Hlavní obsah
Štěpán Kučera Foto: Jan Handrejch, Právo

Podivný svět. Štěpán Kučera nad románem Pavly Horákové Teorie podivnosti

Pavla Horáková je pravidelná účastnice salonních večírků v kavárně Blatouch, takže bych kvůli podezření z podjatosti její román recenzovat neměl. Jenže v novém výzkumu Ústavu mezioborových studií člověka se tvrdí, že s těmi, s nimiž pravidelně pijeme víno, se zároveň sbližujeme ve vnímání světa – totožný jev prý pozorujeme třeba v podobném oblékání matek a dcer. Neboli četbou knih kavárenských spolustolovníků čteme i sami sebe. A o sobě koneckonců píše každý recenzent.

Štěpán Kučera Foto: Jan Handrejch, Právo
Podivný svět. Štěpán Kučera nad románem Pavly Horákové Teorie podivnosti

Ada, hrdinka románu Teorie podivnosti (Argo 2018), pracuje ve zmíněném fiktivním Ústavu mezioborových studií člověka, a kromě vzájemné kompatibility lidí odhaluje i další podivné struktury v předivu světa. Ohledává také vlastní síť rodinných, přátelských i milostných vztahů a pátrá po velkém rodinném tajemství. Bohatší než Adin bdělý život, a o nic míň skutečné, jsou pak její sny plné nápověd; ostatně „věci povstávají z představ“.

Vynořují se tu otázky, co člověk zmůže proti pravidlům (viditelným i skrytým), do jaké míry vůbec může být v lidském společenství svobodný a jestli naše svobodná vůle není jenom konstrukt. Autorka se s vtipem, ale nikoli nevážně ptá, co je vlastně člověk, co ho určuje a jaká je podstata světa.

Záhy je zřejmé, že si Ada s analytickým jazykem vědy nevystačí, a do jejího vyprávění vstupuje cosi, co jsme uvyklí označovat jako mystiku. Ta se však s vědou nemusí vylučovat – takže kvantová fyzika stvrdí poznatek ze snu, že skutečnost vytváříme pozorováním, a celá Teorie podivnosti je vystavěná na principu fraktálů, pomocí opakování podobných motivů v různých plánech.

Pavla Horáková se svým románem Teorie podivnosti

Foto: Argo/Richard Klíčník

Vypravěčka vtipně přeskakuje mezi diskurzy, není to však žádné neuvědomělé přeskokové jednání, ale zkratky vedoucí přímo k jádru pudla. Občas se zdá, jako by vzešla z románového světa Stanislava Komárka, jenže na rozdíl od něj nevylučuje samu sebe z mraveniště světa, naopak si bolestně uvědomuje, jak moc je jeho součástí. Je to kniha plná citu, lze ji číst i jako milostný román, a některé pasáže (jako ta o Emauzském klášteře, řece a Andělu) jsou nekomplikovaně krásné.

Adin příběh nicméně působí silněji v náznacích, jednotlivostech, střípcích teorie podivnosti než v samotném rozuzlení, podvázaném naší omezenou schopností porozumět univerzu. Ostatně sama Ada se dávno předtím smířila s tím, „že svět nelze vysvětlit slovy, protože slova jsou lineární“, a už Borgesův čtenář detektivek věděl, že „rozluštění záhady se nikdy nevyrovná záhadě samé. Záhada je součástí nadpřirozeného, a dokonce božského. Její rozluštění je jen trik“.

Roky sedávám s Pavlou Horákovou u kavárenského stolu a nikdy jsem si neuvědomil, jak dobrá je spisovatelka. Svět je podivný, plný zázraků.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků