Povídky do karantény. Petra Soukupová: Nejhezčí týden prázdnin

Myslim, že mi hodina stačit nebude. Teda vyučovací hodina. Zatimco všichni už píšou, já pořád nevim. Už nevim deset minut. Sice dělám, že píšu, ale jenom dělám kroužky na papíře. Všichni skloněný hlavy, ty zvuky propisek na papíře, učitelka si čte, obrací stránky pomaloučku, potichu, aby nerušila. Na tabuli krasopisně, psala to ona – Téma: Nejhezčí týden prázdnin. Jenže to je složitý. Byli sme u babičky, tam sem skákal z můstku do vody a byl v ledový jeskyni, byl sem u druhý babičky a tam mě kousnul králík do prstu, tak mi to pak doktor šil, na táboře sem si dal tři pusy s Vendulkou z Plzně, ale papírek s jejím mobilem jsem už ztratil, a stejně největší zážitek byl ten tejden s rodičema na plachetnici. Jednou chci bejt námořní kapitán. To je jistota. Ale nevim, jestli to byl nejhezčí tejden, prostě.

Táta jezdí na plachetnici už pár let, s kamarádama, ukazuje nám pak fotky, všichni furt popíjejí pivko z plechovek, ale my sme s nim nebyli, protože mamka pořád říkala, že Bruno je na to malej. Furt je malej, ale letos konečně jedeme.

Před odjezdem jsou na sebe rodiče hrozně milí, snažej se, asi před Brunem, já to stejně poznám, že to nemají dobrý, ale snažej se, takže to třeba ještě chtějí mít dobrý, tak mám radost, než si všimnu, jak se jednou mamka na taťku koukne. Protože v tom pohledu vidim, že oni to mít dobrý nebudou a že to ani teď dobrý nebude, i já vim, že člověk se nevydrží snažit v kuse moc dlouho, a tejden je moc dlouho na snažení.

Vyjíždíme na noc, usnu ještě před hranicema a probudí mě Bruno, když řve, on Bruno pořád řve, je to vztekloun, stojíme na odpočívadle v Chorvatsku, skaliska a vítr, je brzo ráno, všude kolem auta s lidma, nechce se mi ani vylejzat, mamka mi podá dozadu bagetu, co udělala na cestu, a taky čokoládový pitíčko. Bruno svou bagetu neskutečně drobí všude kolem. Táta si toho všimne a pohádaj se s mámou, proč nemůžem jíst venku, máma, že je tam zima, táta už mlčí, ale pak řídí tak, že poznám, že je naštvanej, to se vždycky pozná, jede moc rychle, a i když ho mamka upozorní, tak nezpomalí. A mamka vzdychá.

Dojedeme do maríny, což je parkoviště lodí, táta nám ukáže naši loď, je hezká, ale myslel jsem, že bude větší. Musíme na ní nastoupit po úzkým můstku, ale nebojim se. Bruno jo, musej ho tam přenést. Ale jenom se na tu loď, která se jmenuje Dorado, podíváme, určíme si, že my s Brunem budem v kajutě vzadu a taťka s mamkou v kajutě na přídi, i když taťka řekne, že bude možná spát v salónu, což je ta hlavní místnost, kde je hrozně uzoučká pohovka, a mamka se na něj zase dívá zle, ale já dělám, že sem nic neslyšel ani neviděl, protože proč.

Musíme pak z lodi pryč, protože oni ji musej ještě zkontrolovat po předchozích lidech, co ji měli půjčenou, tak my se jdeme koupat, jenom s mamkou, táta zůstane v maríně, aby to měl pod kontrolou, jak on říká.

Mamka je myslim ráda, že je sama. Na chvilku mi připadá, jako by byla veselá, ale já vim, že veselá není, že ji něco trápí, asi táta, ale tady na tý pláži je to chvilku dobrý.

Na pláži najdu mušličku a Bruno ne, tak řve. Když se vrátíme k lodi, tak už tam táta stěhuje naše věci, a nějaký lidi, asi zřízenci tý maríny, natahujou podél zábradlí lodi síť, aby Bruno nevypadl z lodi ven, až poplujeme.

Pak je dlouhá a nudná přednáška, když nám táta vysvětluje, jak to na lodi bude a co nesmíme a co musíme, a mamka se s ním pohádá, že z ní dělá blbce, a on se urazí, tak odplouváme potichu, mamka to všecko zvládne napoprvý, vidim, že táta je potěšenej, na chvilku jsou zase trochu spolu, dokonce vtipkujou, a to oni poslední dobou moc nedělaj. Já taky pomáhám, jedno lano tahám do lodi, a Bruno málem spadne do vody, síť nesíť, protože je blbej.

A pak plujeme a je to nejlepší na světě, jsme loď Sýkorka, protože to se mi líbí víc než Dorado, jdu dopředu, abych viděl, jak špička proráží vodu, ačkoliv mamka na mě křičí, ať tam nechodim, ale táta řekne, že můžu, a já chci a pořádně se držim, táta říká, že jedna ruka patří lodi, a to znamená, že se člověk musí pořád aspoň jednou rukou držet, ale mamka se stejně naštve a zase se s taťkou pohádaj, ale já to neslyšim, protože jsem vepředu a je to krásný.

Ještě ten den si zkusím držet kormidlo, je to snadný, táta se směje, jasně, že na volným moři je to snadný, a když je dobrý počasí. A vůbec mi není špatně, až večer, když si lehnu, a ta loď, i když je ukotvená, tak se stejně trochu pohupuje, tak je mi špatně. Musim si vzít kinedryl, a stejně je mi špatně. A Bruno vedle mě spí a rodiče sedí nahoře na palubě a v naší kajutě je maličký okýnko, který vede tam a je otevřený, teda trošku, a já neslyšim, co si povídaj, slyšim sem tam slovo, ale slyšim ten tón, jako kdyby na sebe syčeli, a Bruno spí, a já když si lehnu, tak se mi chce zvracet, a nakonec, rodiče pořád seděj a dohadujou se, já usnu vsedě.

A pak je to každej den stejný, přes den se hrozně snaží, oba, ale i tak se třeba pětkrát za každej den malinko pohádaj, ale pak se zase hned snaží, myslim, že Bruno si těch hádek ani nevšímá, ani já si jich nevšímám, jenže pak zas ležim v kajutě a oni na sebe syčej každej večer, když si myslí, že už spíme, já totiž nikomu neřekl, že je mi špatně, protože co kdybych kvůli tomu nemohl bejt kapitán na lodi, to radši budu vždycky jíst kinedryl a usínat vsedě.

A čim ten tejden postupuje, tim víc mi vadí to jejich snažení, zvlášť když už vim, že táta má nějakou holku, a taky, že se chtějí rozvést, teda táta chce, máma ne, prej že sme moc malí, Bruno je malej, já ne, já bych řekl, aby se rozvedli, protože mamka je vždycky veselejší, když s náma není taťka, tak co.

Ale taky jak ten tejden postupuje, tak mě táta učí plachtit a rozumět těm lanům a všemu a nechává mě držet kormidlo, i ve vlnách, a vypadá to, že sem na tohle všechno šikovnej, a tim je to hrozně dobrý, a tak pokaždý ráno vim, že tohle je nejhezčí prázdninovej tejden, a pak když vsedě usínám a slyšim ty jednotlivý hnusný věci, co si rodiče říkaj, tak bych chtěl domů, kde se rodiče takhle divně nesnažej, ale ani nehádaj, kde prostě táta chodí do práce a někdy ho vidim jenom těsně před usnutím a někdy jenom ráno při snídani a někdy ne a pak je s náma o víkendu, a tak je to prostě u nás normální, a mamka nebrečí a tady jsem ji brečet slyšel a ne jednou, i když se snažila bejt hrozně potichu.

Takže prostě nevim. Jasně, že bych mohl napsat jenom o tom hezkým, ale to je pak nepravda, a já nevim, jestli není lepší psát pravdu, jestli přece jenom není nějakej jinej tejden, kde bylo třeba něco blbějšího než plachtění, ale zároveň ne tak blbýho, jako to s mýma rodičema.

A najednou zvoní a já jsem nic nenapsal, ale to nevadí, to se mi stává, že se občas takhle zamyslim, mamka říká, že to je v pořádku, a vždycky to s těma učitelkama domluví, že můžu slohovku nebo i písemku napsat znovu, akorát tátovi se to nelíbí, že mám zvláštní režim a že nejsem schopnej pracovat jako ostatní, ale to je jedno, protože o těhle věcech rozhoduje mamka, a vždycky tátovi říká, ať mě nestresuje a ať je rád, že nemám žádný trauma, a ať se do toho prostě vůbec neplete.

To je jedno. Odevzdám pokroužkovanej papír, dívám se na učitelku omluvně, ale ona je v pohodě, naše škola je, jak říká táta, alternativní, takže u nás se to moc vážně nebere, jdeme domů, před školou na Čermáka čeká jeho otec, jeho rodiče sou už rozvedený, a Čermáka to hrozně štve, že tady na něj otec čeká, řikal mi to, že si připadá jako mimino, že pro něj otec chodí ke škole, i když ví, že on tam chodí, aby s Čermákem byl co nejdýl z toho času, co má přidělenej, což je vždycky středa odpoledne.

Mě by to asi neštvalo, kdyby tu na mě táta čekal. Ale hlavně chci, aby mě vzal příští rok zase na loď. Ale radši bez Bruna, ten je ještě moc malej.

---------------------------

Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Nejhezčí týden prázdnin, si můžete objednat zde.