Hlavní obsah
Album rappera Viktora Sheena Černobílej svět loni dominovalo české hitparádě. Foto: Warner Music

Ráno bolest, v noci kóma. Karel Veselý o smutných mladých mužích českého rapu

V klipu k hitu Až na měsíc sleduje kamera partičku mladých rapperů v klubu, ve studiu nebo na autodromu s motokárami. Viktor Sheen, Nik Tendo, Calin a Hasan jsou ve většině záběrů ponořeni do tmavých barev.

Album rappera Viktora Sheena Černobílej svět loni dominovalo české hitparádě. Foto: Warner Music
Ráno bolest, v noci kóma. Karel Veselý o smutných mladých mužích českého rapu

Beat a elastická basová linka písně odkazují na elektronický klubový žánr UK garage, jeho taneční euforie je ale zvláštně tlumená: místo aby beat explodoval, spíš se jen líně protahuje – a podobně lze vnímat i texty rapperů, jejichž tématem je láska ve všech podobách.

„Směřuju z bytu, přitom nevím kam, z bytu, kde jsi stihla vyměnit zámky,“ mumlá smutně v úvodu Calin, zatímco Nik Tendo slibuje: „A přestaň se modlit, dneska večer budem tančit, dneska večer budem pít.“ Hlavním háčkem písně je ale Hasanův refrén. „Jsme výš, pak níž, dál, blíž, až na měsíc, až na měsíc,“ zpívá, jako by chtěl naznačit, že kdo chce zažít extázi, musí nejdřív prožít muka.

Viktor Sheen

Foto: Warner Music

Kvarteto mladých muzikantů v čele se šestadvacetiletým Viktorem Sheenem zastupuje generaci českého rapu, která odhodila vychloubání a pozlátko – tradiční rapová témata – a nahradila je pochybnostmi a nejistotou.

Klip Až na měsíc nasbíral za osm měsíců 14 milionů zhlédnutí, a nebýt úmrtí Karla Gotta a následné popularity písně Srdce nehasnou, byl by číslem jedna na českém YouTube za rok 2019. Sheenovo album Černobílej svět se pak od května drží v první pětce české hitparády a jedenáctkrát ji vedlo. Česká pobočka IFPI už Sheenovi udělila ocenění platinové album, které se dává za nahrávku, jež vydělá víc než milion korun. Statistiky hovoří jasně: rapper narozený v Kazachstánu a vyrůstající na Kladně je momentálně největší hvězdou českého popu. A to přesto, že z televize nebo rádia jeho písně určitě neuslyšíte.

„Koukej na to, jak jsou mý dny bezbarvý, (…) šedej dým, čekám, až se můj den vybarví,“ rapuje Sheen v první a titulní skladbě desky a vykresluje pocity člověka, v jehož životě se střídají mánie a deprese. Druhá píseň Demons vypráví o jeho boji se závislostí na alkoholu: „Démoni jsou v hlavě, ale žerou moji duši, v jedný ruce láhev, druhou rukou ji zas dusím.“ A následná píseň Zlato začíná veršem: „Asi bych to neměl pít, když už to ráno nejsem já.“ Motiv ranního probuzení do nevábné reality se na desce vůbec opakuje často. „Vidím, jak se lidi měněj ráno,“ konstatuje Sheen v Nápisech, zatímco v Deja Vu je ke slyšení verš: „Ráno bolest, v noci kóma.“

Ráno tu zastupuje prozření, sebezpyt a je také momentem, v němž se večerní euforie z klubu láme do ubíjející denní rutiny normálního života. Ten pro Sheena nepřináší příliš mnoho smysluplných radostí. „Celá tahle doba – bullshit, všechny tvoje řeči – bullshit. Všechny materiální věci, nenechám si zacpat uši,“ vzkazuje v písni Příběhy a vystupuje zde z tradiční role rappera, který nachází smysl v hromadění peněz a majetku. V tracku Cizí sny pak dodává: „Co s tebou dělaj ty materiální hry? Koukni mi do hlavy, uvidíš podsvětí, věci, co hasím už potřetí.“

Není to zrovna vrcholná poezie, spíš jen maličko klopotný – ovšem upřímný – pokus, jak zformulovat pro zření, že materiální cíle, které současná společnost vtlouká mladým do hlavy, jsou přinejmenším problematické. Svět je prázdný, postrádá smysl a vydělávání peněz je jen způsob, jak oddálit pochybnosti. Ty ale stejně nakonec vyhřeznou. Nejpozději zítra ráno.

Nikdy jsme nebyli takhle deep

Českému rapu od nepaměti vládli sebevědomí drsňáci napojení na některou z partiček, které v devadesátých letech zformovaly zdejší scénu. Tito rappeři se k nám pokoušeli přenést zámořský hudební styl zrozený o dvě dekády dříve v New Yorku a se zvukovými postupy zkopírovali i aspirativní náboj hip hopu spočívající ve vysvobození skrze peníze. Aktuální úspěch „citlivých“ rapperů, jako je Sheen nebo jeho kolegové z písně Až na měsíc, je však symbolem střídání stráží. Do mainstreamového rapu se vrací civilnost obyčejných životů, která posluchačům začíná imponovat víc než příběhy o vydělávání peněz.

Převrácení tradičního tropu rapových textů je velmi dobře slyšet například ve skladbě Neviditelnej z prosincové desky Real Newz slovenských rapových stálic Kontrafakt, kde Viktor Sheen hostuje. Tématem písně je sláva a potýkání se s ní, přístup rapperů různých generací je ale úplně jiný. Zatímco čtyřicátník Rytmus si pochvaluje svůj status a možnosti („Už nechodím s ruksakom a lietam v oblakoch.“), Sheen si všímá i negativních odstínů popularity: „Jediný, co jsem chtěl dřív, tak je mít cash. Jediný, co bych chtěl teď, je nemít stres.“

Slovenský rapper Rytmus

Foto: Milan Malíček, Právo

Pozlátko světa celebrit mu nepřinášelo kýžené vysvobození, protože už dříve nahlédl jeho prázdnotu.

Sheenův rychlý nástup v roce 2019 kopíruje nedávné vzedmutí vlny emo rapu v zámoří. Na vrcholech žebříčků tam bodují interpreti jako Post Malone, Travis Scott či Drake kombinující zpěv a rap do zvláštního ponurého a katatonického hip hopu, který se nevyhýbá tématům, jako jsou deprese nebo smutek.

Ta jsou dnes už běžná v celé žánrové šíři popu; v hip hopu, který tradičně živil optimismus a odhodlání nesklonit se před problémy, je to ale velmi překvapivý zlom. Jako kdyby i současný žebříčkový rap chtěl odrážet nevábné životní vyhlídky těch, kteří jsou tradičně hybateli hudebního průmyslu – teenagerů a mladých do třiceti let.

„Všichni mí kámoši jsou mrtví, zatlač mě k okraji,“ zpíval Lil Uzi Vert v ikonickém generačním hitu z roku 2017 XO Tour Llif3. V Sheenovi a spol. našel český rap na tuto vlnu odpověď. „Nikdy jsme nebyli takhle deep,“ konstatuje v Až na měsíc Hasan.

Emo rap v Česku rozhodně není žádná novinka. A to ani v hitparádách. V roce 2012 vystoupal na vrchol tuzemského rádiového žebříčku liberecký rapper Lipo s hostující Debbie díky písni Ležím v tvé blízkosti. Byl to mimochodem vůbec první český rapový track, který se dostal takhle vysoko. Jímavá, až patetická balada o rozchodu („Láska je věčná, ale silnější jsou naše ega.“) hojně protáčená televizní stanicí Očko tehdy nastolila trend rádiových hitů kombinujících mužský rap a zpívané ženské refrény.

Vynikali v nich hlavně mladí rappeři kolem značky Ty Nikdy Records: třeba Paulie Garand, Lipův někdejší kolega z projektu BPM – Básníci před mikrofonem. Tito rappeři si pěstovali image obyčejných kluků, často pocházeli z měst mimo Prahu a chtěli být antitezí rapperů z předchozí dekády, kteří vesměs naplňovali vzorce drsňáků z klipů zámořských hvězd. Místo jejich machistického pózování nabízeli poetické, introspektivní texty, které ovšem většinu času připomínaly první básnické pokusy středoškoláků.

V desátých letech se vůbec začal český rap zajímavě rozvětvovat: o slovo se přihlásili angažovaní rappeři (Bonus), objevily se výrazné ženské osobnosti (Čokovoko, Sharlota) nebo třeba nová vlna alternativního rapu (PAST, Podpultura).

Největší úspěchy ale samozřejmě slavily lokální variace na současný zámořský hitparádový zvuk, které dnes ovládají trh všude po světě. K jejich cestě k nevídané popularitě přispěly možnosti alternativních distribučních kanálů i specifika žánru postaveného na něčem, co by se dalo popsat jako „klanová identita“.

Rapper Lipo

Foto: Radek Kudláček

Hudební průmysl v minulé dekádě připomínal divočinu, v níž přežívají agilní jednotlivci, případně nezávislé kolektivy, jejichž členové si vzájemně pomáhají vzhůru. Velká nadnárodní vydavatelství, tradiční hegemon průmyslu, mají dál výrazný vliv v masmédiích, ale v nepřehledném světě subkulturních žánrů ztratila kontakt s mladou generací. U ní vládnou rapové „klany“, které už dávno nepotřebují tradiční média a úplně si vystačí s YouTube a sociálními sítěmi. Přes ně komunikují s fanoušky a prodávají trička nebo cédéčka. Je to svébytný podnikatelský segment s vlastními pravidly.

Nejsilnějším hráčem na domácí rapové scéně je dnes pardubický kolektiv Milion+, který v roce 2015 založil rapper Logic (dnes Yzomandias). Pod jeho vedením label operuje jako dokonalá fabrika na hity – svižně chrlí klipy a desky, na nichž si rappeři navzájem hostují, a pomáhají tak budovat značku labelu i svou vlastní. Produkce písní obvykle kopíruje aktuální zámořské trendy, podstatná je ale jazyková lokalizace, s níž rapper může lépe promlouvat k domácím konzumentům.

Každý track z kanálu Milion+ je jako další díl nekonečného seriálu, v němž mají jednotliví interpreti jasně danou roli – třeba šéf Yzomandias s tetováním v obličeji je hédonista, který rapuje výhradně o svých penězích a o tom, jak si užívá život. O sedm let mladší Hasan naproti tomu pěstuje zvláštní poetický emo rap s osobitou ponurou atmosférou, zatímco další hvězda Milion+ Nik Tendo je bavič a trickster, kterého ale tíží jakási temná minulost. O ní rapuje i v jedné z nejlepších českých rapových skladeb posledních let Sedm.

Rap jako sebeobětování

Viktor Sheen začal svou kariéru v obdobné rapové „manufaktuře“ Blakkwood, kterou ale v roce 2017 opustil, a momentálně si desky vydává sám, byť mu s distribucí významně pomáhá velký hráč Warner Music. Blízko má nicméně ke zmíněnému Milion+, jehož členové Karlo, Hasan, Nik Tendo nebo Yzomandias hostují na Černobílým světě, a on se pro změnu objevuje v jejich písních.

Jakou má Sheen roli v „seriálu“ Milion+? Už na předchozí desce Jungler z roku 2017 se stylizoval do někoho, kdo prohlédl povrchnost světa, ale v jeho džungli musí chtě nechtě přežívat: „Jsem čistej, očištěn, co nahrál jsem mixtape. Jsem vypnul ten systém, nesnáším ten systém.“ (Nescafé) nebo „Já vím, hraju ten život jak hru, s tím, že jsem našel ty cheaty.“ (Tchibo). V klipu k první jmenované skladbě stojí Sheen v kostkované košili na benzínce zcela oproštěný od klasických hiphopových symbolů úspěchu. Tady někde začala jeho cesta k dnešní obrovské popularitě.

Na zmíněné poslední desce Černobílej svět proniká do jeho textů obraz rapové kariéry jako sebeobětování. V podcastu Ladislava Sinaie se Sheen loni v listopadu rozhovořil o monotónnosti a stereotypu své rapové profese, která se podle něj vlastně zas tak moc neliší od běžné práce, s níž mají zkušenosti jeho fanoušci.

„Na koncertě jim dávám sebe. Rozpadávám se na kusy,“ prohlašuje Sheen ve skladbě Příběhy. Jeho úkol je ale větší než jeho zdraví, přišel, aby svým fanouškům ukázal cestu. Ve skladbě Ráj, kterou přispěl na desku producenta Deckyho Kingpin, rapuje: „Já přeju ti, ať se máš fajn, přeju ti, ať ti je líp, a oni ty zkurvený stavy znaj, ale nikdo ti to nechce říct.“ A v refrénu nabízí: „Pojď se mnou, ti ukážu way.“

Karel Veselý (1976) je hudební publicista a spisovatel.

Foto: Zuzana Lazarová

Přes všechnu životní prázdnotu, kterou Sheen na desce zachycuje, tady ale je jedna věc, která mu dává smysl – jeho čerstvě narozená dcera. Poslední skladba Černobílýho světa nazvaná Mráz začíná obrazem utrpení po koncertě: „Já sedím po show jako zbitej pes. Můj svět z ledu.“ Těžkou práci na pódiu ale vykoupí dobrý pocit, když Sheen dorazí domů za svou rodinou: „Můj táta nebyl stopro, já jsem táta teď. Ukážu jí svět, dám jí svůj tep. (…) Dostane dětství, který kdysi vzali mně. Budu milovat tvůj smích, milovat tvůj brek.“ Ponuré album tady konečně dostane alespoň částečné rozhřešení.

Špatný a cizí sny

Když rok 2019 ukončovaly v České republice projevy čtyř nejvyšších státních představitelů, shodně se nesly v bizarně optimistickém duchu. Premiér Andrej Babiš si dokonce postěžoval, že občané nejsou dostatečně vděční za to, jak dobře se mají, což podle něj potvrzují i statistiky mezinárodních finančních agentur. Žijeme v tom nejlepším možném světě a nemáme vůbec právo si na cokoli stěžovat. „Ze všech (projevů) pochopitelně vyplynulo, že se nacházíme v nejlepším možném stadiu vývoje – a že až dostavíme dálnice a zrychlíme stavební povolení, budeme žít prakticky v utopii,“ glosoval to ironicky Pavel Šplíchal pro A2larm.

Rappeři v Čechách dlouhé roky stvrzovali ve svých textech od devadesátek panující neoliberální dogma, že každý může zbohatnout, stačí jen vyvinout maximální úsilí. „Říkaj, že peníze nejsou všechno, ale všechno nasvědčuje tomu, že jsou,“ rapoval například před pěti lety Ektor ve skladbě Peníze.

Aktuální vlna melancholického rapu ale možná odráží fakt, že se tento tradiční narativ začíná pomalu rozsypávat a ke slovu přichází nejistota.

„Řekni mi, na kolik procent jsi to fakt ty. Kolik z tebe jsou jen špatný a cizí sny,“ rapuje Sheen a shrnuje pochybnosti generace, jež přestává věřit na ideologii, kterou se do ní snažil otlačit systém. Euforie opadla, zůstal jen smutek.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků