Hlavní obsah
Paolo Sorrentino Foto: ZUMA/Armando Gallo/Arga Images, ČTK

V ráji budu koukat na fotbal, říká italský oscarový režisér Paolo Sorrentino

„Docela rád bych věřil, že existuje život po smrti. To je základ křesťanského příběhu a s postupujícím věkem si čím dál častěji říkám, že by byla škoda, kdyby zrovna tahle část nebyla pravda,“ říká Paolo Sorrentino (1970), držitel Oscara za film Velká nádhera. Italský režisér se na začátku září, tři roky po premiéře úspěšného seriálu Mladý papež, vrátil na festival do Benátek s pokračováním. Neméně provokativní série Nový papež startuje v Česku na HBO GO 10. ledna a na HBO 14. ledna.

Paolo Sorrentino Foto: ZUMA/Armando Gallo/Arga Images, ČTK
V ráji budu koukat na fotbal, říká italský oscarový režisér Paolo Sorrentino

Jak vlastně na vašeho Mladého papeže reagoval Vatikán?

Díla o Vatikánu byla doposud dvojího druhu. Buď byla namířena kriticky proti němu, nebo naopak hagiografická. Jenže Mladý papež a teď i Nový papež nepatří ani do jedné z těch kategorií. Snažíme se o Vatikánu mluvit bez předsudků, ukázat, jak doopravdy vypadá život tamních kněží, jak ten svět funguje. A Vatikán na to reagoval dobře. Dlouho tedy bylo ticho, ale nakonec ocenili naši snahu hovořit o kněžích bez toho, abychom je a priori z něčeho podezírali. Ze známých důvodů se dnes každý na kněze dívá s pochybami. Ale to je nebezpečné. Lidi byste neměli nikdy soudit předem. My bereme v potaz, že kněz může být pozitivní i negativní postava – a nejčastěji něco mezi tím. Inteligentní lidé v církvi to pochopili.

Nakolik odráží politický rozměr vatikánského zákulisí v seriálu realitu?

Dělal jsem si hodně rešerší, hlavně pro první řadu. Ale nevím, jestli je výsledek opravdu realistický. Vatikán je svět, do něhož nikdy neproniknete úplně. Přesvědčivost našeho seriálu tak dokážou posoudit jen lidé, kteří tam žijí. A ti o tom přece jen příliš nemluví.

Dostal jste se během rešerší i k věcem, které vám přišly až moc neuvěřitelné na to, abyste je do děje zahrnul?

Neexistuje nic tak neuvěřitelného, aby se to nehodilo do filmu. Na filmech a seriálech je krásné právě to, že do nich můžete dát cokoliv. Je pravda, že jsem toho v rámci rešerší přečetl hodně. Radši čtu, než se dívám na filmy. Asi proto, že do slov můžete odrazit svou vlastní vizi. Pokud už sledujete vizi jiného režiséra, omezuje vás to. Neviděl jsem ani Meirellesův film Dva papežové o Benediktu XVI. a Františkovi I., kouknul jsem jenom na trailer. Bojím se, že bych tam našel podobné věci jako ve svém scénáři. Radši žiju v představě, že jsem první, kdo s něčím přišel – i když to samozřejmě nikdy není pravda.

Kdy vás napadl námět na druhou sérii?

Když jsem stříhal poslední epizodu první řady, kde se „mladý papež“ v podání Juda Lawa fyzicky zhroutí. Zajímalo mě, co by se stalo, kdyby papež zůstal v kómatu, z něhož by se podle lékařů neměl už nikdy probrat. A jak by svět reagoval, kdyby se z něj znenadání probudil. Vstání z mrtvých najdeme už v bibli. Znamená to tedy, že je takový muž svatý? Kristus? Nebo Antikrist? Nebo je to jen normální člověk, který se vzbudil z nějakého dosud lékařsky neznámého důvodu?

A probere se do situace, kdy už je papežem někdo jiný…

V druhé řadě zkoumáme ambici obou papežů být zapomenuti. Opravdoví boží služebníci musí ustoupit do pozadí, aby nechali pořádně rozkvést a zazářit čistotu víry. Tedy jakousi utopii čistoty. To je podstata jejich zbožnosti a poněkud ambiciózní cíl jejich cesty. Jenže tato cesta je plná pozemských překážek: svádí je pokušení fundamentalismu i světských potěšení, ocitají se v otroctví strachu a neřestí, v zajetí sentimentu – to všechno jim jejich plán hatí. No a my jsme v napětí, jestli se to těm dvěma papežům přesto podaří.

Ze Sorrentinova seriálu Nový papež

Foto: Profimedia.cz

Onoho druhého papeže si zahrál John Malkovich. Proč zrovna on?

Byl pro tu roli jako stvořený. Papež je především ikona. Takže jsem hledal nějakou ikonickou hereckou osobnost – a John jí je, není náhoda, že v minulosti vznikl film V kůži Johna Malkoviche. Potkali jsme se, mluvili spolu několik hodin a došlo mi, že nejlepší bude postavu přizpůsobit jemu, a ne naopak. John je podle mě chytrý, ironický, trochu odtažitý, ale dokáže být taky vřelý. A podobný je i jeho papež.

Dialogy jsou v seriálu často hodně unikavé. Jako kdyby postavy mluvily v hádankách.

I to vychází z reality. Církev vám nikdy nic nesdělí napřímo. Když jsme třeba žádali o povolení natáčet v Sixtinské kapli, odpověď nebyla ano, ale ani ne. Popravdě jsme nepochopili, co se nám snaží říct. Církev skutečně mluví v hádankách. Navíc nespěchá, aby vám dala odpověď, aby o něčem rozhodla. U instituce, která existuje tak dlouho, je to asi nevyhnutelné.

Rád si hrajete s ikonografií křesťanství a využíváte poetiku zázraku.

Cílem katolické církve je přilákat k sobě lidi a přetvořit je ve věřící. A prostředkem je idea zázraku, sama křesťanská ikonografie má především vzbudit údiv, zvědavost. To je mizanscéna křesťanství. Navíc celibát zároveň vzbuzuje erotickou představivost. Zní to možná až příliš přímočaře, ale přesně tak to funguje.

Jak moc jste vy sám nábožensky založený? Kdy jste byl třeba naposledy u zpovědi?

U zpovědi jsem byl naposledy na střední, katolické škole, když mi bylo asi šestnáct. Zázrak jsem nikdy nezažil. Ale docela rád bych věřil, že existuje život po smrti. To je základ křesťanského příběhu a s postupujícím věkem si čím dál častěji říkám, že by byla škoda, kdyby zrovna tahle část nebyla pravda. Církev ovšem měla na můj život větší vliv, než si chci přiznat. To platí myslím pro všechny Italy. Katolické náboženství je v Itálii velmi přítomné, i pro nás, co nechodíme do kostela. Pojmy jako vina a hřích v sobě máme hluboce zakořeněné. Jako by to bylo už ve vodě, kterou pijeme.

Myslíte, že přijdete do nebe, nebo do pekla?

Já? Do ráje samozřejmě! A budu tam moct celý den koukat na fotbal. To je moje oblíbená činnost. A budu samozřejmě fandit rodné Neapoli!

Bylo těžší napsat druhou sezonu Papeže ve srovnání s tou první?

Určitě to bylo těžší, do té první jsme toho nacpali hodně, takže jsem se bál, aby nám vůbec zbyly nějaké nápady. Navíc v první řadě šlo o budování jednotlivých charakterů a v tom, co vím, jsem jako scenárista dobrý. Druhá řada je mnohem realističtější, ale hlavně se opírá o to, co se děje uvnitř postav – což se mi jako scenáristovi vymýšlí podstatně hůř. Scénář jsem proto psal velmi dlouho a každou epizodu jsem minimálně dvakrát předělával.

„Nového papeže“ si zahrál John Malkovich.

Foto: HBO

Bude mít Papež i třetí sérii?

Nevím, to je na televizích Sky a HBO. Nápad bych měl. Jestli budou chtít, během příštího roku bychom se do toho mohli pustit. Ale teď víc myslím na jiný projekt. Chci si splnit hned tři sny najednou: pracovat s oscarovou herečkou Jennifer Lawrencovou, mít jako hlavní hrdinku ženu a natočit film o newyorské mafii – jde o adaptaci románu Mob Girl od držitelky Pulitzerovy ceny Teresy Carpenterové.

Navíc se po letech vrátím do Ameriky. To je pro mě vždycky trochu zvláštní: vyrůstal jsem na amerických filmech, takže mi to v zámoří připadá povědomé i cizí zároveň.

Byly to americké snímky, co vás přivedlo k režii?

Důležité pro mě byly filmy jako Tenkrát v Americe nebo Felliniho Osm a půl. Fellini mě vůbec ovlivnil, hlavně jeho humor. Uměl s ním zacházet, nepředváděl se, ale přitom byly jeho věci vtipné. Fellini je jako humorista dost podceňovaný, podle mého neprávem. Ale ovlivnily mě samozřejmě i jiné formy umění. Třeba malíři: německý expresionismus, především Otto Dix, taky Lucian Freud, Edvard Munch nebo Caravaggio.

Vaše filmy a seriály mají kromě výtvarné taky výraznou hudební složku. Jak si vybíráte písně, které použijete?

Na Spotify. To je můj hudební supervizor. Spotify vám navrhuje hudbu podle toho, co jste poslouchali dřív, a protože je můj vkus dost dobrý, pouští mi samé výborné nové věci.

Vidíte velký rozdíl v práci pro kino a pro televizi?

Ani ne. Ano, některé příběhy jsou vhodné pro filmové zpracování, protože je stačíte odvyprávět za dvě hodiny. Jiné holt potřebují hodin deset, a tím pádem se víc hodí do televize. Můj přístup jako režiséra se ale nemění. Navíc se za dobu, co točím, standardy televizní tvorby vyrovnaly té filmové. Už v tom není žádný rozdíl. A ani není důležité, kde a na čem se na výsledek díváte, záleží jen na tom, jak daleko sedíte. Když se dívám na počítač zblízka, dokážu se na film soustředit stejně jako v kině.

Nechybí vám pak ale kouzlo kinosálu?

Jsem asi příliš mladý na to, abych ve spojitosti s kinem cítil nějakou nostalgii. Samozřejmě je krásné vidět film na velkém plátně. Ale podle mě si dílo užijete lépe, když ho sledujete sami. Navíc když se dneska mluví o krizi filmu a jeho nejisté budoucnosti, myslí se tím spíš krize právě kin. Kinematografie je teď naopak velmi živá, vzniká toho hodně a hodně dobrého.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Související články

Výběr článků