Hlavní obsah
Liao I-wu Foto: Profimedia.cz

Spisovatel Liao I-wu: O dvou různých Čínách

Liao I-wu (1958) byl i čínským režimem uznávaný básník, pak se ale postavil na stranu brutálně rozehnaných demonstrantů z náměstí Nebeského klidu. Následovalo věznění, pád na společenské dno, rozvod. To vše ho inspirovalo k sepisování příběhů lidí z okraje společnosti (knihy Hovory se spodinou, Kulky a opium). Od roku 2011 žije v německém exilu. V září se zúčastnil veletrhu Svět knihy Plzeň, o pár dní později pak v New Yorku převzal cenu Nadace Knihovny Václava Havla.

Liao I-wu Foto: Profimedia.cz
Spisovatel Liao I-wu: O dvou různých Čínách

Bezprostředně po svém odchodu do exilu jste uvedl, že doufáte v brzký návrat do Číny. Jak to vidíte teď?

Před šesti lety jsem v jedné řeči – myslím, že u příležitosti převzetí Mírové ceny německých knihkupců – prohlásil, že Čína musí každou chvíli zkolabovat. Tehdy jsem tomu opravdu věřil. Jenže roky běží a Čína nekolabuje, nerozpadá se, naopak neustále sílí. V tuto chvíli ji vede člověk, který chce zemi vrátit do doby Mao Ce-tunga. Co bude dál, s jistotou nikdo neví. Může se třeba stát, že prezidenta Si Ťin-pchinga za pět šest let svrhnou jeho dnešní souputníci. Všechny vztahy a investice, které se tady v České republice naslibovaly, potom mohou mít své následky – takže buďte opatrní.

Já se ale nechci vrátit do Číny, já se chci vrátit do Sečuánu! Necítím se být Číňanem, mým domovem je Sečuán.

Vaše rodina zůstala v Číně. Daří se vám s ní udržovat kontakty?

Komunikujeme spolu přes internet. Mé blízké si pochopitelně občas nějaký úředník pozve na kobereček a snaží se je přesvědčit, ať mě umravní. Když celkem otevřeně říkám, že by pro Čínu bylo nejlepší, kdyby se rozpadla na malé státy, je to pro vládnoucí moc trochu jako červený hadr pro býka. Mé matce je osmdesát šest let, bratr je poměrně úspěšný obchodník. Já jsem u nás doma ten vyvrhel. Neustále jim opakuju: Vy nemáte nic společného s tím, co říkám a dělám. Myslím, že už to chápou. Oni přece nenesou odpovědnost za mé činy. A je jim jasné, že se mnou nepohnou ani párem volů. Jasné to je i všem těm úředníkům, což mou rodinu paradoxně trochu chrání.

O Německu jste svého času prohlásil, že obdivujete, jak se vyrovnalo se svou minulostí. Platí to stále i v době, kdy se tam začíná probouzet krajní pravice?

Myslím si to pořád. Německo je v tuto chvíli nejlepší zemí na světě. Samozřejmě neznamená to, že by nemělo své problémy nebo že bych je neviděl. Vnímám, že se v Německu demonstruje proti přijímání uprchlíků, že je tam společnost rozdělená. Obrovský respekt a obdiv ve mně ale vy volává způsob, jak se Německo k tomu všemu staví. I politici tam mluví jasně, přesně řeknou, co si myslí, jaký je jejich postoj. Jako když Angela Merkelová po demonstracích v Saské Kamenici prohlásila, že to, co protestující požadují, jde proti zákonu – a že nezákonnost Německo nebude tolerovat. Myslím si, že právě proto moc v Německu už nikdy nepřevezme ultrapravice či ultralevice, nikdy nezískají většinu.

Jak byste popsal roli komunistické strany v současné Číně?

Čínský režim je diktatura. Po smrti Mao Ce-tunga jeho nástupce Teng Siao-pching pochopil, že pokračovat v neustálých politických kampaních, tedy dělat z politiky a ideologie hlavní sílu společnosti, přestává fungovat, že už to společnost nevydrží. Lidé byli vyčerpaní. A tak se Teng Siao-pching rozhodl Čínu otevřít Západu a tržním mechanismům; veškerou energii toho kolosu, který Čína se všemi svými obyvateli představuje, zaměřil směrem na ekonomický vzestup, na blahobyt. Tato strategie se ukázala být úspěšná. Západ ji halasně vítal, měl představu, že jakmile se Čína otevře volnému trhu, přinese to zákonitě politické reformy.

Dnes vidíme, že se stal pravý opak. Čína využila kapitalismu a globalizace ve svůj prospěch, stala se největším světovým trhem. Dokonce už ani nemusí předstírat, že směřuje k demokratizaci. A Západ s tím nic neudělá. Čína nikoho neposlouchá, nemá důvod, získala dost sebevědomí.

Co si myslíte o aktivitách západních států, jako je třeba Česká republika, které se snaží s Čínou obchodně a politicky spolupracovat?

Naštěstí tak nevystupují všechny evropské země, a možná ani ne všechny země střední Evropy. Co vím, třeba pro Polsko to neplatí. Ale je pravda, že zrovna případ České republiky je hodně viditelný a výrazný. Jednak váš prezident vystoupil v té šílené šarádě Čínské ústřední televize, což viděly miliardy lidí, a pak ty jeho návštěvy Číny… Putin se Si Ťin-pchingem tam pochodují jako velcí borci a on, přestože je mnohem starší a poněkud nemohoucí, za nimi poskakuje a vypadá jako nějaká figurka, se kterou si pánové můžou dělat, co si zamanou.

Liao I-wu (vpravo) na plzeňském Světě knihy

Foto: archív Světa knihy

Tenhle obrat je o to výraznější proto, že se Česká republika dřív chovala úplně opačně. Václav Havel byl pro nás čínské intelektuály ikonou, znali jsme příběh sametové revoluce, pražského jara, to všechno byly symboly, které nás k České republice přibližovaly. Vzhlíželi jsme k vám. A dnes nevěříme vlastním očím, co se děje.

Ve svých knihách jste vždycky psal o těch nejobyčejnějších lidech v Číně. Máte šanci na to dnes v Německu navázat?

Západní spisovatel ze mě nikdy nebude. Přestože jsem z Číny odešel a žiju v Berlíně, řada mých přátel, kteří zůstali doma, je ve vězení, případně v domácím vězení. Mým úkolem je bojovat za jejich svobodu. To je teď moje poslání. Dlouho jsme usilovali, aby se nám podařilo dostat těžce nemocného Liou Siao-poa, nositele Nobelovy ceny míru, z vězení a zajistit mu léčbu v zahraničí. To se bohužel nepovedlo, loni v červenci pár dní po propuštění zemřel. Vycestovala teď aspoň jeho manželka, což je mimo jiné zásluha německé spisovatelky Herty Müllerové a dalších osobností.

Jak dnes vypadá čínská společnost?

Já vždycky říkám, že jsou dvě Číny. Jedna je ta na povrchu, tu uvidíte, když se zaměříte na čínské mrakodrapy a vůbec rostoucí supermoderní velkoměsta. Tutéž Čínu potkáte i v Praze v podobě bohatých turistů, kteří nakupují v Pařížské ulici a rozhazují kolem sebe bambilióny.

A pak existuje druhá Čína, ta pod povrchem. Jsou to lidé, kteří žijí jako potkani v podzemních sítích oněch supermoderních velkoměst. Nikdo jim nenaslouchá, pochopitelně ani vy na Západě. A já se ve svém psaní snažím tlumočit jejich hlas. Jsou to lidé, kteří z toho rozvoje na povrchu nic nemají, naopak jim sebral jejich přirozené prostředí, ve kterém dosud žili.

Ve svých knihách popisujete také masakr na náměstí Nebeského klidu. Přitom primárně nemluvíte o studentech, ale o obyčejných lidech, kteří se demonstrací účastnili z přesvědčení, že je nutná změna. Proč si myslíte, že nakonec převládl obraz studentských bouří?

Prodemokratické demonstrace v červnu 1989 opravdu začaly z iniciativy studentů, ale následně se těmi největšími hrdiny stali právě lidé, o kterých píšu a o kterých se většinou mnoho neví. Nejznámější je díky ikonické fotografii ten, jenž se jedoucím tankům postavil s nákupem v ruce. To přece není student, ale člověk, který šel zrovna z práce.

Nejvíc to odnesli právě obyčejní lidé, kteří zahynuli nebo byli odsouzeni k mnoha letům vězení jen proto, že nechtěli, aby se střílelo do mladých lidí.

Symbol se ze studentů stal hlavně kvůli tomu, že řada z nich odešla do zahraničí a tam celý příběh vyprávěla ze svého pohledu. Spousta ostatních, kteří dostali dlouholeté tresty, byla zapomenuta. Proto jsem o nich napsal.

Ve vašich knihách najdeme i popis života v čínských věznicích. Myslíte si, že to tam vypadá pořád stejně jako v době, kdy jste byl za mřížemi vy?

Někde je to ještě mnohem horší! Lidskoprávního advokáta Kao Č’-šenga drželi a týrali ve vězení kdesi v poušti. Podrobnosti neznáme, protože on sám pak úplně přestal mluvit. Možná ti na Západě známí političtí vězni jsou na tom lépe, podmínky jejich věznění jsou snesitelnější, ale to, co se děje lidem, jejichž jména v zahraničí nikdo nezná, je něco strašného.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků