Hlavní obsah

V kruhu stejných chyb. Rozhovor s islandským kreslířem Hugleikurem Dagssonem

Právo, Klára Vlasáková, SALON

Hugleikur Dagsson (1977) ve svých vtipech spojuje černý, pro mnohé hraniční humor a jednoduchou kresbu. V češtině mu zatím vyšly čtyři sbírky, všechny v nakladatelství Volvox Globator: A tomu se mám smát?, A to je nějaký vtip?, A tohle má být legrační? a Lidové fláky. Do Prahy zavítal na pozvání Velvet Comedy se svým stand-upem.

Foto: Zuzana Lazarová

Hugleikur Dagsson

Článek

Snažit se rozebírat humor je vlastně celkem na nic, ale jak to máte s autocenzurou? Existují témata, o kterých byste nevtipkoval?

Občas je dobré se zeptat druhých. Mám takovou skupinu kamarádů-komiků, na kterých si někdy testuju vtipy, u nichž si nejsem jistý. Člověku může chybět potřebný odhad a odstup. Taky mám pravidlo, že nežertuju o příliš čerstvých událostech, protože se snadno můžete dotknout lidí, pro něž je daná věc ještě moc citlivá. Nemám ale nastavený žádný časový úsek, jak dlouho čekat – v tomhle ohledu se myslím stačí řídit základní zdvořilostí a selským rozumem. Ve finále toho nicméně do koše házím jen velmi málo, skoro všechno, co mě napadne a zapíšu si to, nakonec i publikuju.

Obecně pak myslím není téma, o němž se nedá žertovat, záleží vždycky na kontextu, ve kterém se pohybujete. A důležité je taky nechovat se jako hajzl, to bych teda doporučoval hodně.

To zní jako dobrá rada pro všechny lidské činnosti.

Asi tak no… Ona totiž tajnou přísadou těch mých nejvíc nekorektních a pro mnohé nevhodných vtipů je překvapivě často láska. I když někdy mi jako důvod ke vzniku nějaké hraniční věci stačí už ta čirá radost z nechutností a surreálna, ta je taky super – já jsem ten poslední, kdo by to zpochybňoval. Každopádně pokud postavíte vtip na tom, že chcete někomu ublížit, bude z něj trčet zatrpklost a hořkost a moc k popukání nebude.

Foto: archív nakladatelství Volvox Globator

Repro z Dagssonovy knihy A tomu se mám smát?

Může humor fungovat i jako podvratný nástroj ke zpochybnění autority?

Určitě. Před nějakou dobou jsem se rozhodl, že si přestanu dlouze stěžovat na sociálních sítích a raději vždycky, když mě nějaké politické rozhodnutí naštve, na to téma nakreslím vtip. Cítím se pak mnohem líp, že jsem svůj vztek přetavil v něco konkrétního. Mocní totiž často dělají to, že své oponenty označí jen za rozzuřený dav, „ulici“, která nad věcmi moc neuvažuje, a tudíž není třeba se jejími reakcemi zabývat. Hledají si cesty, jak kritiku zneutralizovat a zamést. A já zase hledám cesty, jak tu kritiku dostat k co nejvíce lidem.

Není ale potíž s takovými jednorázovými vtipy v tom, že smích brzy odezní – a to je všechno? Třeba satirické duo The Yes Men vždy kombinuje humor s nějakou skutečnou kauzou. Známá je třeba akce, kdy se jeden z nich vydával za mluvčího korporace Dow Chemical a veřejně přiznal její plnou odpovědnost za havárii chemické továrny v indickém Bhópálu.

Rozumím, na co narážíte. Humor je výborný nástroj, ale jeho užití obvykle nevede ke konkrétnímu činu. Lidé se zasmějí… a nic, smích odezní a věci se vrátí do starých kolejí. Takové akce, o kterých mluvíte, jsou samozřejmě skvělý nápad, jak publikum víc vtáhnout. Chápu, proč to The Yes Men dělají, sám si totiž coby kreslíř a komik občas připadám bezradně. Jak třeba bojovat proti zkorumpovaným politikům, když se nakonec stejně udrží na svých postech? Na chvíli se jejich pozice zakymácí, ale ve finále to dokážou vybalancovat a jede se dál, jako by se nic nestalo.

Když se přišlo na korupční praktiky jednoho islandského politika, ale nevedlo to k žádné změně, nakreslil jsem vtip, kdy politik přijde pískající si a se skvělou náladou do své kanceláře. Jeho asistent mu říká: „Pane ministře, v médiích už přišli na všechny vaše podvody a naprostý nedostatek morálky.“ Politik na to odpoví: „A jéje. No co, tak to někdy prostě je.“ A na konci zase odchází domů, pískající si a se skvělou náladou…

Foto: archív nakladatelství Volvox Globator

Repro z Dagssonovy knihy A tomu se mám smát?

Zatím z téhle své frustrace těžím vtipy. Časem bych si ale rád našel i nějaký jiný způsob, jak se vyjadřovat k tomu, co mě štve.

Napsal jste taky dva muzikály…

Ano, to máte pravdu. Na práci v kolektivu mám rád, jak je osvobozující. Coby kreslíř většinu času pracuju sám a tady mám kolem sebe zničehonic skupinu lidí, kteří se mnou sdílejí břemeno povinností. Navíc na ně vždycky můžu shodit případný ne úspěch – to je taky dost fajn.

Teď zrovna píšu heavymetalový muzikál vycházejí z nordické mytologie. Hlavní hrdinou je bůh Loki, jenž řeší své rodinné a existenciální problémy.

Druhý kus, který připravuju, je remake Hamleta. Pracujeme na něm s kamarádkou a děláme si srandu z islandských divadel a herců. Přímo ty herce pak necháme zahrát sebe samotné, bude to dost k popukání. Satirické divadlo je nejspíš taky možnost, jak ulevit svému naštvání, ale stačit to myslím nebude.

Foto: archív nakladatelství Volvox Globator

Repro z Dagssonovy knihy A tomu se mám smát?

Ke všemu jsem si ještě v poslední době začal všímat, že se události na Islandu i ve světě podivně opakují. Chci nakreslit o určité kauze vtip, ale často by stačilo jen zrecyklovat nějaký starší.

To musí být taky deprimující.

To je. Mám pak pocit, že jsme se nic nenaučili, že se jen točíme v kruhu stejných chyb. Některá témata nebo veřejné figury vypadají jako požehnání pro humoristy, ale brzy se vám začnou zajídat. Kdosi se zeptal slavného amerického komika Conana O’Briena na Donalda Trumpa s tím, že taková osoba pro něj přece musí být skvělým materiálem – tolik nesmyslů, co vypustí z pusy, tolik přešlapů, kterých se dopustí! O’Brien na to reagoval ve smyslu, že sice ano, ale jen do určité doby – pak už to prostě přestane být vtipné a vy si spíš přejete, aby se situace změnila a věci se zase trochu narovnaly.

Jak v tomhle světle nahlížíte na finanční krizi, která na Islandu eskalovala přesně před deseti lety, kdy jen velmi málo regulovaná expanze islandských bank vyústila v jejich kolaps, a tím pádem ohrožení řady obyčejných lidí?

Někdy mi přijde, že nás to celé musí co nevidět potkat znovu – a možná v ještě o dost horší podobě. Na tohle riziko dnes ostatně upozorňuje celá řada ekonomů a publicistů. Zatím ale děláme, že se nás to netýká nebo že se nám to příští tsunami nějakým zázrakem vyhne.

Foto: archív nakladatelství Volvox Globator

Repro z Dagssonovy knihy A tomu se mám smát?

I před deseti lety krize vypukla zcela nečekaně. I tehdy zaznívaly hlasy o rizikovém chování bank, ale nikdo jim nechtěl doopravdy naslouchat, všichni věřili diktátu růstu. Rozdíl je v tom, že až vypukne další krize, nepůjde už předstírat, že jsme nic netušili. Žádné: No teda, to jsem skutečně nečekal! Vždyť se o těch rizicích celých těch deset let bavíme!

Přesto mám pocit, že se chováme, jako bychom na onu finanční krizi z roku 2008, kdy u nás najednou zkolabovaly tři největší banky, zapomněli. A nejen na ni.

Foto: Zuzana Lazarová

Hugleikur Dagsson

Když v roce 2017 vyhrála na Islandu volby Strana nezávislosti, s níž je spojena řada skandálů, publikoval jsem vtip, kde má člověk zpodobňující Island anální styk sám se sebou. To byla asi nejkontroverznější věc, co jsem kdy udělal. Nešlo o samotnou míru vulgarity, ale spíš o sdělení jako takové. Chodily mi hromady reakcí, že tohle už jsem fakt přehnal a že mám respektovat volbu druhých a omluvit se. Já volbu druhých samozřejmě respektuju, ale zároveň mi přijde absurdní, že se na tolik věcí tak rychle zapomene.

Jak na vaše politické názory reagují fanoušci a fanynky?

Někdy dost špatně. Když jste veřejně známá osoba, mívají lidé pocit, že vás znají, že jste tak trochu jejich kámoš, takže se určitě ve spoustě věcí shodnete. Když potom zjistí, že je vaše vidění světa odlišné od toho jejich, naštve je to: Jak může tvrdit tohle?! Začnou vám psát a navážet se do vás. Vždycky když se vyjádřím k něčemu politickému, dostanu spoustu kritických reakcí, že se do takových věcí nemám vůbec plést a že bych měl zůstat jen u svých vtípků. Lidé mají asi rádi, když si jedu ta svá obvyklá bezpečná témata typu znásilňování dětí; řešit politiku už je zjevně příliš nevkusné.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám