Hlavní obsah
Juraj Jakubisko Foto: Petr Horník, Právo

Všechny konce jsou špatné, říká filmový režisér Juraj Jakubisko

„Chtěli jsme svobodu, ale neuvědomovali jsme si její tíhu. Romantizovali jsme si ji, jako když se poprvé zamilujete,“ říká Juraj Jakubisko (1938) o začátku devadesátých let. Na karlovarský festival režisér doprovodil svou černou komedii Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý z roku 1992. Ve Varech se hrála při příležitosti třicátého výročí sametové revoluce.

Juraj Jakubisko Foto: Petr Horník, Právo
Všechny konce jsou špatné, říká filmový režisér Juraj Jakubisko

Co se vám vybaví při vzpomínce na Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý?

Ten snímek je bezprostředně spojený se sametovou revolucí a s chaosem, který nastal po ní. Tehdy nikdo moc nevěděl, co bude. Říkalo se taky, že je příliš brzy, aby o té době vznikl film. Že je potřeba odstup. Já se ale rozhodl udělat to hned, nevěřil jsem, že by za deset let, kdy už si nikdo nebude nic pamatovat, vznikl přesnější pohled. Chtěl jsem, aby naše děti jednou viděly, jak podivně jsme si počínali. Mysleli jsme si, že svoboda je, že dostaneme všechno, co chceme. Že budeme všichni bohatí a zdraví. Chtěli jsme svobodu, ale neuvědomovali jsme si její tíhu. Romantizovali jsme si ji, jako když se poprvé zamilujete. Zamilování vám nikdo nevymluví – ani ti, co už jsou dlouho ženatí a vědí o tom víc než vy.

Je taky zvláštní, jak se ten pocit svobody už intuitivně dotýká peněz. Přitom my vůbec netušili, jak bohatství vypadá. Coby mladý kluk jsem si někde přečetl, že Karel Gott vydělal první milion – a musel jsem si to přepočítat na lahve vína, jak to pro mě bylo abstraktní. Byli jsme naivní, a tuhle naivitu jsem v tom filmu chtěl nějak vyjádřit. A rovněž to, že naše pojetí svobody s sebou neslo i různé podvody…

Hrdinkám například ve filmu prodá překupník falešnou kameru. Uvnitř originální krabice je jen atrapa.

To jsem sám zažil! Akorát jsem tu svou do filmu nemohl použít, protože jsem ji ve vzteku roztřískal. Nechal jsem pak kvůli natáčení vyrobit novou. Byla to zvláštní doba. Vybavuju si, jak jsem se tehdy díval na jednu italskou veselohru o lidech v exekuci a hrozně se u ní nasmál – dnes bych možná brečel. Jak říkám, byli jsme plní naděje, a zároveň strašně naivní.

Juraj Jakubisko na karlovarské projekci Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý

Foto: Jan Handrejch, Právo

Pokoušel jsem se dívat kolem sebe, otevřít oči, ale protože jsem je neotevřel úplně, tak i v Lepšie byť bohatý a zdravý spoustu věcí jen naznačuju. Třeba že v některých věcech úplně svobodní nikdy nebudeme – v citech, reflexi, myšlení. Když je někdo věřící, věřícím zůstane bez ohledu na režim. V něčem je ten film snad pořád aktuální.

Změnil byste na něm dnes něco?

No, všechno. Měl by mít lepší rytmus, jinak bych vedl herce, kamera by byla více v pohybu. Film byl tehdy pořád ještě ve vývoji, jeho abeceda nebyla uzavřená, ještě jsme kinematografii posouvali dopředu. Lepšie byť bohatý a zdravý je navíc formálně hodně tradiční. Asi nepatří k mým nejlepším dílům. Chtěl jsem natočit něco jiného než do té doby, mě předtím politika nezajímala. Toužil jsem po změně. Jako všichni okolo.

Ve filmu máte milostný trojúhelník: dvě ženy – Nona a Ester – a z emigrace se vracející sochař Robert v podání Juraje Kukury.

Ani herci tenkrát netušili, co se bude dít dál. Dáša Havlová by později už asi roli Ester, milenky estébáka, která se zastává komunistů, nevzala… A ten trojúhelník, to je takové moje klišé, mám ho ve více filmech: ústřední dvojici naruší příchod třetího charakteru. Nejdřív to vypadá, že je všechno v pořádku, ale jakmile se dostaví city a láska, věci se pokazí. Můžeme si říkat, že je to film o začátku devadesátých let a proměně socialismu v kapitalismus, ale důležité právě je, jak se to odrazí v postavách. Ke dvěma ženám přichází ze Západu Kukura jako ta iluze bohatství, jenže pak zase odejde a jim zůstane jen život, dítě. Je to hořký konec.

Někdo říká, že život zná jen dobré konce, ale není to pravda, všechny konce v životě jsou špatné a v úplném závěru umíráte. Často sami a nešťastní. I já si musím dávat pozor. Byť jsem už nestor, co dostává ceny za své stáří, chci pořád ještě točit. Mám v sobě tu vášeň. Pokud vás baví kouření, pití, ženské, modlení, cokoliv, dělejte to dál, snažte se pořád lézt nahoru – protože ten sešup potom už je rychlý.

A vy jste bezprostředně po revoluci netoužil po rychlém zbohatnutí?

Jednou jsem se bavil s opravdu velice bohatým člověkem a říkal jsem mu: Kdybych tak měl, co máš ty, vůbec nevím, co bych dělal. A on mi odpověděl, že stejně více chleba nesní…

Váš film Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý zároveň není hodnotově černobílý.

Točil jsem vždycky o lidských vztazích a snažil jsem se balancovat mezi uměním a komerčností. Jako jsou dnes i politické noviny mírně bulvární, aby je lidé četli. Šel jsem s postavami a ukazoval jejich smutné stránky. Nikdo není od narození zlý člověk, tomu nevěřím, vždycky máme nějaký pozitivní motiv.

Jako když vezl jeden český řidič pašované cigarety kamionem do Ruska. Dorazil do cíle a ptal se, kde je může složit, že by to radši udělal už teď večer a ráno zase jel. A oni, ať je složí do garáže a pro peníze si přijde druhý den. Jenže když ráno přišel, ptali se ho, kde jsou cigarety, a pak ho zastřelili, jako kdyby je ukradl. A i tihle ruští mafiáni potom tvrdili, že ho „poučili“, i oni to ze svého pohledu mysleli dobře.

Všechno má své významy. Mně nikdy nešlo o dobro a zlo, spíš o magičnost, významovou proměnu, metamorfózu. V literatuře je to snazší, ale jde to i ve filmu.

Kdysi jste si vysloužil přezdívku slovenský Fellini…

Když jsem byl v roce 1968 poprvé na festivalu v Benátkách, s filmem Zbehovia a pútnici, napsali o mně, že mám podobný způsob vidění, ale že nemám Felliniho „kouzelný kufřík“. Federico mě tehdy pozval do přístavu na svou loď. Nabídl mi langusty. Já je jedl poprvé v životě, ale jako režisér dokážete předstírat, že je to pro vás denní chleba. Byla bouřka a já se Federika zeptal, co se stane, když se zvednou vlny, jestli se neutopíme a kde schovává kouzelný kufřík, kterým by nás zachránil. A on se smál, že nic takového nemá. Rychle jsme se skamarádili, dokonce jsem u něj nějaký čas bydlel.

Z filmu Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý (1992)

Foto: KVIFF

Teprve později jsem pochopil, že jeho kouzelným kufříkem bylo filmové studio Cinecitta, kde mu uměli na počkání udělat sníh, západ i východ slunce, prostě co chtěl. Když jsem mu vysvětloval, že jsem v Tisícročné včele musel točit východ slunce v horách večer a pozpátku, protože tam nešlo hnát herce z Národního divadla ve tři ráno a jinak by se to nestihlo, tak se taky hodně nasmál. Zažili jsme toho spolu spoustu.

Váš film tady v Karlových Varech dávají ve stejné sekci jako Dědictví aneb Kurvahošigutntág Věry Chytilové. Je to úplně jiná poetika, ale jaký k němu máte vztah?

S Fellinim mě spojovalo barokní vidění světa, Věra byla naproti tomu velice racionální. Až příliš. Až tak racionální, že by se mohlo zdát, že už to není umění. Byť samozřejmě racionálno je ve filmech silně přítomno v dramaturgii i v obrazech. Já teď píšu knížky, ich formou, s dialogy, jsou tam hodně magické věci a řada čtenářů si myslí, že čte román, že si vymýšlím. Jenže ona je to všechno pravda! I ve filmech používám výhradně vlastní zkušenosti, příběhy. Snažím se jim jen dát smysl, uvést je do pohybu, aby na sebe navazovaly. Na rozdíl právě od Věry, která si situace vymýšlela.

Dáte mi nějaký příklad ze své tvorby?

Třeba v naší zapadlé slovenské vesnici, když byla svatba, tak se před svatební nocí věšely novomanželům na postel zvonečky. A příbuzní pak v noci stáli za dveřmi a podle zvonkohry hodnotili, jestli se narodí kluk, nebo holka. Tak jsem to hned použil – ve filmu Zbehovia a pútnici, kde na postel se zvonečky padají skoro jako milenci mrtví vojáci zběhové. Umění je v tom, jak svou zkušenost uchopíte. I v Tisícročné včele jsem knižní předlohu Petera Jaroše propojil s vlastními vzpomínkami.

Jinak Věře Chytilové jsem dělal na škole v roce 1962 pomocného režiséra u jejího Pytle blech, bydleli jsme vedle sebe na koleji. Takže znám její myšlení.

Co říkáte na dnešní svět?

Když jsem byl malý chlapec, představoval jsem si, že Bůh dokáže každému z nás zvlášť vyhovět. Netušil jsem, že jednou přijdou počítače, které se tomu přiblíží. Když jedu autem, navigace mi česky radí, kam zatočit. A ta samá navigace radí Španělovi španělsky, co on zrovna potřebuje. Začíná se to podobat mé dětské představě o Bohu.

Což ale nic nemění na tom, že kdyby dnes přišel na Zemi Ježíš, tak mu nedovolí nás sjednotit moudrostí ani umem – a znovu ho ukřižují, byť třeba jen metaforicky. Jiných názorů, jiných pohledů se dnes snažíme zbavovat.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků