Hlavní obsah
Dorothee Sölle (uprostřed) na snímku z roku 1981 Foto: Wikimedia Commons/Nationaal Archief

Neochočená naděje. Teoložka Dorothee Sölle by se dožila devadesáti let

Útlá kniha Fantazie a poslušnost (česky Kalich 2008) byla jednou z těch, které mě inspirovaly ke studiu teologie. Na příkladech z období nacismu kritizovala slepou poslušnost církevních lavic a představovala Krista jako „nejšťastnějšího člověka“. Její autorka, protestantská teoložka, farářka, básnířka a aktivistka Dorothee Sölle (1929–2003), by se 30. září dožila devadesáti let.

Dorothee Sölle (uprostřed) na snímku z roku 1981 Foto: Wikimedia Commons/Nationaal Archief
Neochočená naděje. Teoložka Dorothee Sölle by se dožila devadesáti let

V křesťanských kostelích často vídáme obrazy utrpení a cesta náboženství vypadá jako jedno velké sebezapření, Sölle naproti tomu mluvila o čisté radosti jako motoru pro dobré jednání a o právu každého člověka na kreativitu a vlastní pestrý život.

Brzy jsem zjistila, že se tato teoložka setkala ve svém oboru také s nepochopením a přezíravostí. Když jsem o ní v prvním ročníku chtěla napsat seminární práci, bylo mi to důrazně nedoporučeno. Pamatuji si výjev na schodech, kde si profesor systematicky notoval s mou spolužačkou, která ji označila za „úplně nemožnou“. Sölle si tento přístup nejspíš vysloužila kvůli svému podvratnému přístupu k dogmatice. Odmítala například jasnou vizi posmrtného života a ve svých úvahách o mystice se opakovaně odkazovala k súfijské, muslimské tradici.

Má první seminárka tak nakonec byla o jiném teologovi. Dorothee Sölle jsem ale neopustila. Narazila jsem na její básně a během jedněch Vánoc je začala překládat. Vášeň pro její poezii mě v následujících letech nepřešla a ještě letos mé překlady vydá nakladatelství Biblion.

Když jsem odjížděla na poslední rok studia do Německa, bylo mi už jasné, že jí chci věnovat diplomovou práci. Mé německé spolužačky ji naopak považovaly za naprostou klasiku, dokonce takovou, proti které je potřeba se vymezit. Vyčítaly jí například, že sice procestovala svět a zabývala se problémy lidí i společenskou situací na mnoha místech, nepsala však o situaci cizinců přímo v Německu. V té době jsem už přeložila její báseň Azylantka, která přirovnává migrantku k obrazu naděje, takže jsem věděla, že nemají úplnou pravdu, ale jisté zaujetí situací na druhé straně světa v její práci určitě patrné je.

Když jsem po ní pátrala v centrální univerzitní knihovně, zjistila jsem, že police věnovaná teologii 20. století je plná jejích děl. Podařilo se jí uspět v disciplíně, ve které mnoho teologů a teoložek současnosti selhává – navázala tvořivý dialog s ostatními společenskými vědami.

Její přístup byl přitom velmi kritický, pořádala demonstrace a politická modlitební setkání. Nemlčela ani v době, kdy do ČSSR přijela vojska Varšavské smlouvy a utnula pražské jaro. Právě v těchto letech se Sölle začala intenzivněji angažovat. Vyšla také její první básnická sbírka složená z přebásněných náboženských textů.

Útěk z hodiny náboženství

Nezůstala ale u prostého přepisování kréda. Popisuje setkání s Bohem jako zážitek ze zpěvu své sestry, jako osvobození plyšového medvěda z krámu s hračkami, jako pomalé padání sněhu nebo útěk z hodiny náboženství. Všímá si přeplněných regálů a vyhazování zboží, vykořisťování zemí třetího světa, křehké situace migrantů nebo ohrožení vzduchu a vody znečištěním.

Starověký bohatý Egypt vnímá jako metaforu dnešního bohatství konzumu a nákupních domů a vyjití z Egypta do země zaslíbené je pro ni předobrazem permanentní revoluce.

Tendence jejího teologického myšlení k dialogu se světem a k přejímání podnětů z jiných kultur se zprvu nesetkala s nadšením ani u německých kolegů. Přesune se do USA, kde přednáší, získává profesuru, některá díla pak píše rovnou anglicky. V závěru života se věnuje mystice. Pamatuji si dva silné momenty z její knihy Mystika a vzdor – první je obraz hluboké modlitby jako chvíle, kdy mladá dívka sleduje tiché sněžení nad setmělým městem; moment vzdoru potom popisuje jako heslo résiste vyryté do kamene věže francouzskými hugenoty.

Myšlení Dorothee Sölle pro mě shrnuje to nejlepší z kritické německé teologické tradice. Informovanost a nadhled jsou pro ni do určité míry vším. Hřích – ústřední a zároveň tolik zneužívaný pojem křesťanství – vnímá ve dvou podobách: coby beznadějnou apatii, nečinnost a úpadek v šeď, ale i jako kolaboraci se systémem, která se přestane ptát po spravedlnosti a sveze se s převládající mocenskou tendencí. Sölle však výhodu kritického myšlení neutopí v akademických vodách a střízlivý přístup k náboženství nenechá oddělený od žité víry. Nakonec podlehne mystice, tichému křiku, myšlence hlubokého odhodlání a vášně pro život.

Její schopnost přemýšlet o společenských procesech, a přesto nevzdávat své působení ve světě nyní potřebujeme víc než kdy dřív. Může být dobrou inspirací pro naději, která se nenechá ochočit.

Magdalena Šipka (1990) je básnířka a teoložka.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků