Článek
Nemyslím tím vlastenčení tlustých krků, co se ohánějí slovanstvím, aniž by uměly napsat větu bez chyby a znaly aspoň pět českých králů po sobě. Myslím skutečnou hrdost na něco, co se nám v dějinách povedlo a z čeho můžeme pořád brát. Vždyť jenom z těch knížek, co nově vyšly o Masarykovi, by se dal postavit na Letné obří Beneš!
Nutno přiznat, že na Slovensku se slavilo o dost méně. Slováci si prostě spojují národní osvobození s jinými daty. Mají na to právo, i když nám to vzhledem k pokroku, který díky první republice zažili, může připadat nespravedlivé. Zakarpatská Ukrajina neslavila skoro vůbec. Jednak se k ČSR připojila až roku 1919 a druhak šlo pro Rusíny stejně jen o dočasnou bouřku, jednu z mnoha ve 20. století.
Vraťme se ale k oslavám českým. Byla by škoda je jen tak zapomenout. Přifouknout historické sebevědomí potřebujeme mnohem častěji než jednou za sto let. Takže co bychom mohli slavit třeba rovnou příští rok?
V Brně budou mít 100 let od založení univerzity. My v Praze se jim za to nesmějeme. Inspirativní bude výročí 100 let od počátku pozemkové reformy. Už Masaryk věděl, že příliš velká majetková nerovnost škodí. Mimoto roku 1919 v Česku vznikla první zoo. Kde jinde než v Liberci.
Štefan Švec
Nemusíme se ale omezovat na jedno století. Před 400 lety, v roce 1619, se generální sněm českých zemí shodl na takzvané České konfederaci. Ta zrovnoprávňovala všechny země Koruny, tedy Čechy, Moravu, Slezsko, Horní Lužici a Dolní Lužici. A především jim dávala právo volit krále, trůn nadále neměl být dědičný. Tato na svou dobu moderní a demokratická forma výběru vyprodukovala jako první výsledek Fridricha Falckého, což v konečném důsledku znamenalo její konec po Bílé hoře. Přímá volba hlavy státu prostě nemusí být vždycky úplně úspěšná.
To dalších 200 let dozadu, roku 1419, se odehrála méně oficiální, zato ale razantnější akce. Vyházení konšelů z oken při první pražské defenestraci. Nebylo by správné ji opakovat. Ale připomenout to výročí bychom sem tam nějakým konšelům měli.
