Hlavní obsah
Michael Ignatieff Foto: PA/Zoltan Balogh, ČTK

Je těžké rozumět době, ve které žijeme. Jenže kdo to měl v minulosti jinak? Kdo se nepotkal s tím, že „doba vymknuta z kloubů šílí“? Jde tedy spíše o to, nepozastavovat se a nedojímat nad výjimečností našeho času, ale snažit se ho popsat, zachytit, a tak se v něm snad i nějak vyznat.

Michael Ignatieff Foto: PA/Zoltan Balogh, ČTK
Petr Fischer: Bezmoc idejí

Na Nové scéně Národního divadla se o to nedávno pokusila zajímavá trojice mužů: Michael Ignatieff, historik a rektor Středoevropské univerzity v Budapešti, bývalý polský ministr zahraničí Radosław Sikorski a nizozemský filosof Rob Riemen.

Zatímco Ignatieff dával důraz na rozklad epistemologických autorit v době nadvlády Facebooku, tedy na krizi poznávací, v níž se rozpouští pravda a zároveň neexistuje společensky preferované a uznávané místo jejího vykazování, Sikorski popisoval dynamiku současnosti téměř výhradně coby proces oživování starého střetu ideologií, souboje dvou odlišných konstrukcí světa, v němž má momentálně navrch koncepce uzavírající, konzervativní.

Riemen pak ve zřejmě nejradikálnější diagnóze mluvil o více či méně nápadném povstání každodenního fašismu, který proniká veřejným prostorem, politikou i našimi soukromými životy. V diskusi se však následně ukázalo, že slovo fašismus je pro přítomné příliš emocionální, zatížené dějinnými konotacemi, takže ho vnímají jako nejen nepřesné a zamlžující, ale také zcela nevhodné pro jakoukoliv debatu s lidmi, kteří se „jen“ bojí rychlého světa a dopadů globalizace.

Jenže máme-li, jak zní příkaz doby, „nazývat věci pravými jmény“, je taková námitka nepřípustně diplomaticky opatrná. Naznačuje totiž, že tu probíhá jakási politická debata mezi „my“ a „oni“, přičemž „my“ vědoucí přesvědčujeme ty druhé, kteří tak úplně nevědí, respektive za vědění považují svou silnou emoci. Poznání a myšlení se tu definitivně mění ve vyjednávací strategii budoucího společenského konsenzu a stává se praktickou politikou. Vychází to z přivlastnění si známé teze, že vědění je moc a s jako takovým se s ním musí pracovat – tedy mocensky. Jenže to je právě to, co se v politickém procesu neděje.

Petr Fischer (1969) je (do konce roku) šéfredaktorem ČRo Vltava

Foto: archív Petra Fischera

Debata na Nové scéně tak potvrdila trojí bezmoc dnešních intelektuálů: bezmoc v hledání vhodných pojmů k pojmenování skutečnosti, která se ve věku téměř „neomezené volatility obrazu pravdy“ neustále proměňuje; bezmoc ve vedení smysluplné diskuse, která by zahrnovala širší veřejnost, jež by měla o takovou výměnu názorů při hledání pravdy zájem; a bezmoc v aktivním prosazování moci vědění, které by bylo výmluvnější a přesvědčivější než demagogie.

Slov i různých metafor máme pořád dost, nedokážou však rozběhnout stroj poznání tak, aby pomáhaly společnosti najít se na cestě digitální džunglí. I na trhu idejí je, zdá se, krize z nadvýroby – a vzdor zajímavé mnohosti nakonec pusto a prázdno.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků