Hlavní obsah

Realita je klam a lze ji vyrábět, říká spisovatel Petr Stančík

Právo, Lidmila Kábrtová, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Petr Stančík (1968), jenž se pod své knihy podepisoval také jako Petr Odillo Stradický, se dokáže v literatuře pozoruhodně žánrově rozkročit. Píše poezii, pro děti i klasickou beletrii. Ve svém posledním románu Mlýn na mumie (Druhé město 2014), nominovaném na Magnesii Literu za prózu, se ukázal jako milovník historie, fantasmagorie a absurdity.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Petr Stančík

Článek

Proč vlastně v roce 2006 zemřelo vaše spisovatelské alter ego Petr Odillo Stradický ze Strdic? A co vám dávalo?

Stradický byl pro mě skafandr do moře hnusoty reálného socialismu. Vyrůstal jsem v šedivém bezčasí osmdesátých let, kdy už bolševici nebyli tak zmrdní jako v těch padesátých a kdy mi větší hrůzu než výslechy na StB naháněla každodenní pruzení obyčejných, beztrestných, neboť ze své práce nevyhoditelných spoluobčanů. Pár dobrých klasiků, jako Skácel či Seifert, už z literatury zvolna vyprchávalo. Jediná alternativa hovadným režimním autorům byl underground, kolem něhož jsem se taky tak trochu ochomýtal, ale vadilo mi, že mu z bot lezla podobná sláma jako vládnoucím bolševikům. Bondy, Magor i Krchovský byli géniové, leč nikoliv gentlemani. A ti ostatní už jenom nebyli gentlemani… Proto jsem si vytvořil postavu dekadentního aristokrata, morosního básníka, který nikdy nemluví sprostě a živí se bledým svitem luny. Do něj jsem si odskakoval vždy, když už jsem to ve Stančíkovi nemohl vydržet. Bohužel, Stradický si v horoskopu předpověděl smrt v prosinci 2006 a skutečně tehdy také zemřel, takže si už nemám kde ulevit.

Píše Petr Stančík jinak než Odillo Stradický?

Stradický čtenáři pohrdal, byl rád, že je jich tak málo, a snažil se jim pochopení svých textů co možná znesnadnit, ze stejných důvodů a podobnými metodami jako autoři alchymistických traktátů. Stančík má své čtenáře rád a každého nového vítá.

Prý ve vás roztočila představivost maminka, která si vymýšlela fantaskní pohádky…

Když moje skvělá matinka zjistila, že mě přestávají bavit pohádky, prepostmoderně spojila sci-fi s fantasy a vytvořila lehce halucinogenní vílu Zpěválku, cestující vesmírem raketou na antigravitační pohon… Taky mě poprvé v životě zavedla do antikvariátu, což pro mne byl mysticky zasvěcující zážitek. Dodnes miluji ten buket starých knih, namíchaný z vůní kůže, klihu, potu, plísně a neekologických barev.

Sám píšete i pro děti. Je to těžší než psaní pro dospělé?

Když to děláte poctivě, je to celkem jedno. Ale pro špatného spisovatele je mnohem snazší obalamutit dospělého. Děti si totiž hrají, ale na nic si nehrají. Pokud je kniha nezaujme, udělají si z ní leda garáž pro angličáky.

Co je pro vás, když píšete pro děti, důležité?

I když to může znít dementně, chci, aby děti v knížce vedle zábavy našly alespoň kousíček ponaučení, což u dospělých už nemá smysl. Například, že mají držet slovo, mít rády sebe, rodinu i svou vlast, že není důležité jen žít, ale taky něco zažít a podobně. Naopak typické české kavárenské levičáctví se mi hnusí všude – a v pohádkách obzvláště, takové to, že všichni mají mít všeho stejně málo a místo pana krále bude vládnout lid, ejchuchů, no za to bych krájel tupým nožem. Rovněž nelibě nesu v pohádkách moderní technologie. To uměl jen Josef Lada v Bubácích a hastrmanech a pak ještě Jiří Marek v Autopohádkách.

Vaší metodou je hra, extrém, prostor vykloubený z reality. Proč jste se dal právě touhle cestou?

Nevěřím ve skutečnost. Realita je klam a mam a lze ji tvořit, ba dokonce i vyrábět. A tak vytvářím tu svou skutečnost, která se mi líbí, a nabízím ji, ale nenutím, i ostatním.

Když už mluvíte o klamu a mamu, stále pracujete v reklamě?

Pořád a pořád mě to baví. Jen jak stárnu, začíná mě práce maličko unavovat. Moje literatura mě ale neuživí a pokleslou psát nechci. Když se to, co chci sdělit, přirozeně protne se čtenářským zájmem, je to úplně v pořádku, ale nezvládl bych se podbízet. Takže kdyby mě nějaký osvícený mecenáš chtěl podporovat, abych se mohl věnovat jen umění, vůbec bych se nebránil. V reklamě jde naproti tomu především o prodej, to ostatní je kapka rosy na třešince na dortu. Ale i tady mám své zásady: Nelžu. Nedělám reklamy pro děti, protože nechápou nadsázku. Snažím se, aby mé reklamy bavily a kultivovaly.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Petr Stančík

Vaší nejznámější knihou je pornograficko-gastronomicko-filosofický thriller Mlýn na mumie. Co vás k příběhu o sériovém vrahovi z 19. století přivedlo?

I když teď je to velká móda, sérioví vrazi mě fascinují od dětství. Zatímco kamarádi byli partyzáni, já jsem si hrál se spolužačkami na vanového vraha Smithe… Často jsem také dumal o tom, proč se zabití člověka trestá, zatímco ukončení celé lidské éry se oslavuje. Jako když průmyslová revoluce zavraždila středověk.

A proč právě tahle doba?

Historie se stále opakuje. Zrovna teď zažíváme totéž, co komisař Durman roku 1866. Jen v jiných kulisách a mnohem, mnohem rychleji.

Jaký je podle vás ten styčný bod mezi oběma obdobími?

Nástup globálních technologií, které rozmixovaly kultury po celé planetě do jedné stejnorodé směsi. Přičemž internetem devatenáctého století byla železnice s telegrafem. Tolik oslavovaná multikulturalita ve skutečnosti znamená růst entropie, neuspořádanosti systému, ve fyzice se tomu říká tepelná smrt. Podobně smícháním všech barev dohromady nevznikne duha, ale šedohnědý blivajz.

Z čeho z druhé poloviny 19. století bychom se měli podle vás poučit? A jde to vůbec, poučit se z minulosti?

Poučení je v tom, že k úspěchu je nutno mít vizi. Český národ v 19. století chtěl obnovit svou samostatnost a ta vize byla tenkrát tak silná, a až pohlavně přitažlivá, že k češství přivábila i řadu Němců. Byli to například Friedrich Emmanuel Tirsch alias Miroslav Tyrš nebo Barbara Pankel čili Božena Němcová. Vize rakouské říše jako hráze proti invazi Turků do Evropy pominula, a proto pominula i ona říše. Dnes, pokud je mi známo, žádnou národní ani státní vizi nemáme. Lidstvo se z minulosti nikdy nepoučí. Hlavně proto, že běžný člověk si všimne, že se historie stále opakuje, až ve stáří, kdy už ho nikdo neposlouchá. A taky by to nebyla žádná zábava.

Řešil jste i v Mlýnu na mumie nějakou hranu, za kterou nezajít?

Knížka obsahuje řadu sexuálních scén, ale pro mě za hranou nejsou, asi proto, že sám se v tomto oboru jen tak něčeho nepolekám. Řada čtenářek mi vyčítala, že komisař Durman je nemrava, protože vyznává lásku své dívce, a přitom chodí do bordelu, jenže to pramení z neznalosti dobových reálií. V 19. století slečna z dobré rodiny nemohla mít předmanželský sex, protože byla dobře vychovaná a maminka ji hlídala zrakem ostřížím. Svobodní mládenci tedy měli jen dvě možnosti, z nichž masturbace byla větší hřích…

Co chystáte dál?

Právě teď dokončuji historickou monografii o zničené gotické kapli Božího těla, již kdysi postavilo Bratrstvo obruče a kladiva uprostřed dnešního Karlova náměstí na Novém Městě pražském. Pracovní název: Vyvrácený střed.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám