Hlavní obsah

Přímočarost mě nudí, říká britská spisovatelka Sarah Perry

Právo, Marek Toman, David Vaughan, SALON

Její prvotina After Me Comes the Flood (Po mně potopa, 2014) dosáhla v Británii velmi příznivého ohlasu. Druhá kniha The Essex Serpent (Essexský had) jí vyjde v červnu. A do toho Sarah Perry (1979) pracuje na knize třetí, jejíž děj se částečně odehrává v Praze. I proto zde nedávno strávila několik týdnů v rámci projektu Praha město literatury.

Foto: archív autorky

Portrét prozaičky Sarah Perry (výřez)

Článek

O vašem debutu Po mně potopa se psalo, že má kafkovskou atmosféru. Jak se cítíte ve městě, k němuž Franz Kafka tak neodmyslitelně patří?

Kafku mám ráda, mé psaní však vyrůstá z něčeho trochu jiného. Narodila jsem se do prostředí náboženské sekty Strict Baptists. Hluboko pod kůži se mi tak dostal celý ten koncept dědičného hříchu. Teď už sice nechodím pravidelně do kostela, ale pocit, že je člověk nevyhnutelně zkažený, ve mně zůstal. Řekla bych, že jsem docela veselá osoba, ale zároveň mám myslím porozumění pro hrůzu ze života, protože cítím, že je někde autorita, která všechno řídí a nakonec přijde, aby nám sečetla naše hříchy. Mé ubohé postavy pak nemůžou uniknout drtivému pocitu, že je jejich problémy dozajista udolají.

Jaké bylo dospívat v prostředí křesťanské sekty?

Stejné jako bych dospívala v roce 1895. Nedívali jsme se na televizi, neznali jsme populární hudbu, nepřišli jsme do kontaktu skoro s ničím z toho, čemu se říká moderní literatura, musela jsem nosit sukně až ke kotníkům a mít dlouhé vlasy – mým čtyřem starším sestrám se to ani trochu nezamlouvalo, ale já moderním vymoženostem nedůvěřovala, velmi mě těšilo být obklopená knihami Thomase Hardyho či sester Brontëových, nic novějšího mě nezajímalo.

Hrdina vaší prvotiny opustí Londýn po týdnech sucha a narazí na dům se záhadnými obyvateli, co ho začnou vtahovat do svých nepřehledných vztahů…

Základními pocity té knihy jsou strach a hrůza. Přesto mi někdo řekl, že hledám v člověku dobro. Myslím, že měl pravdu. Představa dědičného hříchu nás totiž zároveň utvrzuje, že jsme jako lidé božími obrazy. Svět je opravdu zvláštní místo: drsné, surreálné, magické. Svým psaním se snažím s tou jeho zvláštností nějak vyrovnat.

Souvisí i bohatství vašeho autorského jazyka s vaší výchovou?

Před každým jídlem četl otec nahlas úryvek z Bible krále Jakuba z roku 1611, sama jsem se některé její pasáže učila nazpaměť. Vyznačuje se výrazným, specifickým rytmem, podobným, jaký nalezneme u Shakespeara. Kadence a rytmus toho textu jako by patřily spíš poezii. Myslím, že to mé psaní ovlivnilo víc než cokoli jiného.

O čem bude román, který právě píšete? A jaké místo v něm má Praha?

Píšu svou verzi starobylého mýtu o „bludném“ židovi, v zásadě antisemitského příběhu, který vypráví o židovském ševci, jenž se posmíval Kristu nesoucímu kříž. Byl proklet a musí putovat světem, dokud se Kristus nevrátí. Ten mýtus si našel cestu do folklóru, do poezie. Já používám jeho protagonistu jako někoho, kdo žije věčně, a je tak svědkem všech možných lidských krutostí. Můj román bude obsahovat fragmenty starých textů, v nichž se tato postava objevuje a které dává dohromady spisovatel žijící v Praze. Jinak se to ale bude odehrávat ve čtyřicátých letech 20. století. Trochu se ten rukopis bojím ukázat svému agentovi, protože je to hodně smutné, dovedu si představit jeho pochybnosti, jestli se to vůbec bude prodávat.

Svůj cit pro vykreslení minulosti jste uplatnila i v Essexském hadovi, který se odehrává v 19. století…

19. století si představujeme skrze drožky, cylindry a dámy v róbách, jak je známe z krabic od čokolády. Snažila jsem se ho zobrazit jinak, se zřetelem k tomu, že například londýnské metro jezdí už od roku 1863, že v letech, o kterých má kniha vypráví, fungovaly zaměstnanecké odbory, rozvíjel se feminismus, prováděly se operace v celkové anestezii – byl to již opravdu moderní svět. A ani my sami jsme se od té doby příliš nezměnili.

Ve vašich textech je jen tak mimochodem roztroušená řada informací.

Já se zajímám vlastně o všechno. Jsem taková straka, co vyzobává perličky z nejrůznějších oborů a potom se o ně dělí s ostatními. V hospodě je se mnou k nevydržení, protože pořád dokola všem u stolu říkám: A věděli jste, že…?

Co to vlastně bylo, ten essexský had?

Příšera ze starých anglických pověstí. V devadesátých letech 19. století se rozneslo, že se essexský had vrátil. Tehdejší čtenáři Darwina se domnívali, že jde o dinosaura, jiní ho brali jako trest za naše hříchy a někteří to celé považovali za formu masové hysterie.

Ten román je hodně svázaný s krajinou východní Anglie.

Ústí řeky Blackwater, kde se měl had objevit, má výraznou, poněkud přeludnou atmosféru. Nejsou tam klasicky krásné pláže, spíš oblázky, skály a bahno. A rostliny, které dokážou žít ve slané vodě. Kdysi se tato krajina táhla celé míle, žily tam ústřice a podivné ryby… Její původní kouzlo se však trochu vytratilo poté, co u pobřeží vznikly hráze, jež měly omezit nápor moře.

Sama jsem se na východě narodila, bydlím tam i dnes a odjakživa jsem měla zvláštní, blízký vztah k vodě, neustále mě to k ní táhlo. Trávit byť jen pár týdnů tady v Praze, v suchozemské metropoli, je pro mě velká výzva, ocitnout se tak daleko od močálů, říček a přílivu…

Souvisí nějak charakter východoanglického pobřeží s tajemným stylem vašeho psaní?

Ano, nudí mě přímočarost. Slunečná písčitá pláž by mě do deseti minut přestala bavit. U nás se krajina mění neustále, do bažin se vlije příliv, který pak zase ustoupí a nechá za sebou sůl a chaluhy. Po odlivu nikdy nezůstane nic tak jako předtím. Na pláži v hrabství Norfolk jednou silná mořská bouře spláchla horní vrstvy bláta a ve ztvrdlé spodní vrstvě se našly lidské otisky. Archeologové a historici tam naběhli, začali je zkoumat a zjistili, že patří mezi nejstarší na světě. A o dvacet čtyři hodin později se přihnala další bouře a všechno smazala. Takhle to u nás chodí.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám