Článek
A čeští čtenáři mají smůlu, že se s tímhle originálním spisovatelem, narozeným v roce 1926 v USA irským přistěhovalcům a po 2. světové válce natrvalo usazeným v Irsku, setkávají tak pozdě.
Jeho románový debut Zrzoun, který ho rázem proslavil (45 miliónů výtisků a překlad do dvou tuctů jazyků), k nám totiž dorazil s padesátiletým zpožděním.
Další slavný román Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B. měl knižní premiéru před čtyřiceti roky a v překladu Michaly Markové vyšel teď v Argu. Pozdě, ale i tak díky, přestože retro závan zlatých šedesátých let je tu již znát.
Hořký humor, retro a sentimentalita zasnoubená s parodií jsou ovšem pilíře, na nichž Donleavy staví. Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B. (autor si v názvech svých knih potrpí na aliteraci) se sice odehrávají v Paříži, v Londýně a především v Dublinu první poloviny 20. století, ale základní téma a atmosféru si autor vypůjčil z románů „citové výchovy a zrání“, přináležejících spíše století předminulému.
Chlapec Baltazar vyrůstá a zraje bez mateřského zájmu, leč ve velkém bohatství a v péči chův, pak v drilu chlapecké školy pro malé lordy a budoucí velké vůdce a nakonec ve věhlasné Trinity College v Dublinu. Francouzská guvernantka se do dvanáctiletého (!) hošíka zamiluje (a dokonce s ním počne), do světa pijáckých a erotických eskapád ho pak zavede protřelý přítel, aristokrat a student teologie zvaný Bejčák.
Blaze těm, kdo nosí podvazky Boží a srkají šampaňské z dlaní nahých žen… Neboť: Pyj je jazykem duše… A v Irsku se tak dobře daří podivuhodným mystériím primitivních chtíčů! To jsou jeho kréda.
„Ach, to odporné, dojemné bohatství!“ notují si svorně oba přátelé v radovánkách velkoměst i na šlechtických sídlech (na venkově je tak vilno) dokud – protože tak to chodí – i je nedostihne marnost a smutek hluboký tak, že v něm znehybníš.
To jsou poslední slova románu bohatého na jazykové, stylistické a syntaktické vylomeniny a zkraty, které stojí za to si vychutnat. Zvláště na venkově a v létě.
