Článek
Původem a duší Latinoameričan, který v sobě musel neustále řešit vnitřní rozpor: na jednu stranu měl touhu uspět kromě domova taky v té Americe „evropské“, rozuměj v USA, ale zároveň on i Márquez a další hluboce prožívali neokoloniální zásahy „evropské“ Ameriky do krajiny i poměrů svých zemí. Nejpřesněji ze všech to nejspíš napsal Mexičan Carlos Fuentes v románu Starý gringo: „Kdo nás ochrání, tak daleko od Boha a tak blízko USA?“
Co mám o Sepúlvedovi psát? Že umřel v sedmdesáti, kdy by odchod pracovitého muže neměl zas tak překvapit? Že umřel na nový virový outfit smrti, který si oblékla, aby se na chvíli zapomnělo na její ostatní podoby, jež zabíjejí dál, efektivněji a v násobných číslech? Kdybych chtěl uvažovat jako Sepúlveda, asi bych si rýpl, že už jen zbraně vyrobené v těch z koronaviru nejvystrašenějších státech a obchodní zájmy těchto států zavraždí na planetě statisíce až miliony lidí ročně.
Ale zpátky k tomu, co v Chile narozený spisovatel opravdu napsal. Nejvíc mě ovlivnila jeho novela Stařec, který četl milostné romány (1988, česky 2000). Je o Antoniovi, jenž se rozhodl strávit závěr života v amazonské džungli, v malé rolnicko-rybářské vesnici. Džungle mu svou neúprosností vezme manželku, a tak mu ji po zbytek jeho dní nahrazuje četba naivních milostných románů.
Jednoho dne začne vesničany při práci na políčkách zabíjet ocelot. A stařec je jako vzdělanec a největší znalec džungle povolán, aby šelmu vystopoval a zabil. Žádný marný (a přece působivý) zápas jako v Hemingwayově novele Stařec a moře. Z mého pohledu režiséra a vypravěče se tu impozantně, s odstupem a věcně odvíjí zápas člověka s přírodou. Pronikavé obrazy zranitelnosti přírody, ale i její velkoleposti a neúprosnosti. A také síly člověka, jeho expanzivity, hrabivosti, touhy ničit krásu, ale i nahodilosti jeho existence.
Antonio ocelota – samici, které předtím turisté z USA jen tak pro zábavu postříleli mláďata – zabije, to prozradím už teď.
„Stařec pochopil, že se to zvíře zbláznilo. Močí na něho, značkuje si ho jako svou kořist, má ho za mrtvého ještě dřív, než na něj zaútočilo. (…) Třeba je pravda, co říkají Šuárové o čichu kočkovitých šelem. Ocelot ucítí pach smrti, který často lidé nevědomky vydávají.“
Robert Sedláček (1973) je filmový režisér.
Brilantní metafory, chirurgická přesnost popisu. Přes romány Imreho Kertésze jsem se seznamoval s psychologií holocaustu a zbavoval se vyděračských, ufňukaných příběhů vtloukaných mi do té doby do hlavy mainstreamem. Sepúlveda mě zase vysvobodil ze světa kýčovitých dobrodružných románů o neohrožených bílých mužích dobývajících džungli – a vtáhl mě do džungle samotné.
Poté, co stařec ocelota přemůže, zní poslední řádky takto: „Pak zuřivě zahodil pušku a sledoval, jak se neslavně potápí. Kovová bestie odporná všem živým tvorům. Antonio José Bolívar si vyndal svůj umělý chrup, zabalil jej do kapesníku a nepřestávaje proklínat Amerikána, který celou tragédii způsobil, starostu, zlatokopy a všechny ostatní, kteří znásilňují panenství jeho Amazonie, usekl mačetou silnou větev, opřel se o ni jako o hůl a vydal se zpátky do své vesnice, do své chatrče a ke svým románům, které vyprávěly o lásce slovy tak nádhernými, že díky nim občas zapomínal na lidské barbarství.“
Sám Sepúlveda o sobě říkal, že je tulák a nepatří nikam, že je světoobčan, a do jeho příběhu tak asi nakonec zapadá i to, že padl v první vlně nové světové pandemie.
