Hlavní obsah
Douglas Murray Foto: Profimedia.cz

Podivná smrt? Štěpán Kučera nad knihou Douglase Murrayho o masové migraci

„Douglas Murray brilantně líčí příběh masové imigrace do Evropy – její počátky v poválečném nedostatku pracovní síly, její zintenzivnění při slučování rodin a konečně humanitární ospravedlňování otevřených hranic,“ čteme na záložce knihy, jejíž titul Podivná smrt Evropy napovídá, kam podle autora masová imigrace vede. Murrayho publikace (přeložil ji Alexander Tomský a vydalo nakladatelství Leda) je skutečně hodná pozoru a je dobré číst ji nepředpojatě.

Douglas Murray Foto: Profimedia.cz
Podivná smrt? Štěpán Kučera nad knihou Douglase Murrayho o masové migraci

Na jedné straně sice autor účelově vybranými statistikami i výčty kriminálních činů migrantů vytváří obraz Evropy bezmála jako válečné zóny, dopouští se drobných manipulací (německá kancléřka Angela Merkelová podle něj „požádala ředitele Facebooku Marka Zuckerberga, aby na své sociální síti zarazil kritiku její migrační politiky“; podle odkazovaného článku však kancléřce šlo o hate-posts, tedy příspěvky šířící nenávist), a zatímco například podrobně líčí peripetie nedávné uprchlické krize i dramatický růst počtu běženců, nevěnuje následně příliš pozornosti tomu, že se díky dohodě s Tureckem počty příchozích vrátily na úroveň doby před krizí.

Na druhou stranu však Murray popisuje skutečné problémy: hlavně nedostatečnou asimilaci některých přistěhovaleckých komunit v západoevropských městech či násilí proti názorovým oponentům, zde kritikům islámu, a upozorňuje na to, že korán na rozdíl od bible neprošel sekulární textovou kritikou, což ztěžuje porozumění mezi oběma náboženskými tradicemi.

V řadě názorů lze s autorem souhlasit: představa multikulturní společnosti, v níž každá uzavřená komunita vyznává vlastní hodnoty, skutečně nefunguje – v tom se s Murraym dnes shodne většina čelních evropských politiků i intelektuálů. A řešení, která navrhuje – azylová řízení mimo území Evropy či pomoc rozvojovým zemím –, jsou rozumná (jakkoli je snazší takové návrhy napsat do knihy než uskutečnit v praxi).

Potíž Podivné smrti Evropy je v tom, že problémy a výzvy dnešního světa zužuje jen na „masovou migraci“, která je tu hlavní příčinou tekutého hněvu přelévajícího se rozdělenými společnostmi v Evropě; autor opomíjí kupříkladu globalizaci a její ekonomické, společenské i kulturní důsledky, její vítěze a poražené.

Murray zajímavě líčí evropskou únavu z dějin, beznadějné hledání smyslu po prozření z velkých příběhů – ovšem toto metafyzické prázdno chce nahradit příběhem o uzavřené Evropě a bojem proti vnějšímu nepříteli. Liberální Evropu chce bránit vyloučením pochybností a interpretační mnohosti (takže nepřekvapí, že do role zachránce kontinentu pasuje maďarského premiéra Viktora Orbána).

Autor také dává rovnítko mezi běžence a muslimy, jak napovídá už podtitul knihy Imigrace, identita, islám. Zastávání hodnot neslučitelných se současným pojetím lidských práv přitom není tolik otázkou náboženství jako kulturní tradice: ženská obřízka, kterou Murray odsuzuje, se v Africe provádí v muslimských, křesťanských i židovských komunitách, a málokde jsem narazil na tak trudné postavení žen jako na keňském venkově plném zbožných křesťanů.

Murray vychází z představy homogenní evropské civilizace, „židovsko-křesťanské kultury postavené na řeckém a římském základě a doplněné objevy pozdějšího osvícenství“. Vytěsňováním dalších tradic Murray vylučuje z evropské kultury bosenské, albánské či kosovské muslimy, historické území Al-Andalus na Pyrenejském poloostrově či osmanské vojáky, kteří bojovali za Rakousko-Uhersko v první světové válce, a zlehčuje skutečnost, že to byli muslimové, kdo středověkému křesťanstvu předal podstatnou část zmíněného „řeckého a římského základu“.

Evropané podle autora přijímají migranty z masochismu, z pocitu viny za historické křivdy, a Murray zcela správně dodává, že ostatní civilizační okruhy se ničím takovým netrápí. Jenže když masochismus nahradíme slovem sebereflexe, dostaneme docela jiný obraz skutečnosti. Právě schopnost nových výkladů starých příběhů, abolicionismus čili umění podrývat to, co se jeví jako tradiční a odvěké, je možná nejdůležitější z „evropských hodnot“, které chce Murray bránit. Osobně jsem rád, že nemusím žít v Rusku nebo Saúdské Arábii, kde sebereflexi považují za slabost.

Autor píše, že dnešní Evropané nemají nic společného s řáděním conquistadorů či otrokářů, ale tím boří princip evropské identity, na němž svou knihu staví – jestli nemáme nic společného s temnými stránkami evropské minulosti, proč bychom měli mít něco společného s Dantem nebo staviteli katedrál, na jejichž dědictví se Murray odvolává?

Přesto stojí za to Podivnou smrt Evropy číst a bez nálepkování či osočování společně hledat odpovědi na otázky, které nám dnešní svět pokládá. Ostatně i Douglas Murray navštívil „uprchlické“ ostrovy Lesbos a Lampedusa a z reportážních pasáží, které do své knihy zařadil, je zřejmé, že mu osud lidí ve vratkých člunech není lhostejný.

Douglas Murray
Podivná smrt Evropy
Imigrace, identita, islám

Přeložil Alexander Tomský.
Leda

Douglas Murray: Podivná smrt Evropy

Foto: archív nakladatelství Leda

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků