Hlavní obsah
Saša Uhlová Foto: Petr Horník, Právo

„V Singapuru tě všude hlídají kamery. Už na letišti si tě naskenují a pak tě pořád sledují a vědí, kde se pohybuješ,“ vyprávěl mi bratr zážitky z cest. „No to je hrůza! A co je tam vlastně za režim?“ zeptala jsem se. „Formálně demokracie,“ vysvětlil mi brácha.

Saša Uhlová Foto: Petr Horník, Právo
Saša Uhlová: Příští totalita?

Asi nejsem jediná, komu se při představě neustálého sledování vybaví román George Orwella 1984, moje nejmilovanější kniha, kterou jsem přečetla snad dvacetkrát. Kniha, která se pro mnohé stala symbolem totalitarismu.

Když mluvíme o totalitě, vybaví se nám celý takový balíček, často i konkrétní ideologie – obvykle komunismus. Někteří lidé vidí problém šířeji a do možné totalitní ideologie zahrnují i krajně pravicové režimy. Ať tak či tak, většina z nás zbystří ve chvíli, kdy slyší nějaké názory, které má s nebezpečím totality spojené. Rozsvítí se nám v mozku kontrolka, která nás varuje, že kdyby se takové myšlenky aplikovaly v praxi, dopadlo by to s naší společností špatně.

K nejznámějším dystopickým románům patří i kniha Aldouse Huxleyho Konec civilizace. Ta je dobrá v tom, že představuje trochu jiný model společnosti, která je děsivá jiným způsobem. V Huxleyho vizi je nerovnost povýšená na jeden ze základních pilířů společnosti, ale pořád tu nacházíme dobro komunity jako něco, čemu se všechno podřizuje. Individualismus tak i po přečtení Huxleyho románu zůstává nadějí, že si svobodu uchráníme.

Těch cest, jak špatně skončit, je ovšem mnohem víc. Stačí k tomu například obyčejný strach a touha po bezpečí. To je něco, co si můžeme přát i úplně individuálně a nepotřebujeme k tomu argumentaci založenou na zájmech celku. Bezpečí a snaha po absolutní kontrole jsou dnes všudypřítomnými tématy. Při vyslovení slova bezpečí mám pořád příjemné asociace a pocit, že můžu být v klidu. Jenže právě ve jménu bezpečí lze instalovat kamery, sledovat moje hovory, kontrolovat, co si s kým píšu. Stačí jen podněcovat můj strach, abych na to sledování nakonec sama přistoupila. Přitom totální kontrola nad mým životem mi pocit bezpečí taky nedává. Stejně jako idea totální rovnosti vedla v Orwellových románech k totální nerovnosti, může být snaha o co největší bezpečí ve výsledku nebezpečná.

A bezpečí jistě není jediné téma, které se dá zneužít ke kontrole a faktické nadvládě jedněch nad druhými. Proto je dobré nepřemýšlet jen nad nám známými ideologiemi, ale i nad takzvanými praktickými řešeními, která nejsou „ani vlevo, ani vpravo“ a jsou prezentována coby neideologická.

Máme historickou zkušenost, která nás naočkovala proti jistému typu autoritářství, a umíme ho tudíž rozpoznat. Jenže doba pokročila a přináší nové hrozby. Pokud ustrneme v představě totalitarismu 20. století, může se nám taky stát, že si naši vnuci budou klepat na čelo a říkat: „Jak je možné, že to tehdy neviděli přicházet?“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků