Článek
Jeck hraje na gramofony, ne ale na ty dýdžejské, které vydrží vše a bez odchylek, ale na obstarožní kufříkové stroje Fidelity se čtyřmi rychlostmi (16, 33, 45 a 78 otáček za minutu). S pomocí starých ohraných desek, které nikdy nevrací do obalů, a dalších retrotechnologií typu minidisků a samplovacích klávesek Casio, vytváří hutné, praskající a přeskakující zvukové bezčasí. Dříve neslyšené basové frekvence, zpomalení, nekonečné smyčky, když jehla narazí na samolepku, kterou Jeck na své desky umisťuje, zajišťují, že hudbu mockrát slyšenou nebo hluboce povědomou slyšíme jinak, nově, nečekaně. A nevyzpytatelnost letitých přehrávačů se posluchači i hráči stará o neustálá překvapení – dialog s gramofonem je permanentní improvizací.
Gramodesku coby hudební nástroj nebo součást zvukového arzenálu použil kdekdo, od Johna Cage přes Milana Knížáka po Christiana Marclaye, který gramofony vnesl do hledačského podhoubí newyorského downtownu, scény snoubící experimentální rock s free jazzem, improvizací a dalšími přísadami. Všem jmenovaným šlo především o vznik nové hudební kvality na troskách poničeného záznamu, Philip Jeck je navzdory svému věku „mladší“ a jedním z jeho motivů je melancholie, spíš hledání ztraceného času než ničení nalezeného.
Jeckovým generačním druhem je newyorský skladatel William Basinski, který se mezinárodní hvězdou hledačské elektroniky stal ještě později, až kolem padesátky. 12. září zahrál v rámci festivalu Itch My HaHaHa v brněnském planetáriu a byla to od pořadatelů skvělá volba sálu. Prvních pár minut Basinského tiché tuzemské premiéry se neslo v duchu vrzání polohovatelných sedaček – posluchači si dělali pohodlí –, které se pomalu prolnulo s tichými magnetofonovými smyčkami.
Podobně jako Philip Jeck i Basinski utíká ke starým nedigitálním zvukovým technologiím „s duší“ a potenciálem nabalování povrchových zvuků. Slepky na magnetofonovém pásu popraskávají podobně jako přeskakující deska, přítomna je i nemožnost dokonalé synchronizace a permanentní „nebezpečí chyby“. Basinského nejslavnější dílo – série The Disintegration Loops – má ve své pomyslné partituře destrukci přímo vepsánu: slepený magnetofonový pásek se otáčí a opakuje krátkou nahrávku, dokud se nerozpadne. Vtažení do prostého, přitom napínavého děje je téměř okamžité.
Hledání (staro)nových zvuků je vášní průzkumníků nových hudebních cest již celá desetiletí – a nejen v experimentální a vážné hudbě. Kreativní pouštění desek na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dočista změnilo tvář populární muziky – zrodil se hip hop a elektronické taneční žánry vzývající nikoliv zpěváka či kytaristu, ale muže za gramofony.
Není divu. Západní urbánní civilizace žije, jak kdysi poznamenal „otec ambientu“, hudebník Brian Eno, obklopena elektronickou, tj. reprodukovanou hudbou, mnoha hudebníkům tudíž coby odrazové můstky k tvorbě slouží vzpomínky na díla zaslechnutá z reproduktorů rádií a domácích stereosoustav nebo zkrátka zvukové barvy prostředí, jímž jsou obklopeni.
A jsou tu i technické výzvy: od vrstvení a synchronizace desítek magnetofonových stop v poválečné éře na univerzitní či rozhlasové půdě přes dýdžejské úsilí udělat ze zvuků dvou desek chytlavý taneční rytmus až po současnější, do značné míry retromilnou kutilskou touhu sestavit funkční přehrávač/nástroj doslova z odpadků a pak na něm vytvořit nové hudební dílo.
Vlivný britský hudební publicista David Keenan před pár lety přišel s novou stylovou škatulkou – hypnagogický pop. Reakce na tento šuplík byly rozporuplné, protagonisté hypnagogického popu (například James Ferraro) se každopádně vyznačovali tím, že svá zvukově záměrně ledabylá pole repetitivních elektronických smyček osévali nalezenými nahrávkami, které zvykneme považovat za druhořadé. Ke slovu a novému životu se proto dostaly audio- i videokazety s meditačním ambientem, osmdesátkovým discem i devadesátkovým europopem. Underground si zkrátka zase jednou přivlastnil nablýskanost středního proudu a podvratně ji použil coby nástroj vlastního uměleckého vyjádření.
Po Praze, Brně i Ostravě se znovu vyrojily billboardy zvoucí na vzpomínkové festivaly s devadesátkovými hvězdami typu 2 Unlimited, E-Rotic a Mr. President. Pokud se tam chystáte, zkuste si předtím poslechnout něco ze stovek Ferrarových titulů. Jeden z jeho četných pseudonymů zněl Lamborghini Crystal.
