Hlavní obsah
Tereza Semotamová Foto: Argo/Richard Klíčník

Nesnesitelná lehkost pinožení. Lucie Faulerová nad knihou Terezy Semotamové

Mám slabost pro bizarní zápletky, libuji si ve všelijakých podivnostech i droboulinkých absurditách, a to jak v životě, tak ve filmech či v literatuře. Je tedy jasné, že když jsem se dozvěděla o románu, který má být o ženě, jež se rozhodne žít ve skříni, zamnula jsem si ruce, jen to zašustilo. Tato skříňová zápletka se může nejprve jevit jako jakási prvoplánová vábnička (a u mě tedy rozhodně zabrala), ovšem o žádné laciné prvoplánovitosti tu nemůže být vůbec řeč.

Tereza Semotamová Foto: Argo/Richard Klíčník
Nesnesitelná lehkost pinožení. Lucie Faulerová nad knihou Terezy Semotamové

Tereza Semotamová vedle germanistiky absolvovala také scenáristiku a dramaturgii, překládá z němčiny, má za sebou řadu rozhlasových her, článků a před čtyřmi lety vydala s Jakubem Vítkem knihu Počong aneb O pinoživosti lidské existence. A pinoživost je slovo, které přesně vystihuje i ústřední téma jejího románu Ve skříni (Argo 2018). Ano, člověčí pinožení, to je, oč tu běží.

Bezejmenná hrdinka kolem třicítky je sochařka, nyní se však vrátila z ciziny do Česka, je bez přítele, bez práce, bez přístřeší, s nedostatkem peněz. Své rodiče, starší sestru i kamarádku Janu nechává v domnění, že má kam složit hlavu, že má také dojednanou práci v bance, a nevysvětluje, jak je to s jejím vztahem. Mladá žena neví, co se sebou, kam se vrtnout, a nastěhuje se do pražského vnitrobloku, konkrétně do skříně IKEA, které se její sestra zrovna zbavuje.

Slovo „složitý“ se stává mojí mantrou. „To máš jedno, já jsem dojímavej člověk obecně. Mě dojme třeba i jen to, že vidím na nebi srpek měsíce.“

„A co tě na tom dojímá?“

„Nevím, asi si najednou vůči němu připadám hrozně maličká, uvědomím si, že jsem jen jedna bezvýznamná miliardtina tohohle světa.“

„A pomáhá ti to?“

„Hm, vlastně jo, člověk zvedne hlavu, a najednou to svoje pinožení vidí shora, to, jak se neustále za něčím žene, je sám sobě epicentrem, a přitom je takhle prťavej a součástí jakýhosi velkýho plánu…“

„Jakýho jako?“

„Neboj, nejsem v žádný sektě, jen prostě…“ odmlčím se, „nevěřím, že jsme na světě jen proto, abychom uspokojovali svoje potřeby, přemýšleli o tom, na jakej jogurt máme chuť a jestli ta matrace, na který spíme, je pro naše záda dost dobrá. I když jogurty i matrace jsou samozřejmě důležitý…“

Hrdinčino pinožení je někdy trochu poťouchlé a vtipné, jindy unavené a bolestné. Bezútěšnost se střídá s nadějí nebo se odlehčuje malými divy, těmi všednodenními, kterými stojí za to se nechat dojmout. Ve skříni tak není ani tíživou ultradepkou, ale ani odlehčenou groteskní glosou o takovém tom mileniálním plácáníčku. Podstatné totiž je, že ve chvílích, kdy se sama hrdinka vznese nad své tělo a sleduje shora vlastní směšné bytí, dovede bez sebelítostného fňukání vnímat život a svět v jeho absurdnosti i kráse, pomíjivosti i zacyklenosti. A v jeho marnosti.

V područí svých rozmarů a vášní stoupala po točitých schodech, jako by věděla, kam jde, přitom neví. Celý život to tak asi je. Pořád si něco namlouváme. Krátkodobě vidíme nějaký cíl, jehož musíme dosáhnout. Ale celé je to upletené z mlhy, která se vzápětí rozplývá do nikam.

Skříňaři a skříňařky

Kniha Terezy Semotamové je jakousi koláží, kde reálné situace ze života hrdinky přecházejí v situace surreálné. Přičemž ne vždy je jasné, co se událo v období „před skříní“ a co se děje nyní v období „ve skříni“ (dokonce možná i co se děje „po skříni“) a zda se to vůbec děje (a zda se to vůbec děje hrdince).

Román ignoruje linearitu, formální jednotnost i interpretační jednoznačnost a autorka rozhodně čtenáři nenabízí pomocnou ruku, která by ho bez újmy provedla až na konec. Řekla bych, že z knihy je velmi zásadně cítit tvůrčí svoboda, autorka svou autenticitou a suverenitou dává jasně najevo, že ona je ta, kdo utváří pravidla a drží otěže, a že když ztratí kontrolu (jako ji hrdinka ztratí na kočáře s turisty při projížďce Starým Městem), je to proto, že se tak sama rozhodla.

Tereza Semotamová

Foto: Argo/Richard Klíčník

Možná se bude čtenář v první chvíli snažit najít nějaký klíč, díky němuž by se zorientoval v tomto roztříštěném fikčním světě, ale po chvíli zjistí, že to není potřeba – že to není něco, co se po něm vyžaduje, co potřebuje, aby si text s veškerou jeho sílou i křehkostí užil. Prostě se v tom tak úplně nezorientujete, ale to nevadí, naopak. A hlavně – jak se chcete zorientovat, když se pinožíte!

V souvislosti s tím je nutné zdůraznit, že specifika autorčina psaní nepůsobí jako manýra ani jako rozpačitý pokus, kdy chce být sděleno příliš mnoho věcí příliš mnoha formami. Přesto si budete chvílemi připadat jako hrdinka v jiném úryvku z knihy: A já mám chuť zařvat: Proč jste mi to neřekli dřív? Že to bude takhle? Takhle neuchopitelný? Pořád dokola a dokola. Odkrývání života jako okýnek v předvánočním čokoládovém kalendáři. A znovu a znovu užasle zírat a nerozumět.

S románem Terezy Semotamové budete odkrývat okýnko po okýnku, užasle zírat, mnohdy nerozumět a jindy zas rozumět až krystalicky čistě. A možná vám stejně jako mně po dočtení bude jasné, že se k tomu textu ještě vrátíte.

Obloukem se dostávám zpátky k zájmu o knihu, který ve mně vyvolala ona zápletka se skříní. Ne, opravdu nejde o žádnou lacinou vábničku. Skříň se zde stává jakýmsi symbolem pro hledání cesty, jak se zabydlet ve světě a jak se zabydlet sám v sobě. A pojem skříňař či skříňařka by se podle mě klidně mohl stát slovníkovým heslem pro člověka uvědomujícího si nadoraz existenciální úděl onoho lidského pinožení.

Lucie Faulerová (1989) je spisovatelka a redaktorka.

Tereza Semotamová
Ve skříni

Argo

Tereza Semotamová: Ve skříni

Foto: archív nakladatelství Argo

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků