Hlavní obsah
První text publikoval Michal Viewegh v Salonu v roce 1996, zatím poslední v roce 2015. Foto: Petr Horník, Právo

Přispějte Salonu na knihu „všeho nejlepšího“! + úryvek z přednášky Michala Viewegha

Sto nejlepších textů z historie Salonu – to je kniha Všechno nejlepší. Tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva. Vybrali jsme do ní eseje Václava Bělohradského či Karla Kosíka, rozhovory s Ivanem M. Jirousem nebo Ludvíkem Vaculíkem, prózy Emila Hakla, Bianky Bellové a mnoho dalšího.

První text publikoval Michal Viewegh v Salonu v roce 1996, zatím poslední v roce 2015. Foto: Petr Horník, Právo
Přispějte Salonu na knihu „všeho nejlepšího“! + úryvek z přednášky Michala Viewegha

A pak jsme poprosili vás, abyste nám pomohli proměnit rukopis ve vytištěnou knihu. A vy jste nám opravdu pomohli sesbírat už přes osmdesát tisíc korun. Děkujeme!

Kampaň na hithit.cz/20letSalonu však bude ještě měsíc pokračovat a vy máte pořád možnost získat knihu Všechno nejlepší levněji než pak v obchodě, navíc s doručením až k vám domů; knížky salonních esejistů i známých spisovatelů s osobním věnováním; nebo třeba zajít si na pivo s profesory Václavem Bělohradským, Jiřím Přibáněm a Stanislavem Komárkem. Ale pospěšte si, odměny rychle ubývají!

I po překročení cílové částky samozřejmě půjdou všechny vybrané peníze výhradně na přípravu knihy, jejíž celkový rozpočet je hodně přes dvě stě tisíc korun. Každá další koruna nám pomůže věnovat jí více péče a dostat ji k více lidem. Takže jestli vás baví odměny, které jsme pro vás přichystali, pojďte nám ještě pomoct.

Zároveň v Salonu zveřejňujeme už druhou ukázku z knižního rukopisu. Po rozhovoru s filosofem Karlem Kosíkem přichází na řadu úryvek textu spisovatele Michala Viewegha (1962) Devět mýtů české literatury. Jedná se o jeho přednášku z konference v italském Udine. Vyšla ve 252. čísle Salonu 17. ledna 2002.

Státi se úspěšným českým spisovatelem je velmi snadné – mně to můžete věřit. Spousta věcí vám už od začátku hraje do ruky. Všichni v branži jsou věčně rozhádaní, nikdo s nikým nemluví, a každé nové jméno je proto netrpělivě vyhlíženo. Česká literatura je navíc jako stará panna: celý život marně čeká na toho pravého. Nemusíte se obávat, že je nutno se o ni nějak zvlášť ucházet – jakmile zjistí, že se motáte kolem, nabídne se vám víceméně sama, a dokonce vám ochotně promine leckteré nedostatky. Všechno, co pro ni musíte udělat, je napsat jeden větší společenský román; s tím termínem si nelamte hlavu, důležité je, aby byl aspoň trochu čtivý a alespoň trochu zábavný a vyšel v době, kdy žádný podobný román není na trhu, což je v případě české literatury prakticky pořád. Když takový román napíšete, máte to v kapse. Jste – alespoň dočasně – nová hvězda. Kupte si slušivé sako, připravte si pro novináře pár aforismů – a uvidíte, že všechno pojede jako po másle.

Zbývá už jen otázka, jak takový román napsat. Jednoduše. Základem je zbavit se následujících devíti mýtů, které se v české literatuře za léta nashromáždily a nyní v ní překážejí jako starý nábytek po zemřelé tetě.

1. Začněte například notoricky známým mýtem o ztrátě nepřítele: česká literatura byla prý negací komunistického režimu natolik určována, že po revoluci 1989 společně se ztrátou nepřítele ztratila i své klíčové téma, své základní zacílení – a tím i význam, smysl existence a koneckonců i čtenáře.

Tenhle nesmysl (který je mimochodem už deset let jednou z nejoblíbenějších otázek zahraničních novinářů) snad ani není třeba vyvracet. Copak lze lidský život zredukovat na politický režim? Copak i život ve svobodném režimu, to jest život „bez nepřítele“, nepřináší jen trochu vnímavému spisovateli desítky, ba stovky jiných, neméně naléhavých témat? Podle této osobité teorie by kupříkladu Ernest Hemingway nenapsal ani Starce a moře, ani Pohyblivý svátek, neboť válka přece už skončila, nepřítel kapituloval, takže vlastně nebylo o čem psát… Kdykoli tuhle moudrost slyším, pobaveně si představuji fiktivního českého spisovatele v prvních letech po Listopadové revoluci: připadá si sám (občas ve své pracovně téměř vyje opuštěností a steskem), žena ho podvádí s jedním z čerstvě zbohatnuvších mladých podnikatelů, je bez peněz, tchyně mu denně dělá ze života peklo a jeho dcera ke všemu otěhotněla s pouličním prodavačem heroinu – a tento spisovatel sedí doma a hořekuje nad tím, že mu revoluce ukradla jediné literární téma…

Jestli český spisovatel neví, o čem má po pádu komunismu psát, potom mu není pomoci. Jak říká jedno české přísloví: Kde nic není, ani smrt nebere.

2. Když skončila studená válka, v Hollywoodu byli v první chvíli zděšeni: For God’s sake, kdo v našich filmech nahradí všechny ty plukovníky KGB?! Všechno to rudé nebezpečí? Pak na to přišli: nebezpečí začalo přicházet z vesmíru (jak všichni víme, od 11. září už je to zase jinak).

Michal Viewegh na snímku z první půlky devadesátých let

Foto: Vlasta Luťanská, Právo

Někteří o nepřítele okradení čeští spisovatelé na to šli stejně: aby nepřišli o živnost, našli si jiného nepřítele. Jiné zlo, vůči němuž by se mohli vymezit. Protože nejlepší obrana je útok, začali dokonce tvrdit, že nepřítomností zla v díle vzniká kýč (k mýtu kýče se ještě dostanu). Svět je zla plný, takže najít nějaké pěkné, fotogenické zlo, které lze literárně zobrazit, není tak těžké. Podle téhle teorie spisovatel každé ráno vstane, vyčistí si zuby a hned potom si pustí v televizi zprávy, aby věděl, o čem bude ten den psát: v pondělí o rasismu, v úterý o nebezpečí globalizace – a tak dále až do neděle.

Myslím, že posláním spisovatele není monitorovat neštěstí světa. Dobrý román sotva vznikne mechanickým beletrizováním aktuálních společensko-politických potíží. Jestli vás jako občany tohoto světa něco naštvalo, napište o tom článek do novin – ale hlavně o tom nepište román. Úkolem spisovatele není hněvivé vymezování se vůči čemukoliv, úkolem spisovatele je dobře vyprávět zajímavé příběhy – a to jak o dobru, tak o zlu. „Mě láká vyprávěti příběh o věcech lidských, v němž neštěstí a láska se zčásti mísí,“ píše Boccaccio v úvodu Dekameronu. Ano, náš svět je často krutý, nespravedlivý a hrůzný – ale vedle hrůz existují i úsměvné příběhy, dobří lidé a dobré zprávy.

„Přímo vyhledávat smutek, to snad spisovatel přece jen nemusí,“ píše v jednom svém románu Émile Ajar.

„Člověk nemůže žít, aniž by nepátral po dobrých znameních,“ říká v jiném románu americký spisovatel Doctorow.

A já říkám toto: Není nic špatného na tom, když se rozhodnete své čtenáře především bavit.

Nestyďte se za to…

Knihu Všechno nejlepší. Tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva můžete podpořit na webové stránce hithit.cz/20letSalonu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků