Hlavní obsah
Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu. Foto: Petr Horník, Právo

Učitel v době roztržené. Sloupek Václava Bělohradského o Milanu Sobotkovi

Filosofie je dlouhý řetěz otázek a odpovědí, na jeho jednotlivých článcích se pracuje celá staletí. Každá odpověď tu ale jen prohlubuje otázku – třeba paradox lháře, mýtus společenské smlouvy, ontologický důkaz boží existence, cogito ergo sum, zbožní fetišismus či logo-fallo-centrismus.

Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu. Foto: Petr Horník, Právo
Učitel v době roztržené. Sloupek Václava Bělohradského o Milanu Sobotkovi

Ten velký řetěz textů byl u nás roztržen, jeho články se rozkutálely – moje generace se ocitla na periferii evropského vzdělání. V perifernosti je skryto pokušení, že zaměníme provincialismus za originalitu, které „zaslepenci z centra“ nerozumějí. Kdybychom tomu pokušení podlehli, byla by z nás generace „zábavných excentriků“, nic víc.

Milan Sobotka, námi studenty obdivovaný učitel filosofie, připomínal vždy Hegelovo pojetí společnosti jako „vzájemnosti“, v níž se jednotlivci vzdělávají odpovídáním na otázky, které si navzájem kladou. Tu vzájemnost únor 1948 zničil, v šedesátých letech se pomalu obnovovala, vracely se nejen vítěznou mocí k zapomenutí odsouzené filosofické texty, ale i ti, kteří nás učili je „v sobě zažít“.

„Číst texty velkých filosofů je vždy svého druhu spirituální cvičení v umenšování sebe sama“ – řekla nedávno představitelka nejmladší generace české filosofie Tereza Matějčková. Udělat v sobě „umenšením svého ega“ místo pro smysl textu, tomu nás Milan Sobotka trpělivě učil.

Lenin napsal, že tři zdroje marxismu jsou: anglická politická ekonomie, německá klasická filosofie a utopický socialismus. Sobotka rozvíjením stále hlubšího poznání německé klasické filosofie, především Hegela, osvobodil Marxovo dílo od povinné role „završitele filosofie“ a vykázal na oplátku jeho odpovědím významné místo v řetězu otázek, který euroamerická filosofie tvoří. Mnozí marxisté takové „umenšení svého vítězného ega“ rádi přijali, a stali se tak „reformisty“.

Milan Sobotka

Foto: Wikimedia Commons/Ksoukup

A osobní povzdechnutí místo závěru! V roce 1970 vyšly Descartovy Úvahy o první filosofii s předmluvou Milana Sobotky. V ní čteme: Descartes dovedl řešit problém fundamentace racionality (…) pouze tak, že chápe sebejistotu jako jedinou evidenci, která implikuje objektivní bytí svého předmětu. Právem ji chápe jako jistotu něčím jsoucím, neprávem jako jistotu typu racionální evidence. A u této věty je poznámka: Autorem výkladu smyslu ego ne jako zbytečku světa, ale jako první pevniny bytí je Václav Bělohradský.

Takový výklad Descartova ega byl dobrý nápad, avšak já ho promarnil, nenaučil jsem se „umenšit své ego“ dostatečně k tomu, abych se do Descarta začetl hlouběji a z nápadu udělal filosoficky přesvědčivé hledisko.

Několik generací mělo však šanci se to u Milana Sobotky, velkého mistra „v umenšování vlastního ega čtením filosofických textů“, naučit. A mnozí ji nepromarnili.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků