Článek
V roce 1974, po úspěchu s filmem Špinavé ulice, natočil Scorsese svůj zřejmě nejpřehlíženější snímek Alice už tu nebydlí. Nenajdeme v něm nic, co v sedmdesátých letech dělalo Scorseseho Scorsesem, nejsou v něm Italové, New York, vraždy, katolicismus ani Robert De Niro – hlavní hrdinka je mladá vdova, která se synem putuje z Nového Mexika za svým snem, kariérou zpěvačky v Kalifornii; nečekaně ale uvízne v arizonském Tusconu, kde musí sebe i syna živit jako servírka v bistru pro unavené kovboje.
Nejkřehčí položka Scorseseho filmografie, natáčená doslova v polních podmínkách, v sobě snoubí lehkost improvizace s filmařskou přesností a patří k tomu nejpůvabnějšímu, co vzešlo z civilní poetiky „nového Hollywoodu“. Pro Scorseseho to nebyl životní projekt, ale práce na zakázku, za režiséra si ho vybrala iniciátorka celého projektu herečka Ellen Burstyn, které se líbily jeho Špinavé ulice, kde se lidé chovali jako lidé a ne jako hollywoodští herci.
Štěpán Kučera
Natáčení v polních podmínkách spojuje Alici s dalším Scorseseho pozapomenutým šperkem, ve kterém se režisér přesunul zpátky do newyorských ulic. Bizarní podívanou Po zavírací době natočil v roce 1985, kdy se na čas zastavil jeho chystaný velkoprojekt Poslední pokušení Krista a kdy navíc cítil, že poetika „nového Hollywoodu“ už divákům moc neříká. Příběh bezvýznamného zaměstnance počítačové firmy, kterého jedné deštivé noci stíhá sled podivuhodných katastrof, je groteskním pokračováním zápletek Alfreda Hitchcocka a předchůdcem vychýlených historek Quentina Tarantina. Jednotlivé motivy se postupně propojují, šrouby zápletky se neúprosně utahují, symboly neokázale naznačují a stupňované napětí občas rozřízne osvěžující vtip. Je s podivem, že film v době svého vzniku prošuměl kiny bez většího zájmu.
Ve výčtu neobvyklých projektů Martina Scorseseho bychom mohli pokračovat dál. Americký filmař se vzpírá vlastnímu obrazu a dokazuje, že je jedním z nejvšestrannějších režisérů. Každý si může najít svého Scorseseho – já se radši vracím k filmu Alice už tu nebydlí než ke Špinavým ulicím a groteska Po zavírací době ke mně promlouvá smysluplněji než duchamorný opus Poslední pokušení Krista.
Jenom velký režisér dokáže dělat takové odbočky.
