Článek
Před rokem a půl jste s rodinou kvůli politickým poměrům Rusko opustil. Proč jste si za nový domov nakonec zvolili Paříž? Uvažovali jste prý i o Praze…
Žít v Praze by pro mne nebylo zrovna příjemné. Rozumím Čechům a jejich vztahu k Rusům. Jsem Žid a cítím totéž k Němcům, ačkoli si racionálně dokážu zdůvodnit, že mladí Němci nejsou zodpovědní za zločiny minulosti. Být emigrantem je malér, a tak raději někde, kde necítíte žádnou zátěž. Kromě toho naše dcera studuje na Sorbonně.
Jednou z postav vaší knihy je novinář, kterému říkáte úspěšný lůzr.
Ten je pro současná média, která se drolí na nejrůznější blogy a malé portály, velmi příznačný. Novinářem se stanete kvůli ideálům. Po pěti letech ovšem zjistíte, že žádnou velkou mediální hvězdou nejste a že máte rodinu a potřebujete ji zabezpečit. V Rusku je to vidět nejmarkantněji: Mnoho lidí se dalo na novinářskou dráhu ve svobodných devadesátých letech, dnes si ale musí vybrat, zda pracovat pro vládní média, nebo zůstat svobodný, méně významný a hůř placený.
Jste také internetový podnikatel. Vaše společnost Sergey Kuznetsov Content Group provozuje několik portálů, z nichž k nejvýznamnějším patří Booknik.ru, věnovaný židovské literatuře a kultuře v Rusku. Dotýká se státní regulace vašeho byznysu?
Mé portály se nevěnují politice natolik, aby se jich dotýkala. Kdo ale provozuje zpravodajský server, může se do potíží dostat poměrně lehce. Například vlastník Lenta.ru, oligarcha a Putinovi blízký Alexandr Mamut, provedl letos v březnu prokremelskou výměnu redakce. Redaktoři, kteří byli vyhozeni nebo sami odešli, založili nový portál Meduza, kvůli obavě z cenzury a z ekonomických důvodů ovšem raději v Lotyšsku.
V některých kapitolách knihy Motýlí kůže je vypravěčem sériový vrah. Jaké to bylo, psát z jeho perspektivy?
Otevřít si mysl tak, aby do ní mohl takový vypravěč vstoupit, bylo samozřejmě vzrušující – a také velmi nepříjemné. Začalo se mi měnit myšlení, cítil jsem se velmi zle. Ale ne řekněme z morálního pohledu. Když začnete přemýšlet jako někdo, kdo zabíjí lidi, nestanete se automaticky špatným člověkem. Hrozí však, že budete po zbytek života prožívat ne nepodobné peklo jako vojáci, kteří se vrátili z války s posttraumatickým syndromem. Nic na tom nemění ani fakt, že můj vrah je nerealistický, vyjadřuje se poetickým jazykem. Běžní sérioví vrazi bývají nevzdělaní a nudní psychotici se špatnými vyjadřovacími schopnostmi, žádní sekáči. Kdo je tvořivý a poetický, najde si jiný způsob ukájení než vraždění. V tom je to imaginace, román.
Přitahuje vás násilí?
Nemohl bych napsat knihu o násilí, kdyby mě nepřitahovalo.
Ve vašem románu hrají významnou roli i sexuální praktiky jako jakési zaplnění prázdného života moskevské mládeže. Patříte do BDSM komunity?
Ne, ale navštěvoval jsem BDSM večírky v San Francisku i v Moskvě. Nic hrozného, nějaké bití a znehybňování, ty opravdu drsné věci nejsou pro lidi mimo komunitu přístupné. Jedním z impulsů pro psaní mi bylo, že navzdory existenci velkého množství mýtů o masochistech, jako že například musejí být slabí, vždy smutní a depresivní, byli mí masochističtí přátelé naopak zpravidla draví a úspěšní v byznysu i ve veřejné sféře.
Jak tito lidé na vaši knihu reagovali?
Vše, co tam popisuji, poznali na vlastní kůži – proto se jim kniha obvykle moc nelíbí, chybí jim už touha odhalit své skryté sny. O to víc ji oceňují lidé, kteří svou sexualitu teprve objevují, nebo ji doposud záměrně potlačovali. Bylo mi jako autorovi až úzko, když se mi jedna čtenářka najednou začala svěřovat, že když jí bylo patnáct, měla touhu být spoutána a bita mužem.
Identifikovali se čtenáři s některou z postav?
Někdo se spontánně identifikuje s obětí, jiný s tím, kdo trestá. Není to záležitostí morální volby, nebo vůle.
Vzrušovalo vás psaní?
Hlavně tím, jak nepříjemné bylo překračovat hranice zavedeného vkusu a morálky. Doufám, že jsem hodný člověk, mám rád svou ženu a děti a tak dále, přesto se ve mně otevíralo něco hrozného. První verze vznikla během šesti dní, které jsem strávil sám v jednom moskevském bytě. Když jsem ji dopsal, poslouchal jsem Murder Ballads Nicka Cavea, které se pro mě v ten moment staly tak děsivé, že jsem se bál vstoupit do vedlejšího pokoje.
Kromě masochismu demytizujete i homosexualitu. Sklidil jste za to v rodném Rusku kritiku?
Před deseti lety, kdy kniha vyšla, se v Rusku naštěstí o homosexualitu ani o provokace založené na sexualitě nikdo nestaral. V Moskvě byly gay i BDSM kluby. Církev ani žádný jiný strážce veřejné morálky se tenkrát neozval. Dnes je to loterie: smíte vydat cokoli, ale z jedné věci ze sta je vyroben skandál. A pravidla se mění přes noc.
