až díky nám. A často mají spoustu předsudků, které nasbírali na sociálních sítích.

V čem dnes spočívá největší nebezpečí pro naši společnost?

Podle mě je to autocenzura. Lidé o určitých tématech nechtějí mluvit, protože z toho koukají potíže. Autocenzura je ještě horší než samotná cenzura. A prosazuje se víc a víc. Včera jsem se třeba dozvěděla, že New York Times už nebudou tisknout karikatury.

Je pro vás autocenzura nebezpečnější než náboženský radikalismus?

Autocenzura nás nezachrání, právě naopak. To je ten problém. Autocenzura povzbuzuje všechny formy dnešního radikalismu, ať už je náboženský, nebo se jedná o politický projekt s náboženskými prvky, anebo o extremismus, o fašistické či fašizující ideje. V prostředí, kde vládne autocenzura, se radikálové snadněji prosadí v politické i mediální krajině. Neměli bychom se bát mluvit, dělat chyby, vyjadřovat i problematické ideje… Ten, kdo tomu brání, uvolňuje cestu extremistickým projektům.

Záběr z teroristického útoku na redakci Charlie Hebdo, 7. leden 2015

Foto: ABACA, ČTK

Co pro vás znamená sekulární stát?

Oddělení moci státu a církve: náboženství by nemělo zasahovat do občanských záležitostí a občanské záležitosti by neměly mít vliv na ty náboženské. Znamená to mít možnost věřit, nevěřit, už nevěřit, změnit náboženství a nemuset se kvůli tomu bát. Soudy by pochopitelně měly být jen státní. Myslím na Británii například, kde bývají některé muslimky, které se chtějí rozvést, nuceny obrátit se na náboženský soud. Taková žena pak nemá rovnoprávný přístup k právu – vlastně pro ni neplatí, protože žádné náboženství práva ženám nepřiznává.

Češi se často bojí, že když u nás bude víc cizinců, poroste jejich náboženský a kulturní vliv. Jaká je vaše francouzská zkušenost s daleko různorodější společností?

Diskuse o sekularizaci se za žádných podmínek nesmí směšovat s diskusí o migraci. Nemá to spolu nic společného. Migrace vyvěrá z mezinárodní situace, kdy zvláště v posledních letech přijíždějí do Evropy stovky tisíc osob z válečných zón nebo ze zemí ve vážných problémech. To ale nemá s náboženstvím co dělat. Když se ty dvě věci smíchají, nastupuje populismus a pravicový extremismus.

Fandíte tedy multikulturalismu?

Multikulturalismus v době, kdy jsme o něm začínali mluvit, tedy někdy před patnácti lety, byl jiný. Znamenal vlastně následující: I když jsou mezi námi rozdíly, budeme sdílet kulturní bohatství, budeme sdílet své příběhy, ať už se týkají kuchyně, rodiny, nebo historie. Dohromady vytvoříme úžasný společný příběh. Kdyby to takhle fungovalo, všechno by bylo v pořádku. Jenže dnešní multikulturalismus znamená spíše pěstovat rozdílnosti, zvětšovat rozdíly. Prosazuje se přístup: Jsem z té a té menšiny, a proto se dožaduji zvláštních práv. Ne, práva jsou stejná pro všechny! Ve Francii teď vedeme příšernou debatu o běloších – a o těch druhých. Je odporné, jak se vrací biologické pojetí rasy. Bílí jsou prý kolonizátoři, imperialisté, ti, kdo dominují. A ti druzí jsou zase slaboši, oběti státu, oběti dějin… jenže život takhle přece nevypadá. Život je něco úplně jiného.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků