Hlavní obsah
Jiří David: Věk demofobie, duben 2019, exkluzivně pro Salon Foto: Jiří David

Jedním z nejosudnějších dnů politických dějin Evropy byl 23. březen 1933. Poslanci Říšského sněmu tehdy čtyřpětinovou většinou odhlasovali mimořádnou plnou moc Hitlerovi, a dobrovolně se tak vzdali práv parlamentu.

Jiří David: Věk demofobie, duben 2019, exkluzivně pro Salon Foto: Jiří David
Václav Bělohradský: Věk demofobie

Předali všechnu moc v zemi vůdci nacistů přesto, že v programu NSDAP bylo výslovně napsáno, že „přijde den, kdy cílevědomá menšina vykročí proti tomuto státu (…), aby násilím udělala konec útlaku a vykořisťování a vykydala to páchnoucí hnojiště, kterým je parlament“.

V hraném dokumentu Brexit říká jedna stoupenkyně odchodu Velké Británie z EU v záchvatu hněvu, že oni na periferii slyšeli od poslanců pořád jen, že ničemu nerozumějí, jako by byli nuly, a mají toho po krk. Reprezentanti takových politicky, kulturně a sociálně-psychologicky frustrovaných periferií mohou náhle získat parlamentní většinu, zrušit „podstatné náležitosti“ demokracie a „vykydat“ tradiční politické centrum společnosti jako „páchnoucí hnojiště“. Možnost, že vítězná většina za svou dobytou politickou mocí „zabouchne dveře zákona“ a podle „paragrafu šavle“ prohlásí politické odpůrce za zločince, nelze nikdy zcela vyloučit, jak nám připomíná proces s Miladou Horákovou nebo obvinění z neamerické činnosti, které se vznášelo nad každým kritikem American way of life v době mccarthismu.

Demokratické státy se proti takové hrozbě zajišťují superlegalitou, jak označujeme „posílenou platnost určitých norem v protikladu k normám obyčejným“. Superlegalita je technické opatření, které zabraňuje vládám s podporou nestabilních antisystémových většin legálně změnit ty části ústavy, jejichž „změna by znamenala, že jde o ústavu jinou“ (Jan Kysela).

V Ústavě České republiky se proto v hlavě první, článku 9 stanoví, že změna „podstatných náležitostí“ demokratického právního státu je nepřípustná a že výkladem právních norem nelze „oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu“. Spolu s právem na odpor proti moci, která ohrožuje svobody a práva občanů, je článek 9 silným příkladem superlegality – nadústavní záruky ústavy. Konstitutivní moc, symbolické místo vzniku legality, je tak superlegalitou zásadně omezena i přesto, že demokratický narativ ji staví jako transcendentní nad stát – „vůle lidu“ je svrchovaná.

Transcendence moci konstitutivní, její nedotknutelná nadřazenost aparátům legality, je vnímána v krizových obdobích jako neúnosné ohrožení autority elit (expertů a vzdělanců), bez jejichž vlivu masová společnost nemůže fungovat. Garanti moci konstituované se proto snaží konstitutivní moc zredukovat pouze na právo přizpůsobit zákony novým okolnostem „předem vymezeným“ způsobem.

Adolf Hitler v Reichstagu, 1933

Foto: Sueddeutsche Zeitung Photo/Scherl, ČTK

Formulí materiální ústava označujeme zakotvení ústavy v zákonech, které neurčují jen, „kdo, kde a jak smí legitimně dělat zákony“, ale také jaké zákony nikdo nemá právo legitimně „předělávat“. Navrhuji prohloubit definici materiální ústavy o sociologickou dimenzi: ústava je materiálně zakotvena hlavně v historickém bloku (Gramsci) sil spolupracujících jako vládnoucí třída na její obraně a efektivním fungování. K materiální ústavě tak patří i morální habitus sociálních tříd, loajalita armády a kompetence policie, obecná důvěra k institucím, k soudní moci i mezi lidmi navzájem.

Neohrožuje ale hodnotové zakotvení ústavy legitimnost změn v rychle se měnící společnosti? Nepodřizuje intence života tomu, co Václav Havel nazval intence struktur? Není superlegální zkrocení transcendentní konstitutivní moci jejím faktickým pohlcením mocí konstituovanou? Je například soukromé vlastnictví výrobních prostředků „podstatnou náležitostí“ kapitalismu či demokracie? Mají voliči právo „podstatné náležitosti“ kapitalismu zrušit?

A nejsou hesla jako Všechnu moc sovětům!, nebo dokonce katastrofální rozhodnutí velkých interpretů 20. století Martina Heideggera a Carla Schmitta legitimizovat Hitlerův nárok na roli vůdce jen znetvořenými pokusy o obnovu nadřazenosti moci konstitutivní nad třídně podmíněnou a ztechnizovanou mocí konstituovanou? A neplatí to i o současné vlně populistické vzpoury proti autoritě „expertů a eurounijních oligarchů“?

Čím jsou aparáty specializovanější, tím více jsou demofobické, tím více se snaží označit nálepkou bezpečnostní riziko tu část společnosti, která hledá argumenty proti legitimnosti jejich fungování. Syndromem demofobie – strachu z toho, že se „nepřizpůsobiví“ občané stanou politickou většinou – jsou i současné pokusy vytlačovat z politického systému jako nesvéprávné oběti trollů, hackerů a hybridních válek ty většiny, které se formují v internetových mělčinách mimo velké sociálně-politické katechismy minulosti – liberální, socialistické, konzervativní. Tyto postkatechistické většiny jsou tekutě rozhněvané, ale příčiny jejich hněvu daleko přesahují představivost tradičních politických stran, které proti nim vedou pod heslem obrana liberální demokracie rozsáhlou delegitimizační kampaň.

Žižkovské komunitní centrum Klinika, 10. ledna 2019

Foto: Milan Malíček, Právo

Političtí reprezentanti postkatechistických většin jsou tak polapeni v pasti paternalismu liberálnědemokratické oligarchie, která jejich promluvy zavrhuje jako „poblázněné emocemi, nevěrohodné, bez nároku na pravdu“.

Navrhuji pojmout superlegalitu jako vyznačení pevné hranice v legálním řádu, která odděluje problémy, jejichž legitimním řešením je aplikace univerzálně platných zákonů neutrálním soudcem na základě objektivního popisu situace, od problémů politických, které lze řešit jen znovuotevřením otázky legitimnosti legálního řádu jako celku. V demokratických systémech nesmí konstituovaná moc tuto hranici překročit, musí předat slovo argumentující obci a přijmout jako řešení sporu její výrok, pokud je „přesvědčivý pro většinu voličů“. V euroamerickém civilizačním kontextu je argumentující obec historickým jádrem konstitutivní moci, legitimnost legálního řádu je zaručena jen argumentací přesvědčivou pro většinu občanů.

Francouzský sociolog Luc Boltanski rozlišuje podle převažujícího režimu legitimizace různé typy obcí: existuje například obec obchodní, průmyslová nebo občanská. Každému režimu legitimizace pak odpovídá typ autority, který v takové obci můžeme získat, například v obci občanské má autoritu ten, kdo reprezentuje vůli nějakého kolektivu. V argumentující obci má autoritu ten, kdo je schopen odhalit v dialogu se spoluobčany to, co je všem jejich rozdílným hlediskům společné a co oni sami „neumějí vidět“. Už od řecké demokracie legitimizuje nárok politika být reprezentantem obce autorita získaná přesvědčivou argumentací na veřejnosti (slovy Kanta: veřejným užíváním rozumu). Imperativ, který přikazuje ospravedlnit platnost zákonů před argumentující obcí, je v demokratické společnosti rozhodující historickou podobou nadřazenosti moci konstitutivní nad mocí konstituovanou.

Kdo přesvědčil většinu a opanoval moc konstituovanou, nesmí mít ale právo „zabouchnout za ní dveře legality“ a udělat psance z té části argumentující obce, kterou jeho argumenty nepřesvědčily. Jinak by platila slova Franze Kafky z fragmentu K otázce zákonů: „Je-li opravdu nějaký zákon, může znít jen takto: co činí vládnoucí oligarchie, to je zákon.“

Když legální není legitimní

V březnu tohoto roku uprchlíci převzali kontrolu nad tureckou nákladní lodí, která je zachránila a měla vrátit zpět do Libye. Bylo to pirátství? Pro EU, ale ani pro katolickou církev není Libye „bezpečný přístav“, uprchlíci tam podle důvěryhodných svědectví žijí v nelidských podmínkách, jejich čin je proto legitimní v zemích, kde je Listina základních práv a svobod součástí ústavního pořádku (ochrana lidských práv není vázána na občanství).

Z 2300 obyvatel kalábrijského Riace je zhruba 500 příchozích uprchlíků, místním pomohli zastavit úpadek městečka. Starosta byl ale zatčen pro „ilegální podporu uprchlíků“. Protestoval proti tomu i světoznámý autor románu Gomora Roberto Saviano. „Kriminalizace solidarity je sebevražedná praxe,“ napsal a citoval Bertolta Brechta: „Když je nespravedlnost zákonem, odpor je občanskou povinností.“ A obviněný starosta prohlásil: „To, co je důležité, není legalita, ale spravedlnost, ta lidská, nezávislá na psaných zákonech.“

Zastánci žižkovského komunitního centra Klinika odmítli uposlechnout legální příkaz k vyklizení budovy a svůj čin hájili stejnými argumenty. „Naše porušení zákona je legitimní (…), vidíme zoufalou potřebu hledání nových a jiných sociálních vztahů (…), (ostrovy autonomie jako Klinika se) stávají laboratořemi právě takových jiných mezilidských vztahů,“ napsal Jan Kašpárek v Deníku Referendum.

Taková argumentace odkazuje k pojmu radikální potřeby, které maďarská politická filosofka Ágnes Hellerová definuje jako potřeby zaprvé univerzální (nikdo nesmí být vyloučen z práva na jejich uspokojení), zadruhé emancipační (osvobozují od závislosti na moci), zatřetí jejich uspokojení závisí na kvalitě celé společnosti (v autoritativní společnosti není možné uspokojit potřebu kritiky vlastní zaslepenosti), začtvrté jako potřeby, jejichž potlačení nastoluje revoluční situaci (lidé mají právo bránit se násilím). Komercionalizace města je příkladem potlačení radikální potřeby sdílet městský prostor, „paralelní struktury“ nabízejí odlišný režim jeho správy, který není legální, ale je „spravedlivý“.

Aktivistka Kateřina Krejčová u soudu

Foto: Jan Handrejch, Právo

Poučným příkladem superlegální argumentace je i kauza Kateřiny Krejčové, která čelila žalobě za napadení policisty při pokusu o blokování manifestace proti uprchlíkům z července 2015. Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zproštěna viny; klíčovým bodem obhajoby byla teze, že obžalované přikazovalo svědomí „jednat“ na obranu oběti „nepřiměřeného zákroku“ (v okamžiku „rychlé a osudové volby se rozhodla podle svého svědomí“ – řekl její obhájce Pavel Uhl). Ve své závěrečné řeči prohlásila, že ji podpořili „disidenti a signatáři Charty 77“ a že pochopila, „co myslí Jan Patočka (…) solidaritou otřesených“. Článek 2 hlavy první Ústavy České republiky stanoví, že „státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“. Tam, kde ty meze státní moc překračuje, mají občané právo klást odpor.

Britský ekologický aktivista George Monbiot napsal, že demokratické instituce selhaly a že jedinou nadějí v boji proti klimatické katastrofě jsou hnutí jako Extinction Rebellion, praktikující občanskou neposlušnost zaměřenou proti příčinám ekologického kolapsu: „Hrdinové, kteří byli odsouzeni do vězení (…), budou pravděpodobně prvními z mnoha set takových neposlušných vzbouřenců. Cílem je do příštího března rozšířit toto celonárodní povstání v mezinárodní.“ Na českých stránkách Rebelie proti vyhynutí čteme tento požadavek: „Vláda musí říci pravdu o klimatu a širším ekologickém stavu nouze, změnit nekonzistentní legislativu.“ I v tomto případě se superlegální argumentace odvolává na radikální potřebu (lidstva zabránit kolapsu planety Země).

Moc se očišťuje od nesourodého

V projevu na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 Ludvík Vaculík řekl, že každá moc se očišťuje od nesourodého, až jsou všechny její části obrazem moci celé: „Moc se osamostatňuje, neuchází se už o ničí oporu, opírá se o sebe samu (…). Vnitřní nesoulady (…) jsou vnitřně likvidovány (…). V příznivé chvíli svolává moc zákonodárné shromáždění a nechá si své nezávislé postavení vtělit do ústavního zákona. Cokoli od té doby činí, podle ústavy činí.“

Ve společnosti posedlé ekonomickým růstem se aparáty legality
stejně jako moc ve výkladu Ludvíka Vaculíka „očišťují od nesourodého“: své odpolitizované fungování chtějí učinit nezávislým na vůli „lžizprávami“ intoxikovaných většin. Dialektika mezi mocí konstituovanou a mocí konstitutivní, mezi obcí argumentujících občanů a aparátem legality, která v demokratické společnosti generuje legitimní systémové změny, se tak ocitla v epochální krizi: už není žádná obec, kde by otázka legitimnosti legality „byla doma“.

Ve věku globalizace ekonomického růstu jsou superlegalitou – hodnotovým ohniskem ústavy nezměnitelným demokraticky zvolenými většinami – „signály trhů“, ekonomické hodnocení států ratingovými agenturami, příkazy slavné trojky (MMF, ECB, EK) či mainstreamové ekonomické teorie euroamerických akademických center.

Rozhodující formou antipolitiky ve věku kapitalistické globalizace je tato uzurpovaná superlegalita, která legální řád „hodnotově zakotvuje“ v ideologii ekonomického růstu, jehož ukazatele a normativní předpoklady depolitizuje jako „čistě vědecké“. Vzpoury postkatechistických většin proti legitimizaci ideologie ekonomického růstu skrze její legalizaci jsou vyhlašovány za ilegální (ohrožují mezinárodní závazky vlád), populistické (pohrdají elitami), iracionální (jsou v rozporu s principem reality) a antipolitické (nerespektují institucionalizované formy politiky).

Filosof práva Nasser Hussain označuje výrazem hyperlegalita legální moc, která operuje pomocí stále rozsáhlejší etiketizace (nálepkování) občanů a fragmentací soudních procesů (proliferace paralelních tribunálů). Definujme tu formuli obecněji. V postmoderní teorii označujeme výrazem hyperrealita nadvládu znaků, které realitu nereprezentují, ale předcházejí a nahrazují; proliferace takových znaků je důsledkem masové expanze příležitostí k „označování“ a „reprodukování“, která vyvolala závratný nedostatek „reality k označování“ a „originálů k reprodukování“. Analogicky můžeme nazvat hyperlegalitou legální řád, který se očišťuje od otázky své legitimnosti jako od něčeho „nesourodého“ a svou legitimnost produkuje jako suplement svého fungování. Velká distinkce Západu – rozdíl mezi mocí konstitutivní a konstituovanou – tak zaniká. Platí, že „co je legální, je i legitimní“.

Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu.

Foto: Petr Horník, Právo

Argumentující obec konfrontovala zákony s občanskou zkušeností (ne)spravedlnosti a některé části legálního řádu pro hlásila za morální skandál. Moc konstitutivní tak byla neustále oživována veřejným užíváním rozumu, po postmoderním rozkladu staré aliance mezi státem a vědou ale pro argumentaci opřenou o fakta chybí pevná půda.

Postkatechistické většiny neargumentují, jen lajkují nebo hejtují, otázka superlegálního nebo nadústavního zajištění hodnotového ohniska demokracie před „vylajkovanou“ nebo „vyhejtovanou“ politickou vůlí se tak prudce aktualizuje.

Jak napsal Carl Schmitt, v podmínkách rychlého vědecko-technickoprůmyslového růstu „už není možné rozlišit mezi ústavním zákonem a legálním opatřením, jsou to vše jen právní prostředky pro permanentní transformaci hodnot“. Globální tyranie techno-ekonomického růstu zahalila jasně vyznačenou hranici mezi legitimností a legalitou do právní mlhy, v níž může hyperlegální světová revoluce postupně zmutovat – jak varuje izraelský historik Yuval N. Harari – v globální nadvládu „nevědomých, ale vysoce inteligentních algoritmů“. Když přestane být otázka legitimnosti zákonů věcí „vědomé“ argumentace, věk hyperlegality vyústí ve věk absolutní antipolitiky.

„Co funguje, chce dále fungovat a sousedit zase jen s něčím, co funguje,“ řekl Martin Heidegger v posmrtně publikovaném rozhovoru Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit. Přes všechnu svou reakční rétoriku kladou postkatechistické politické většiny odpor „legitimizaci toho, co funguje, skrze legalizaci“, a obnovují tak nadřazenost moci konstitutivní nad mocí konstituovanou, „lidu“ nad funkcionáři, a také neredukovatelnost legitimnosti na legalitu. Tento jejich odpor je třeba převzít, ale bez iluze, že se před invazí „toho, co funguje“, lze skrýt za zdmi svrchovaného národního státu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků