Hlavní obsah
Mítink na podporu Donalda Trumpa, Cleveland, Ohio, 2016 Foto: Profimedia.cz

Václav Bělohradský: Poslední zvonění pro levici. Od imperialismu ke globalizaci a zpět?

V létě uplyne třicet let od okamžiku, kdy americký politický filosof Francis Fukuyama vyhlásil v časopise The National Interest „konec dějin“. Jeho teze měla velký ohlas, dodnes se politické diskuse vedou v jejím stínu. Je jednoduchá: západní narativ o vítězství nového světa nad světem starým skončil, demokratický kapitalismus je věčně mladý, protože je otevřený demokratickým reformám. Všechny alternativy k systému po roce 1989 naopak zestárly, nejvíce ty levicové.

Mítink na podporu Donalda Trumpa, Cleveland, Ohio, 2016 Foto: Profimedia.cz
Václav Bělohradský: Poslední zvonění pro levici. Od imperialismu ke globalizaci a zpět?

Událostí po konci dějin je mnoho, třeba identitární panika v Evropě, klimatická hrozba, finanční krize z roku 2008, platformizace kapitalismu. Žádná z nich ale nevyvolala masové politické hnutí schopné vymyslet a prosadit alternativu k západní verzi demokratického kapitalismu. Fukuyama sám věřil, že etické problémy spjaté s revolučními biotechnologiemi, umožňujícími nejen léčení dědičných onemocnění, ale třeba i „objednávku“ dítěte na genový klíč, si vynutí ustavení nového biorežimu. Ani spory o něj ale spící dějiny k novému životu neprobudily.

Všechno, co se stalo po konci dějin, můžeme zasadit do čtyř rámujících událostí. Píši o nich stále dokola, proto jen krátké shrnutí: První rámující událostí je nahrazení moderního veřejného prostoru mediasférou, v níž je obrovský převis nabídky sdělení nad poptávkou po nich. Charakterizuje ji zaprvé expanze přátelského uživatelského rozhraní, umožňujícího masové užívání digitálních technologií, a za druhé brutální boj o pozornost lidí v komunikačních sítích, kde se množí autorské texty, zatímco čtenářů prudce ubývá.

Rozdíl mezi soukromým a veřejným se zhroutil, do mediasféry se valí nepřetržité proudy „uniklých sdělení“, všechna zákulisí jsou odhalena, důvěra v instituce mizí, rozhněvané zástupy bezmocně podupávají na náměstích.

Nejviditelnějším důsledkem nahrazení veřejného prostoru mediasférou je úpadek autority zvolených reprezentantů většin v očích liberálnědemokratických elit, které považují většiny zformované v mediasféře za pouhé produkty toxických fake news šířených (proruskými) trolly. Nejdůležitější funkce veřejného prostoru – dát lidem možnost v otevřeném konfliktu různých instancí utvořit si „prostý a slušný úsudek (…), onen druh mínění, jež se zakládá na obecných lidských vlastnostech“ (Peroutka) – kolabuje.

Druhou rámující událostí je vědomí, že žijeme v antropocénu, věku, kdy člověk svou činností dalekosáhle mění ekosystémy planety Země a všechna teritoria jsou zaplavena nekonečně rozpínavými a všepronikajícími hyperobjekty, jako je třeba globální oteplování, radioaktivní odpad, plasty, automobilový průmysl, genetická manipulace či komunikační technologie. A neexistuje žádná hypersubjektivita, jako byly před koncem dějin národy nebo „revoluční strany“, která by hyperobjekty mohla podrobit své vůli; jejich dopady na naše historické světy radikálně přesahují možnosti smlouvání mezi soukromými vlastníky v liberálnědemokratickém legálním rámci.

Jiří Slíva: Konec dějin, červenec 2019, exkluzivně pro Salon

Foto: Jiří Slíva

Třetí rámující událostí je nová kolektivní zkušenost, kterou nazývám humanitas extra muros. V římské tradici výraz extra muros (za zdmi Říma) označuje prostor, kde nikdo nemá právo klást otázku legitimnosti svrchované moci, musí se jí „bez protestů“ podřídit. Otázku legitimnosti je „legitimní“ klást jen intra muros (uvnitř zdí Říma), kde je svrchovaná moc podřízena lidu, senátu, soudcům. V novém tisíciletí jsme globálně konfrontováni s hrozbami spjatými s ničením životního prostředí, s patentováním sekvencí lidského genomu v soukromovlastnickém režimu, s privatizací kulturních předpokladů (sebe)organizace lidstva – infrastruktury komunikace a výchovy; a nepominula ani „stará“ hrozba nukleární války. Vůči propletenci mocí, které tyto hrozby přivolávají, je lidstvo jako celek extra muros; a nikde se nedaří ustavit intra muros, kde by bylo možné podrobit ty nebezpečné moci nějaké legitimní svrchované moci.

Čtvrtou rámující událost jsem označil formulí deficit demokratické představivosti. Vychází z Marxovy teze, že „lidstvo řeší vždy jen takové problémy, které může vyřešit, neboť (…) problém sám vzniká teprve tam, kde jsou materiální podmínky jeho řešení již dány“. Smysl té věty je jednoduchý: lidé vnímají jako problém situace, v nichž materiální podmínky řešení „v lůně“ globálního kapitalismu již dozrály, ale ideologická nadstavba blokuje jejich využití v zájmu vládnoucí oligarchie. Deficit demokratické představivosti nebyl nikdy křiklavější a protesty proti němu (jako stávky za ochranu klimatu) nebyly nikdy tak bezmocné jako dnes.

Dějiny jsou vždy příběhem bojů mezi asymetrickými protipojmy jako třeba demokracie vs. totalitarismus nebo civilizace vs. barbarství; ty čtyři rámcové události po konci dějin myšlení skrze takové apokalyptické protipojmy do hry nevrátily. Až teprve politika Donalda Trumpa, postavená důsledně na myšlení pomocí protipojmů („naše světová dominance proti všem, s kým bychom se o ni měli dělit“), přivolala dějiny zpět. A je to špatná zpráva.

Speak white?

Kiron Skinnerová, šéfka zahraničněpolitického plánování v Trumpově vládě, napsala: „(USA a Čína) jsou jinou dvojicí soupeřů, než byly ve 20. století USA a Sovětský svaz. (…) Tehdejší konflikt (…) byl v nějakém smyslu bojem uvnitř západní rodiny. Marx byl německý žid, rozvinul filosofii, která patřila do širšího kánonu politického myšlení Západu, souvisela (…) dokonce s klasickým liberalismem. (…) Na Sovětský svaz se lze dívat jako na útvar napůl západní, napůl východní, byly tu ale možnosti, které vedly k Helsinskému závěrečnému aktu z roku 1975, což byl skutečně důležitý západní koncept, který otevřel dveře k oslabení totalitního SSSR na základě sdíleného vztahu k pojmu lidská práva. To ale není možné s Čínou, boj s ní je bojem se skutečně jinou civilizací a jinou ideologií, takový boj USA ještě nevedly. A ani nemusely v minulosti bojovat s ekonomickým soupeřem jako v tomto případě. Sovětský svaz byl zemí s nukleárním arzenálem a mocnou Rudou armádou, ale se zaostalou ekonomikou. (…) Čína je ekonomickým i ideologickým soupeřem, který získal globální vliv pro mnoho z nás ještě před dvěma desetiletími nepředstavitelný. A myslím, že je opravdu překvapující, že se zde poprvé formuje velmoc, která není bělošská (Caucasian).“

Teprve tato interpretace globalizující se ekonomiky jako boje kavkazoidní (ke kavkazoidní rase patří typově původní obyvatelstvo Evropy označované jako „běloši“) civilizace v čele s USA s civilizacemi nekavkazoidními o hegemonii nad světem přivolává dějiny zpět. S návratem starého narativu o smrtelném boji bílé civilizace s „barbarstvím barevných“ se vrací i zkrvavená vlečka rétoriky o hodnotách „jinde ve světě vzácných, jako jsou demokracie a lidská práva“, na nichž je prý „naše“ civilizace postavena. Jsou to mystifikující mediální konstrukty, které mají vyvolat iluzi „totálně jiného“ světa, než je ten, který Západ skutečně vytvořil za poslední tři století pomocí náboženských masakrů, kruté „prvotní akumulace kapitálu“, dobyvačných koloniálních genocid, plundrování planety, koncentračních táborů, dvou světových válek horkých a jedné studené (a dvou nukleárních bomb).

Globalizace se rozvíjela zpočátku v rámci západního ekonomického imperialismu jako spanilé jízdy kapitálu za levnou prací do třetího světa – pak ale došlo ke zlomu. Levná práce se postavila na vlastní nohy a podíl Číny na světovém HDP dosáhl 15 procent. Omšelé klišé o akváriu, z něhož lze udělat rybí polévku, ale ne naopak, platí i o globalizaci a imperialismu: z imperialismu je možné udělat globalizaci, ale ne už naopak.

Podobně se evropská „vyšší kultura“ nemůže vrátit k privilegované pozici, kterou měla před tím, než na ni začala mít subverzivní vliv masová kultura obecně a americká popkultura zvláště.

Intelektuálním pozadím pokusu zastrčit proces globalizace zpátky do krabičky imperialismu a podřídit ho asymetrickému protipojmu Západ vs. Východ je Huntingtonova teorie o „střetu civilizací“. Ta je vystavěna na přesvědčení, že „nejdůležitější rozdíly mezi lidmi nejsou ideologické ani ekonomické, ale kulturní“ a že jádrem kultur je náboženství.

Z teze, že kulturní rozdíly jsou nejpodstatnější, plyne paranoidní vize, podle níž se nejnebezpečnější konflikty tohoto století rozhoří podél dělicích linií tří nejdůležitějších civilizací – západní, islámské a čínské. Podmínkou úspěšné obrany kultury Západu je tu zaprvé politická, hospodářská a vojenská integrace USA, Latinské Ameriky a Evropy, aby „jiné civilizace“ nemohly takticky „využívat rozdílů mezi nimi“; a zadruhé nezpochybnitelná „technologická a vojenská převaha Západu nad jinými kulturami“.

Americký prezident Donald Trump

Foto: Profimedia.cz

19. století charakterizoval konflikt mezi národními státy, 20. století konflikt mezi ideologickými bloky, 21. století bude věkem konfliktu mezi civilizacemi. Osou světové politiky se stane boj mezi západní (Caucasian) civilizací a civilizacemi nezápadními (non-Caucasian), které „přijímají technologie a konzumní rituály bílé civilizace, ale neakceptují její hodnoty“.

Globalizace intenzifikuje interakce a mobilitu mezi národy a regiony, miliony lidí vykořeňuje z jejich lokálních identit, náboženský fanatismus vykořeněným komunitám tu ztrátu kompenzuje; intercivilizační kontaminace (migrování elementů z jedné civilizace do druhé, například technologií, právních soustav, metodik a metrik) postupuje stále rychleji.

Huntingtonova definice kultur vychází z předsudku, podle něhož v sobě všechny kultury obsahují esence, které dlouhodobě určují rozdíly mezi nimi. Víra v esence kultur je v kontextu globalizace a intercivilizační kontaminace jen intelektuální verzí rasismu, kompenzační reakcí amerického intelektuála na ústup USA z pozice světového hegemona.

Trumpova egocentrická deglobalizace udělala z globalizované světové ekonomiky prostředí bezohledné ekonomicko-vojenské guerilly za unipolarismus USA; každý potenciální konkurent amerického imperiálního nároku je vystaven brutálnímu ekonomickému a vojenskému teroru. Jádrem imperialismu je univerzalismus, přesvědčení, že naše hodnoty jsou esencí (každé možné) civilizace, musejí proto být centrem světa a všechny periferie je musejí přijmout za své. Globalizace je opakem imperialismu, boří hierarchie i víru v esence kultur, osvobozuje periferní identity od podřízení centru, od imperativu Speak white! – mluv jazykem centra, chceš-li být člověkem.

Globalizace je vždy také glokalizací – procesem, který osvobozuje ujařmená vědění od autority hegemona, který „ví, co je vědění“, kdo je vědec a kdo jen šaman; osvobozuje čas lokálních kronik od panského času univerzálních dějin; mění nezvratně vztah mezi lokálním a univerzálním, mezi periferiemi a centry; osvobozuje etnické, sexuální, náboženské a kulturní menšiny od redukce na pouhé „úchylky“ od normálního. A osvobozuje nás také od forem imperialismu skrytých v pravolevé posvátné krávě Západu – v sociálním státu, který levice stále považuje za podstatu svého programu.

Péče je nebezpečná podoba moci, jak ukázal ve svém epochálním díle Michel Foucault, elitářská nadřazenost manažerů péče o chudé je jen maskovanou formou třídního boje.

Osudné nedorozumění

Už jsem psal o Thúkydidově pasti. Označují se tak situace, v nichž stávající hegemon dává přednost válce s potenciálním konkurentem, spíše než by se dělil o moc – to byl i případ války Athén a Sparty v letech 431 až 404 před naším letopočtem. Existuje ale ještě druhá Thúkydidova past, také jsem o ní v Salonu psal. Thúkydidés ji popsal v páté knize Dějin peloponéské války: Athéňané se rozhodli podrobit si ostrov Mélos, navrhli jeho vojensky slabším obyvatelům vzdát se bez boje, ti odmítli a vítězní „Athéňané všechny dospělé obyvatele ostrova zavraždili, z dětí a žen udělali otroky“.

Jiří Slíva: Loďky, k vidění na autorově výstavě Kresbou ke smyslu v Západočeské galerii v Plzni (výstavní síň „13“) do 25. srpna 2019.

Foto: Jiří Slíva

Vyslanci Athén v dialogu s Mélskými vycházejí z tohoto principu: „V konfliktech mezi lidmi se bere spravedlnost v úvahu, jen pokud síly stran jsou vyrovnané, jinak mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musejí přizpůsobit.“ A Nietzsche dodává: „(Thúkydidés ukazuje,) že myšlenka vzájemné dohody založené na porozumění pro požadavky všech stran se rodí jen tam, kde neexistuje jasná převaha (…), původní formou spravedlnosti je vzájemně výhodná směna.“

Thúkydidés tu zachycuje vztah mezi rovností a rozumem: reálná nebo morálně postulovaná (Jednej vždy tak, jako by si všichni lidé byli rovni!) rovnost stran je podmínkou rozumného řešení mocenských krizí – kde je unipolarismus, jednostranná převaha, převládne (nerozumná) libovůle hegemona. Prezident Trump vychází z imperativu Jednej vždy tak, jako bychom byli nejsilnější! – a tak se americká politika ocitla v druhé Thúkydidově pasti, kterou nazvu paradox unipolarismu: v podmínkách nerovnosti (reálné nebo postulované) jednání žádného aktéra nemůže být racionální.

Euroamerická levice tak dnes dostává dvojí šanci. Zaprvé definovat se důsledným odporem k americkému unipolarismu, jenž je v rozporu se západní definicí rozumu. A zadruhé hájit globalizaci jako opak imperialismu proti Trumpovu pokusu redukovat globální propojenost světa na nástroj americké politické libovůle.

Zaslepena předsudky devadesátých let považuje ale současná levice globalizaci za éru postpolitiky, v níž vládne heslo TINA (There is no alternative), rozdíl mezi levicí a pravicí mizí a politika jako zápas o budoucí formu společnosti nezastavitelně atrofuje. Postdějinný časoprostor levice vnímá jako odcizené město, v němž chybí tradiční orientační body: například monumenty obecně známých událostí, hranice identit, místa, odkud je možné přehlédnout celek, centrum, k němuž je možné se vztahovat. V takovém městě lidé nejsou schopni „zmapovat svou vlastní pozici ani celek, v němž se nacházejí“ (Fredric Jameson). Levice, nositelka historické alternativy ke kapitalismu, se cítí v postdějinném čase jako ryba na dně vysychajícího jezera, trpělivě čekající na den, „kdy se vrátí ten velký déšť“.

Je to osudné nedorozumění: je třeba dát politický smysl osvobození se od myšlení skrze protipojmy, které bylo osou dějinného narativu, ne chtít dějiny zpět. V (post)moderním věku je smysl svázán s novými formami emancipace, která už není jen převrácením hierarchie černý/bílý, kapitál/práce, centrum/periferie, chudý/bohatý; je spíše subverzí vidění světa skrze asymetrické protipojmy, rozvratem samotné binární logiky kulturních a mocenských vztahů.

Všechna my rozložila globalizace do mnoha fragmentů, které nemají identitu, ale s něčím se (dočasně) identifikují; a žádná ideologie už nedokáže stmelit takové fragmenty v jeden kolektivní subjekt, bojující za „celkovou“ alternativu k systému.

Jinak řečeno: po konci dějin už nelze racionálně věřit v jeden velký subjekt „osvobození“ (proletariát) ve smrtelném boji s jedním velkým subjektem „útlaku“ (buržoazie). Naopak je v běhu spousta glokálních pouličních bitek, v nichž se nepřetržitě překračují hranice mezi centrem a periferií, mezi vyloučenými a integrovanými, mezi kapitálem a prací.

Identity se ředí: to, co je cizí, už nelze vyloučit z toho, co je nám vlastní. Antiesencialistické pojetí každé identity, porozumění jejímu „sešívanému“, heterogennímu charakteru, otevírá pro levici šanci přispět k ustavení nové antiidentitární politické hegemonie.

Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu.

Foto: Petr Horník, Právo

To, co emancipuje ve věku globalizace, je masová zkušenost oscilace mezi vlastním a cizím, mezi překročením hranic a nostalgií po bezpečí uvnitř hranic, mezi vykořeněním a sněním o „návratu ke kořenům“. Globalizace je opakem imperialismu, protože osvobozuje od protipojmů, hierarchií, center a hranic – a také od pověry, že jednou nějaký „velký národ“ vezme svrchovanou moc do svých rukou; v globalizovaném světě musejí bojovat o moc kritická množství aktivních občanů, emancipovaných od „starých struktur“, jako byly státy, národy, třídy, strany a „státní média“.

V rozhodné obraně emancipačního potenciálu globalizace před pokusy redukovat ji na nástroj ekonomicko-politického imperialismu Západu vidím pro evropskou levici poslední šanci, jak překonat svou krizi.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků