Hlavní obsah
Jan Guillou Foto: Profimedia.cz

Pravda je vždy revoluční, říká švédský spisovatel Jan Guillou

Jan Guillou (1944) je populární švédský spisovatel a novinář. Jeho vrcholným dílem je stále pokračující sága Velké století, jejíž šest dílů vyšlo už i česky a další dva se chystá nakladatelství Host vydat v příštím roce. Guillou byl hostem plzeňského Světa knihy.

Jan Guillou Foto: Profimedia.cz
Pravda je vždy revoluční, říká švédský spisovatel Jan Guillou

Z Velkého století na mě nejvíc zapůsobil díl Mezi červenou a černou. Vypráví o dvacátých a třicátých letech 20. století. Nemáte pocit, že se dnešní dění tehdejšímu vývoji podobá?

Pokud jde o pravicový extremismus a rasismus, tak určitě.

Jak se to projevuje ve Švédsku?

Během druhé světové války u nás nebyli nacisté nijak zvlášť populární. Ve volbách získávali pár tisíc hlasů a jejich podpora průběžně klesala. Pro nacisty byl samozřejmě důležitý antisemitismus. Dneska sedmnáct a půl procenta voličů, což představuje milión sto tisíc lidí, volilo extrémně pravicovou stranu – Švédské demokraty. Roli Židů pro současnou extrémní pravici hrají Arabové a muslimové. Ve Švédsku žije asi patnáct procent lidí, kteří se nenarodili ve Švédsku, cizinců, takže na rozdíl od Česka je lze opravdu potkat na ulici.

Strach a následný příklon k extrémní pravici tedy vychází z osobních zkušeností?

Podle mě to nesouvisí s bezprostřední zkušeností s cizinci, ale spíš s vývojem celé společnosti, s tím, jak se rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými. Chudí jsou stále chudší, roste nezaměstnanost, a tak se tihle lidé přiklánějí k extrémním názorům. Ti, kdo ve Švédsku volí pravicový extrém, jsou stejní jako ti, kteří v USA zvolili Donalda Trumpa. Tam to byli v podstatě lidé, které Hillary Clintonová trochu nevybíravě nazvala zoufalci.

Příklon k novodobým náckům tedy pramení z nejistoty čím dál většího počtu lidí?

Dá se to tak říct. K tomu, abychom se takhle cítili, cizince nepotřebujeme. Ale cizinci nám v tom pomáhají, můžeme na ně svou situaci hodit.

A tradiční strany zároveň nemají co nabídnout.

Mnohokrát jsem navrhoval, aby se sociální demokraté zase začali chovat jako sociální demokraté. Jenže celé spektrum se posunulo doprava. To, s čím v roce 1968 sociální demokracie získala ve volbách 50,1 procenta, dnes říkají komunisté.

V životopise máte zmínku o tom, že jste byl zavřený, protože jste se jako novinář dostal do konfliktu s tajnými službami…

Začalo to na konci šedesátých let. V té době vysílaly v téměř všech západoevropských zemích zpravodajské služby mezi levicová uskupení agenty-provokatéry. Ono to zní jako z komunistického slovníku padesátých let, ale jinak se to nazvat nedá. Já byl členem švédského hnutí, které se stavělo za práva Palestinců. Jednoho dne mezi nás přišel mladý muž, který tvrdil, že má přístup k ručním granátům. A poté nám navrhl, abychom je použili k útoku na stockholmskou synagogu. Říkal, že zaručuje, že to přitáhne pozornost k našim požadavkům. Kdybychom do toho bývali šli, určitě by nás na místě čekala policie a nejspíš by nás zastřelili.

Ta epizoda se pak stala počátkem války mezi levicí a švédským státem, ve které jsme jako novináři sehráli hlavní roli. Založili jsme protišpionážní organizaci a celý ten mechanismus odhalili, celou tu zvláštní službu. Měli jsme fotky jejich příslušníků, vedení, měli jsme plány jejich akcí. Zveřejnili jsme to naráz v roce 1973.

Zjistili jste, kdo tu zpravodajsko-policejní provokaci vymyslel?

Zrodilo se to v Německu někdy v roce 1967, ve Spolkovém úřadu pro ochranu ústavy, což je jedna ze spolkových zpravodajských služeb. Její agenti prodávali zbraně levicovým skupinám, prováděli různé sabotáže, zakládali požáry, připravili bombový útok v Berlíně. Švédsko se tím inspirovalo.

Za to zveřejnění vás zavřeli?

Ano. My a Norové jsme byli na Západě jediní, kdo dokázal udržet své levicové teroristy v lajně. V Itálii, ve Španělsku, v Portugalsku, ve Francii či v Británii měli s levicovým terorismem obrovské problémy. Ale my jsme to dokázali zvládnout. Je tak dost paradoxní, že jsem se tím, že jsem se podílel na odhalení těch agentů, dopustil sabotáže vůči zpravodajské službě, tedy proti státu. Proto mě odsoudili. Byl to politický proces.

Jak zněl rozsudek?

Rok nepodmíněně za špionáž. Řekli mi: Musíte si uvědomit, že Rusové umějí číst. Tím, že jsme zveřejnili informace o naší zpravodajské službě, jsme je prý vlastně předali Rusům. Za špionáž se dávalo i dvacet let, ale nakonec to skončilo jakýmsi kompromisem.

Když jste seděl v base, neříkal jste si, jestli jste něco neudělal špatně?

V žádném případě, byl jsem politický vězeň!

Podobná historie se odehrála nedávno u nás. Mezi několik mladých lidí přišel policejní provokatér s návrhem útoku na vlak. Soud teprve nedávno skončil zproštěním obžaloby.

To je stejná technika, přesně tohle se dělo v šedesátých a sedmdesátých letech a teď se to vrací.

Co je pro vás smyslem žurnalistiky?

Nezávislá žurnalistika je jedním ze základních pilířů demokratické společnosti. A když se na to díváte z levicového pohledu jako já, tak můžete taky říct, že pravda je vždy revoluční.

Jenže přišla doba fake news a skutečná žurnalistika jako by pod tím náporem ztrácela dech.

Žurnalistice dnes dominuje internet. A fake news dominují internetu. Takže máme dojem, že dominují i reálnému světu. Ale tak to není. Dám vám příklad, který by vám mohl být blízký. Pražská rodačka Kateřina Janouchová je dnes známá a úspěšná švédská spisovatelka. Před dvěma lety se zbláznila a přešla k pravicovým extremistům a nyní ji na internetu sledují desetitisíce lidí. Jenže když pak za jednu z krajně pravicových stran kandidovala ve volbách, skončilo to fiaskem.

Jan Guillou

Foto: Profimedia.cz

Co z toho plyne? Proč fake news nefungují? Protože proti nim stojí média veřejné služby! Pravice by je chtěla zničit, chce mít všechno otevřené, nejen internet, ale i rozhlas a televizi, protože když všechno zprivatizujete, můžete bez omezení šířit cokoliv.

Jak jsou na tom veřejnoprávní média ve Švédsku?

Veřejnoprávní televize má dominantní postavení a myslím si, že to tak zůstane. Že si ji Švédové nenechají vzít.

Prodal jste víc než deset miliónů svých knih. V Česku, které má dokonce o něco víc obyvatel než Švédsko, se takovému číslu neblíží žádný současný autor. Čím si svůj úspěch vysvětlujete?

Myslím, že je to proto, že píšu o důležitých věcech způsobem, kterému lidé rozumějí. Jako teenager jsem snil o tom, že budu velkým spisovatelem. Geniálním, exkluzivním – a že nebudu mít žádné čtenáře. Že to je ta exkluzivita. Dlouhá léta jsem se cvičil ve stylizovaném, artistním psaní, v takovém jakoby francouzském stylu, téměř nesrozumitelném.

A najednou je tu rok 1968, mně je dvacet čtyři, jsem literární génius – tedy nemám žádné čtenáře. Jsem samozřejmě levičák, účastním se různých protiimperialistických hnutí, zajímám se o válku ve Vietnamu, vystupuji proti fašistům v Řecku, Portugalsku, Španělsku a velice věřím v socialismus s lidskou tváří a v Dubčeka. Jenže to, co jsme potřebovali psát do našich tiskovin, různých bulletinů, nemohlo být geniální. Bylo potřeba, aby to bylo snadno srozumitelné a pravdivé. Potřebovali jsme, aby to někdo četl.

A pochopitelně: spisovatel by neměl mít co nejméně čtenářů, ale co nejvíce. Máte psát pro masy, pro davy. Ale jak to sakra udělat?! Není to jednoduché. Je jednoduché být génius, ale je hrozně těžké najít způsob, jak psát pro všechny.

Já se na mnoho let přestal věnovat literatuře. Zvolil jsem si žurnalismus, kde musíte být pravdivý, korektní, a jak už jsem říkal, pravda je vždycky revoluční. Novinařinu jsem dělal s takovým úspěchem, že jsem nakonec skončil ve vězení. No a tam jsem měl najednou možnost přečíst všechny ty knížky, na které jsem předtím neměl čas.

Do té doby jsem jako bývalý génius neměl rád krimi. Tehdy byli ve Švédsku populární dva levicoví autoři, kteří psali detektivky: Maj Sjöwallová a Per Wahlöö. Takže jsem si jejich knížky do vězení objednal a všechny je přečetl.

Oni psali americkým stylem, ale děj zasazovali do Švédska. Záliba v tvrdých policajtech je charakteristická pro Ameriku nebo i Británii a má tendenci spíš pravicovou, jenže oni byli levicoví – a měli s tím obrovský úspěch. A já si uvědomil, že to je přesně ono, že to je ta cesta. A navíc že mám spoustu znalostí o tajných službách…

Neboli jako spisovatel jste se narodil ve vězení.

Ano. Vlastně ne. Ve vězení jsem se narodil jako populární spisovatel.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků